Č. 8.

Vyživovací příspěvek: Dospěl-li správní úřad k závěru, že tu není podmínek pro nárok na vyživovací příspěvek, podle výsledku šetření, který je v odporu s údaji strany, je povinen výsledek ten straně sděliti k vyjádření.1
(Nález ze dne 14. ledna 1919 č. 137/18).
Věc: Marie Chaloupková ve Svitávce (adv. Dr. Otakar Sedláček z Boskovic) proti Zemské vyživovací komisi v Brně o vyživovací příspěvek.
Výrok: Naříkané usnesení zrušuje se pro vadnost řízení. Důvody: Stěžovatelka vznesla dne 5. listopadu 1917 nárok na přiznání vyživovacího příspěvku za příčinou odchodu jejího bratra k činné službě vojenské a uvedla v přihlášce, že s ní bratr až do 1. srpna 1914, kdy nastoupil službu vojenskou, žil ve společné domácnosti a podporoval ji vším potřebným ze svého výdělku 5 K denně.
Okresní vyživovací komise zamítla nárok, protože výživa žadatelčina v době povolání jejího bratra nezávisela na práci nebo příjmu z práce jeho plynoucího.
Odvolání z tohoto rozhodnutí podané bylo zemskou vyživovací komisí v Brně zamítnuto z důvodů první stolice s tím podotknutím, že se stěžovatelka o svou výživu jako tovární dělnice sama starala a že tvrzená okolnost, že ji bratr vydatně podporoval, nikterak není věrohodná, aniž čím prokázána.
Stížnost namítá, že rozhodnutí zemské vyživovací komise nemá opory ve spisech, poněvadž obecní úřad předkládaje přihlášku potvrdil správnost údajů žadatelčiných; naříkané rozhodnutí zakládá se však na předpokladech jiných a vytýká, že neměl-li úřad za prokázáno, že k vojsku povolaný bratr svou sestru vskutku podporoval, bylo jeho povinností rozpor ten dalším vyšetřováním odstraniti.
Nejvyšší správní soud shledal, že úřad dospěl k závěru v naříkaném rozhodnutí projevenému, že výživa stěžovatelčina nebyla na pracovním příjmu jejího bratra závislá, na podkladě výsledku šetření, který jest v odporu s údaji strany jak v přihlášce tak i v odvolání z rozhodnutí okresní vyživovací komise a byla proto vyživovací komise ve smyslu § 7 zákona ze dne 27. července 1917, č. 313 ř. z. povinna, výsledek těchto šetření straně před rozhodnutím o jejím nároku k vyjádření a případnému nabídnutí protidůkazů sděliti.
Toto opomenutí jeví se býti závažnou vadou řízení a slušelo tedy naříkané rozhodnutí dle § 6 zákona o správním soudu zrušiti.

Stejný názor se projevuje důsledně ve všech nálezech n. s. s.

Citace:

č. 8. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 53-54.