Č. 63.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): Námitky proti úřednímu ocenění nemovitosti při vyhledávání přírůstku hodnoty musí býti konkretisovány, mají-li vyloučiti účinek prekluse po rozumu § 18, odst. 4 dávk. řádu. Pouhý projev nesouhlasu s hodnotou úřadem předpokládanou nestačí.

(Nález ze dne 12. března 1919 č. 398)
Prejudikatura: Srovn. nález č. 37 této Sbírky.
Věc: Marie Čadková v Plzni (adv. Dr. Pavel Lederer z Plzně) proti Zemské správní komisi království Českého v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Za příčinou převodu pozemků č. k. 1162 a 1164/1 v Plzni oznámila zcizitelka Marie Čadková pro vyměření dávky z přírůstku hodnoty, že za přiměřenou nabývací hodnotu zcizených pozemků pokládá částku 40 K za jeden čtverečný sáh. Toto ocenění neshledal vyměřovací úřad případným a sdělil straně výměrem ze dne 7. března 1917 č. 279, že podle znaleckého dobrého zdání v podstatném obsahu se stranou sděleného, považuje za přiměřenou hodnotu toliko částku 2 K 50 h za čtverečný sáh, což při nesporné výměře zcizených pozemků činí úhrnem 14432 K 50 h. Týmž výměrem, kterým úřad zároveň straně naznačil, jak postupovati hodlá v jiné záležitosti vyměřovací, byla strana vyzvána, aby do 14 dnu podala svoje vyjádření, pokud se týče námitky, při čemž bylo podotknuto, že nedojde-li ke smírné dohodě ve příčině obecné hodnoty zcizených pozemků, bude hodnota tato zjištěna soudním odhadem, a nepodá-li strana svého vyjádření resp. námitek v naznačené lhůtě, že bude dávka vyměřena podle obecné hodnoty straně současně sdělené. Výměr tento byl dle žádosti stranou vyslovené, aby všecka vyřízení doručována byla Dru. Pavlu Ledererovi, doručen dne 10. března 1917 tomuto právnímu zástupci.
Podáním ze dne 17. března 1917 prohlásila zcizitelka, »že proti výnosu ze dne 7. března 1917 podává námitky«, a to jak proti výnosu tomuto, tak i proti obsahu úředního sdělení, jež se týkalo dalšího případu vyměřovacího. Zároveň žádala zcizitelka za povolení lhůty »ku provedení těchto námitek do 1. května 1917«. Podáním ze dne 28. dubna 1917 požádala pak za další prodloužení lhůty do 1. července 1917. Vyřízení těchto lhůtových žádostí nebylo sice straně vydáno, lhůty však byly, jak praví úřední zápisy, »mlčky povoleny«. Dalším podáním ze dne 28. června 1917, jež na rubu bylo označeno jako žádost Marie Čadkové, pod textem však podepsána jménem Josefy Čadkové, jakož i řečeným právním zástupcem, žádáno bylo za povolení nové lhůty ku provedení námitek proti výměru ze dne 7. března 1917 č. 279. Žádost tato byla výměrem úřadu vyměřovacího ze dne 2. července 1917 zamítnuta, poněvadž Josefa Čadková není interesovanou stranou. Téhož dne vydán byl platební rozkaz č. 926, kterým byla zcizitelce předepsána dávka z přírůstku hodnoty vyměřená podle nabývací hodnoty úřadem předpokládané. Na tento platební rozkaz a zároveň na řečené vyřízení poslední žádosti lhůtové stěžovala si zcizitelka k zemské správní komisi. Vytýkala, že nedostalo se jí vyřízení prvých dvou žádostí lhůtových, poslední žádost však že byla zamítnuta pro pouhé písařské nedopatření, ač bylo zřejmo, že jedná se o žádost zcizitelky a nikoliv osoby třetí, a domáhala se zrušení platebního rozkazu jednak pro vadné řízení o žádostech lhůtových, jednak proto, že nebyl proveden soudní odhad zcizených nemovitostí, ač námitky proti úřednímu ocenění byly včas podány a smírné dohody nebylo docíleno.
Zemská správní komise zamítla naříkaným rozhodnutím stížnost tuto v podstatě z toho důvodu, že »námitky« podané proti výnosu ze dne 7. března 1917, jež postrádají bližšího označení předmětu, nelze pokládati za námitky ve smyslu § 18 dávk. řádu, takže nastala prekluse v tomto § stanovená, pročež úřad byl oprávněn postupovati podle obecné hodnoty jím předpokládané. Na věci nic nemění, že lhůtové žádosti strany nebyly úřadem vyřízeny, ježto strana nemá právního nároku na pro- dloužení lhůty § 18 řádu stanovené, zamítnutím poslední žádosti pak nebyla na preklusi zatím již nastalé způsobena žádná změna.
Ve stížnosti podané k tomuto soudu vytýká stěžovatelka: 1. že prvá stolice, považujíc sama lhůtu k provedení námitek za prodlouženou do 1. července 1917, nezamítla poslední lhůtové žádosti z důvodů věcných, nýbrž jen pro písařské nedopatření, jehož ke škodě strany využitkovala,
2. že rozhodnutí o poslední lhůtové žádosti bylo doručeno přímo straně, nikoli právnímu zástupci, jejž tato jako příjemce úřadu byla označila,
3. že rozhodnutím druhé stolice zhoršuje se právní postavení strany, ježto prvá stolice pokládala námitky stranou podané za námitky v technickém smyslu, což druhá stolice popírá, ač měla především rozhodnouti o tom, zdali zamítnutí poslední lhůtové žádosti stalo se po právu čili nic,
4. že námitky proti úřednímu ocenění podané jsou námitkami ve smyslu § 18 dávk. ř., ježto dle předpisu tohoto stačí, projeví-li strana svůj nesouhlas s oceněním úředním, což se podáním ze dne 17. března 1917 skutečně stalo. Návrh stížnosti směřuje k tomu, aby naříkané rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost.
