Č. 232.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): * Pro zodpovědění otázky, uplynula-li doba držby dle § 13 čes. dávk. řádu rozhodná, nutno pozírati na obsah smlouvy, ve které jest okamžik přechodu držby stanoven.
(Nález ze dne 12. listopadu 1919 č. 4821.)
Věc: Bohumil Lisy v Plzni (adv. Dr. Rudolf Stein z Plzně) proti zemské správní komisi v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se jako nezákonné.
Důvody: Rozhodnutím zemské správní komise v Praze ze dne 29. května 1918 č. 46774 byla zamítnuta stížnost Bohumila Lisého v Plzni do platebního rozkazu purkmistrovského úřadu v Plzni ze dne 16. března 1918 č. 50/5759, jímž stěžovateli byla předepsána dávka z přírůstku hodnoty z převodu domu čp. 1210 v Plzni penízem 10334 korun 96 haléřů.
Zemská správní komise odůvodnila svoje rozhodnutí takto:
Stížnost namítá, že dle § 13 řádu dávk. jest snížiti vyměřenou dávku 10334 K 96 h o 10 proc. ježto stěžovatel byl v držení zcizeného domu přes 5 roků.
Dům byl koupen trhovou smlouvou ze dne 15. února 1913, kterýmžto dnem byl převod uskutečněn. Prodán byl dům trhovou smlouvou ze dne 32. února 1918.
Stěžovatel odvolává se na ustanovení odst. 4. této smlouvy, že vlastnictví, držení a užívání nemovitostí přechází na kupující dnem podpisu této smlouvy prodávajícím a tvrdí, že tuto smlouvu podepsal u okresního soudu v Plzni dne 13. března 1918.
Smlouva ze dne 12. února 1918 jest vyhotovení ústní smlouvy, právě v den 12. února 1919 uzavřené. Stěžovatel nepopírá, že ona smlouva ústně uzavřená, byla již tehdá perfektní a to pro obě strany závazně. Tímto dnem se tedy stal nepochybně mimoknihovní převod (§ 1 řádu o dávce) a jedině dobu od jednoho mimoknihovního převodu k druhému t. j. od perfektní smlouvy o prodeji domu dlužno ve smyslu řádu o dávce pokládati za dobu držby. Dle toho nedosáhla doba držby 5 let a není tedy stížnost odůvodněna.
Proti tomuto rozhodnutí podal Bohumil Lisy dne 21. srpna 1918 stížnost na Vídeňský správní soud, jenž zavedl o stížnosti předběžné řízení.
Po převratu postoupeny byly administrativní spisy nejvyššímu správnímu soudu, jenž výlučně jest povolán o této stížnosti rozhodovati.
Nejvyšší správní soud uvážil o této stížnosti takto:
Pro zodpovědění otázky, uplynula-li doba držby dle § 13 dávkového řádu rozhodná, nutno pozírati na obsah smlouvy, ve které jest okamžik přechodu držby stanoven.
Odstavec 4. trhové smlouvy ze dne 12. února 1918 stanoví, že držení nemovitosti předmětem této trhové smlouvy jsoucí přechází na kupující teprve dnem podpisu této smlouvy prodávajícím.
Ze spisů není zřejmo, kdy prodávající smlouvu podepsal. Na tržní smlouvě nalézá se ovšem legalisační klausule ze dne 13. března. 1918, avšak z ní se nedá ničeho odvozovati pro otázku doby podpisu, neboť klausule ta toliko stvrzuje pravost podpisu stěžovatele, aniž by poznamenala dobu, kdy stěžovatel smlouvu podepsal.
Měla proto býti doba podpisu zjištěna buďto dotazem u soudu, jenž snad by otázku tu z rejstříku legalisačního zodpověděti mohl aneb dotazem u berního úřadu, u kterého smlouva ta přihlášena byla, po případě i jiným příslušným šetřením.
Žalovaný úřad, který vycházel z nesprávného názoru, že je rozhodným tolik datum trhové smlouvy, opomenul šetření tato provésti a slušelo tudíž naříkané rozhodnutí po rozumu § 7 zákona o správním soudu zrušiti.

Citace:

č. 232. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 476-478.