Č. 67.

Úřednictvo: Bylo-li přeložení úředníka na dočasný odpočinek vysloveno z důvodu nepřítomnosti jeho ve službě pro nemoc, trvající déle než rok, není vadou řízení, nebyl-li zdravotní stav a schopnost jeho ke službě zevrubněji vyšetřena před vydáním rozhodnutí.
(Nález ze dne 20. března 1919 č. 1319.)
Věc: Alfred Krůta, berní správce v. v. v Bělé pod B. (adv. Dr. Václav Konětopský z Klatov) proti bývalému ministerstvu financí ve Vídni o přeložení na dočasný odpočinek.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Zemské finanční ředitelství v Praze sdělilo stěžovateli výměrem doručeným dne 29. září 1917, že zamýšlí jej vzhledem k ustanovení §§ 44, odst. 3 a 76, odst. 1 zákona ze dne 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. přeložiti na dočasný odpočinek. Jmenovaný vyjádřil se o tomto sdělení, že nemoc jeho, nervosa, jest sice vleklá, ale není nevyhojitelná a vyžaduje toliko šetření sil tělesných i duševních a prosil, aby vzhledem k jeho nepříznivým hospodářským poměrům byl ponechán v činné službě. Zemské finanční ředitelství nevyhovělo této prosbě a dalo stěžovatele dekretem ze dne 3. ledna 1918 vzhledem k tomu, že byl v době od 17. dubna 1916 až do 27. února 1917 pro nemoc neschopen vykonávati službu a že z téhož důvodu od 1. srpna 1917 opět službu nekoná, ve smyslu shora citovaných zákonitých ustanovení na dočasný odpočinek a vyměřilo mu výslužné částkou 3296 K 64 h.
V odvolání z tohoto rozhodnutí poukazuje stěžovatel jenom k tomu, že jeho choroba počala již v roce 1912 pro přepracování a stálé rozčilování a že se stal v témže roce obětí loupežného přepadení, při kterém byl poraněn. Ačkoliv nebyl ještě zotaven, nastoupil přece předčasně službu a od té doby nemůže se úplně zotaviti. Dále uváděl, že se mu nyní potud vede lépe, že by mohl zcela zastávati ne přes míru namáhavou službu na nějakém méně exponovaném místě. Konečně žádal, poukazuje ke svým majetkovým poměrům, o zjištění své schopnosti ku práci a přikázání snadnější práce a o přesazení do Prahy, aby mohl s menšími peněžními obětmi poskytnouti dítkám svým vzdělání. Ministerstvo financí zamítlo rozhodnutím ze 5. května 1918 č. 26954 odvolání z důvodů v odpor vzatého rozhodnutí.
Stížnost k tomuto soudu podaná vytýká celému řízení neúplnost a následkem toho také porušení zákonných předpisů o přeložení státních úředníku na odpočinek, poněvadž prý není naprosto bezvadným způsobem zjištěno, že by se byl stěžovatel stal pro nějakou vadu tělesnou nebo duševní neschopným úřad svůj dále zastávati.
Nejvyšší správní soud rozhoduje o stížnosti uvážil toto:
Dle předpisu § 76 č. 1 služební pragmatiky ze dne 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. má býti úředník přeložen na dočasný odpočinek, když pro nemoc byl déle než 1 rok služby vzdálen. Dle posledního odstavce tohoto paragrafu sluší při výpočtu přerušení doby, po kterou byl úředník pro nemoc činné služby vzdálen, konáním aktivní služby, zachovávati obdobně ustanovení § 44, odst. 3 služební pragm. Dle tohoto předpisu má se při počítání jednoroční doby dovolené, tedy v daném případě nepřítomnosti pro nemoc, aktivní služba mezi tím ležící toliko tenkráte rozkládati za přetržení, dosahuje-li alespoň poloviční dobu dovolené bezprostředně před tím ztrávené. Byla-li taková aktivní služba kratšího trvání, třeba při vý- počtu jednoroční doby jednotlivé oddíly dohromady sečísti. V daném případě není sporno, že stěžovatel od 17. dubna 1916 do 27. února 1917, tedy po 317 dní nepřetržitě nekonal pro nemoc služby, že pak dnem 28. února 1917 službu nastoupil a ji do 31. července, tudíž po 154 dny konal, načež se dne 1. srpna 1917 opět pro nemoc ze služby vzdálil. Poněvadž doba v činné službě ztrávená nedosahuje polovice předchozí 317denní nepřítomnosti ve službě, nelze ji dle shora citovaného ustanovení § 44 služební pragm. pokládati za přerušení nepřítomnosti a připočte-li se pak doba opětovného vzdálení od 1. srpna 1917 ku zmíněným 317 dnům, byla již dne 29. září 1917, kdy byl stěžovatel po rozumu § 82, odst. 1 služ. pragm. o tom zpraven, že jest úmysl přeložiti jej na odpočinek, dána podmínka § 76, neboť činila započítatelná doba jeho nepřítomnosti ve službě v tento den již 377 dní. Poněvadž zákon neváže přeložení úředníka na dočasný odpočinek pro nepřítomnost ve službě nemocí zaviněnou na nic jiného, než na zjištění, že trvala doba jeho nepřítomnosti ve službě pro nemoc déle než 1 rok, nebylo zapotřebí, aby žalovaný úřad konal šetření a prováděl důkazy o tom, že stěžovatel není schopen, aby konal službu berního správce.
Slušelo tedy stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

č. 67. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 160-162.