Nejvyšší správní soud uvažoval takto:
Stížnost brojí jednak proti oné části naříkaného rozhodnutí, jež se týká žádosti strany za prodloužení lhůty k provedení námitek proti úřednímu ocenění zcizených pozemků, jednak proti výroku, že »námitky« stranou podané nemají náležitostí ve smyslu § 18 dávk. řádu, a že proto úřad byl následkem prekluse dle téhož předpisu nastalé oprávněn položiti při vyhledávání přírůstku hodnoty za základ nabývací hodnotu dle svého vlastního ocenění.
O prvé části naříkaného rozhodnutí může však býti uvažováno jen tehdy, bude-li výrok žalovaného úřadu o preklusi námitek proti úřednímu ocenění zcizených pozemků shledán odůvodněným, kdežto jinak byl by nárok strany na provedení soudního odhadu, jehož se stížnost domáhá, zachován již podáním »námitek« samých, a vyřízení žádostí lhůtových nemělo by na její právní situaci žádného vlivu. Slušelo tudíž obírati se nejprve otázkou, zdali podání stěžovatelčino ze dne 17. března 1917, kterýmž »proti výnosu ze dne 7. března 1917 podala námitky«, má zákonné náležitosti námitek ve smyslu § 18 dávk. řádu a zdali tudíž podání toto jest s to, aby straně zabezpečilo právní nárok na vyšetření hodnoty nemovitostí odhadem soudním. Otázku tuto musil správní soud zodpověděti v souhlasu se žalovaným úřadem záporně. Neboť dávkový řád ustanovuje v § 18, odst. 3, že hodnota zcizené nemovitosti má se vyšetřiti, pokud se nedocílí smírné dohody, soudním odhadem, podá-li strana ve lhůtě náležitě vyměřené »námitky« proti hodnotě úřadem předpokládané, když byl úřad straně dříve oznámil, jaké ocenění by bylo dle jeho mínění přiměřeno.
Z postupu, který zákon pro vyhledávání hodnoty v § 18 předepsal, vysvítá, že zákonodárce z důvodu správní ekonomie a s ohledem na shodný zájem fondů na výnosu dávky súčastněných i poplatné strany samé zamýšlel úřadu i straně poskytnouti možnost, aby vzájemným sdělením »ocenění« s jedné a »námitek« s druhé strany vyložily své mínění o hodnotě nemovitosti a získaly tak základ pro »smírnou dohodu«, prve než se přikročí k nákladnému a předpis dávky oddalujícímu odhadu soud- nímu. Tohoto účelu nebylo by však dosaženo, ani kdyby úřad oznamuje straně své »ocenění«, obmezil se na sdělení pouhého číselného výsledku svého »ocenění«, ani kdyby strana ve svých »námitkách« obmezila se na pouhý projev nesouhlasu s hodnotou úřadem předpokládanou. Stejně jako sluší požadovati od úřadu, aby straně označil základ svého ocenění (srv. nález ze dne 12. února 1919 č. 8351), dlužno požadovati od strany, aby proti hodnotě úřadem vyměřovacím sdělené podala skutečné »námitky«, to jest, aby vytkla, ve kterých směrech a ze kterých důvodů s hodnotou úředně předpokládanou nesouhlasí. Jen tak může vzájemná výměna náhledů odstraniti nesouhlas mezi úřadem a stranou a sjednati základ k případnému jednání o smírnou dohodu. Byl tedy vyměřovací úřad v právu, když neuznal za námitky ve smyslu dávkového řádu podání stěžovatelčino ze dne 17. března 1917, jímž tato proti výnosu vyměřovacího úřadu ze dne 7. března 1917, obsahujícímu nejen číselné ocenění nemovitostí, nýbrž i podrobný základ ocenění tohoto, prostě prohlásila, že proti výnosu tomuto podává námitky, neuvedši žádných konkrétních důvodů svého nesouhlasu s úředním oceněním. Nelze-li však v podání tomto spatřovati »námitek«, jimiž se strana o hodnotě úřadem předpokládané vyjádřila, nýbrž spíše toliko pouhé ohlášení námitek, jež straně právního nároku na soudní odhad nezabezpečuje, byl úřad vyměřovací oprávněn vyměřiti dávku podle svého ocenění, nastala-li prekluse ve smyslu § 18, odst. 4 řádu dávkového. Prekluse tato však nastala, ježto strana ani ve lhůtě úřadem mlčky do 1. července 1917 povolené skutečných námitek nepodala. Na tom ničeho nemění okolnost, že strana žádala za další prodloužení lhůty, neboť po zákonu nemá právního nároku na povolení nové lhůty k námitkám a nebylo tudíž naříkaným rozhodnutím, pokud jím straně v tomto směru vyhověno nebylo, porušeno žádného práva strany.
Z těchto důvodů slušelo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 63. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 153-156.