Authors:
= Boh. adm., 1 (1918-19)
PDF

Č. 6.


Vyživovací příspěvek: 1. Rozhodla-li okresní vyživovací komise o nároku na výživné, jejž věcně posuzovati sluší dle ustanovení zákona ze dne 26. prosince 1912 č. 237 ř. z., již za platnosti zákona ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z., jest z výroku jejího dle § 7 tohoto zákona odvolání přípustno.1 — 2. Zemská vyživovací komise může o nároku, který zůstal v první stolici nevyřízen, k odvolání strany dle okolností buď sama rozhodnouti nebo rozhodnutí uložiti první stolici.
(Nález ze dne 14. ledna 1919 č. 113/18).
Věc: Emilie Matějíčková z Novosedlic (adv. Dr. Rud. Stejskal z Duchcova) proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje, a to pokud se týká nároku na vyživovací příspěvky za dobu před 1. srpnem 1917 jako zákonu odporující, pokud jde o nárok za dobu od 1. srpna 1917 pro vadnost řízení
Důvody: Emilie Matějíčková, manželka Antonína Matějíčka, jenž dne 20. června 1916 nastoupil službu vojenskou, ohlásila nárok na vyživovací příspěvky pro sebe a pro svého nemanželského syna Jindřicha Březinu. Okresní vyživovací komise v Teplicích-Šanově příspěvek žadatelce přiznala, pro jejího nemanželského syna však rozhodnutím ze 4. dubna 1917 č. 12930/3 odepřela.
Podáním z 15. října 1917 žádala Emilie Matějíčková o dodatečné přiznání vyživovacího příspěvku pro svého nemanželského syna a to za dobu minulou i pro budoucnost.
Výměrem ze dne 15. listopadu 1917 č. 12930/3 vyslovila okresní vyživovací komise v Teplicích-Sanově, že žádosti o dodatečné přiznání vyživovacího příspěvku nemanželskému dítěti žadatelky pro dobu od 30. června 1916 do 31. července 1917 nemohlo býti vyhověno, ježto alimentací povinný nemanželský otec své povinnosti ve smyslu § 2 zák. ze 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. a výnosu min. zeměbrany z 11. února 1916 č. 478 dostál, složiv jednou pro vždy 1500 K na úrok u sirotčí pokladny v Teplicích pro své dítě, které tudíž má příjem, z něhož jeho výživa může býti hrazena, a ježto nemanželské dítě žadatelčino nemá zákonného nároku na vyživovací příspěvek vůči povolanému.
Z toho podala stěžovatelka odvolání, v němž výměru okresní vyživovací komise vytkla, že jím o nároku na přiznání vyživovacího příspěvku ve smyslu zák. ze dne 27. července 1917 vůbec nebylo rozhodnuto, jakož i že neobsahuje právního poučení. Rovněž namítla, že okresní vyživovací komise neprovedla nabídnuté důkazy ani rekurentku před vydáním rozhodnutí nevyslechla.
Zemská vyživovací komise naříkaným rozhodnutím odvolání nevyhověla s odůvoděním, že o nároku na vyživovací příspěvek za dobu od 30. června 1916 do 31. července 1917 rozhodla okresní vyživovací komise pravoplatně s konečnou platností ve smyslu § 9 zák. z 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. a že, pokud jde o nárok od 1. srpna 1917, není zemská komise vyživovací příslušná, ježto o tomto nároku v pořadu instancí dosud nebylo rozhodnuto.
Stížností podanou ke správnímu soudu vytýká Emilie Matějíčková naříkanému rozhodnutí nezákonnost i vadnost řízení. Zejména uvádí: Odporuje zákonu, že Jindřichu Březinovi nebyl přiznán vyživovací příspěvek za dobu od 30. června 1916 do 31. července 1917, ač zákonné podmínky byly dány, neboť žil v domácnosti povolaného, jeho výživa byla na výdělku povolaného závislá a byla nastoupením vojenské služby ohrožena. Zemská vyživovací komise neprávem se odvolává, pokud jde o tento nárok, na dřívější pravoplatné rozhodnutí, jež stěžovatelce snad ani nebylo doručeno. Věcí zemské vyživovací komise bylo, aby přihlížejíc k důvodům odvolání úplně přezkoumala rozhodnutí okresní vyživovací komise ze dne 15. listopadu 1917 č. 12930/3. — Zemská vyživovací komise měla také rozhodnouti o nároku za dobu od 1. srpna 1917, ona však neprávem odvolala se na to, že o tomto nároku první instancí dosud nebylo rozhodnuto, aniž rozhodnutí okresní vyživovací komise ve smyslu návrhu v od- volání obsaženého zrušila nebo změnila a neuložila také okresní vyživovací komisi, aby ve věci rozhodla. Tím, že žádané rozhodnutí odepřela, řízení ve smyslu odvolání nedoplnila, pokud se týče o výsledku šetření dříve konaného stěžovatelku neuvědomila, porušila zemská vyživovací komise podstatné formy řízení. I žádá stěžovatelka, aby naříkané rozhodnutí bylo zrušeno jako nezákonné i pro vady řízení.
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na těchto úvahách: Zemská vyživovací komise poukazujíc v prvé části naříkaného rozhodnutí na to, že o sporném nároku na vyživovací příspěvek za dobu před l. srpnem 1917 bylo ve smyslu § 9 zák. z 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. rozhodnuto s konečnou platností, neměla, jak ze znění naříkaného rozhodnutí vysvítá, na mysli nějaké dřívější rozhodnutí v téže věci, nýbrž byla patrně toho právního názoru, že odvolání z výměru okresní vyživovací komise ze dne 15. listopadu 1917 č. 12930/3 je ve smyslu citovaného paragrafu nepřípustné, poněvadž jde o nárok vztahující se na dobu před platností zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. Názor tento nemá však opory v zákoně právě uvedeném, neboť tento zákon, připouštěje v § 7 odvolání z rozhodnutí okresních vyživovacích komisí k zemským komisím vyživovacím, nikterak nerozeznává, týče-li se nárok sporný doby před 1. srpnem 1917 nebo doby pozdější. Naříkané rozhodnutí odporuje tedy zákonu, pokud jím zemská vyživovací komise odmítla z uvedeného důvodu přezkoumati věcně rozhodnutí prvé stolice o nároku Jindřicha Březiny na vyživovací příspěvek za dobu před 1. srpnem 1917.
Pokud pak se naříkané rozhodnutí týká vyživovacího příspěvku pro dobu po 1. srpnu 1917, shledal nejvyšší správní soud podstatnou vadu řízení v tomto směru: Stěžovatelka domáhala se podáním ze dne 15. října 1917 vyživovacího příspěvku pro své nemanželské dítě za celou dobu od nastoupení jejího manžela uplynulou i pro budoucnost a v odvolání z výměru okresní vyživovací komise vytýkala výslovně, že první stolice, vyřizujíc ono podání, o nároku vztahujícím se na dobu po 1. srpnu 1917 vůbec nerozhodla. I byla odvolací stolice povinna, pokud o tomto nároku sama věcně nerozhodla, přihlédnouti k oné formální námitce a ji vyříditi. Zemská vyživovací komise však omezila se právě pouze na to, že odmítla rozhodnouti ve věci samé, i jest rozhodnutí její v tomto směru neúplné a porušuje tím zásady platné pro řízení ve věcech správních.
I nezbývalo než zrušiti naříkané rozhodnutí v celém rozsahu.
  1. Srovnej poznámku při nálezu uveřejněném pod č. 1.
Citace:
č. 6. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 50-52.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).