Č. 54.

Vyživovací příspěvek: Opatření, kterým okresní vyživovací komise zvyšuje dle zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. z úřední moci vyživovací příspěvek, přiznaný dřívějším pravoplatným rozhodnutím, vydaným za platnosti zákona ze dne 26. prosince 1912 č. 237 ř. z., nelze bráti v odpor jako nové rozhodnutí o nároku samém.
(Nález ze dne 28. února 1919 Č. 1091.)
Věc: Sláva Vlková v Turnově proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Sláva Vlková, manželka Antonína Vlka, obchodníka s papírem v Turnově, jenž 30. srpna 1914 nastoupil službu vojenskou, dostávala do 31. července 1915 vyživovací příspěvek. Když pak tímto dnem byl zastaven, domáhala se opětovně uznání nároku na vyživovací příspěvky pro sebe a pro dvě děti svého manžela z prvního manželství, byla však několikráte okresní vyživovací komisí v Turnově zamítnuta. Podáním z 26. června 1917 zažádala znova o vyživovací příspěvky pro sebe a ony dvě děti, odůvodňujíc svoji žádost tím, že odchodem povolaného obchod velice poklesl, poněvadž ona se v obchodě nevyzná, že mnoho set škody utrpěla rozmanitými nehodami (konfiskací čítanek, uzavřením škol pro nedostatek uhlí a j.), tak že se úplně zadlužili a jsou finančně zničeni; obchod nezavřela jen, aby jej udržela do návratu manžela. Vyřízením tohoto podání poukázány byly dne 5. července 1917 žadatelce vyživovací příspěvky a to počínajíc dnem 1. června 1917 denních 85 hal. pro ni a 1 K 70 hal. společně pro její dvě nevlastní děti. Tyto příspěvky zvýšeny byly platebním archem ze 4. října 1917 k čís. 3334 na denních 1 K 60 hal. manželce a na 3 K 20 hal. oběma dětem povolaného.
Proti tomuto platebnímu archu podala Vlková odvolání, v němž hájila nárok pro sebe a děti za celou dobu od povolání svého manžela a žádala tudíž, aby dodatečně vyměřen byl vyživovací příspěvek jí za dobu od 1. srpna 1915 do 31. května 1917 a dětem za dobu od 31. srpna 1914 do 31. května 1917. Dále žádala poukazujíc na to, že ona a děti povolaného žily s ním ve společné domácnosti, aby jí ve smyslu § 3, odst. 8 zák. z 27. července 1917 č. 313 ř. z. byl poskytnut zvýšený příspěvek, odpovídající příspěvku, jejž jí manžel poskytoval před nastoupením služby vojenské. Zemská vyživovací komise v Praze zamítla naříkaným rozhodnutím odvolání, ježto o nároku rekurentčině na přiznání vyživovacího příspěvku před 1. srpnem 1917 bylo již okresní vyživovací komisí rozhodnuto pravoplatně s konečnou platností dle ustanovení § 9, posl. odst. zák. ze dne 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. a zemské komisi vyživovací nepřísluší právo rozhodnutí okresních komisí vydaná za platnosti zmíněného zákona přezkoumati, a dále že stěžovatelce nárok na přiznání vyživovacího příspěvku ve dvojnásobné výši nepřísluší, ježto s povolaným ve společné domácnosti samojediná nežila a nebyla prokázána její trvalá nezpůsobilost k práci úředním lékařem. Ve stížnosti do tohoto rozhodnutí podané vytýká stěžovatelka, že řízení bylo neúplné, ježto obě stolice měly za to, že jí běží o dosažení vyživovacího příspěvku ve dvojnásobné výši, kdežto ona se domáhá ve skutečnosti vyživovacího příspěvku pro sebe a děti v míře jednoduché za dobu, po kterou žádný příspěvek vyživovací vyplácen nebyl. Nárok ten odůvodněn jest § 4 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z., neboť manželka i děti žily s povolaným ve společné domácnosti a nemají nijakého majetku ani pevných příjmů. Nárok ten odůvodněn jest také ve smyslu § 2 nařízení min. zeměbrany z 27. července 1917 č. 314 ř. z. i předpisem zákona ze dne 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. Byly-li přiznány stěžovatelce vyživovací příspěvky na počátku války, později pak jí i dětem manželovým, přísluší jim zajisté také za dobu ostatní, ježto poměry majetkové se nikterak nezměnily. Naříkaným rozhodnutím byl tudíž porušen zákon a mimo to jest řízení neúplné.
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na těchto úvahách:
Naříkané rozhodnutí zemské vyživovací komise obsahuje dvojí výrok, a to jednak odmítá rozhodovati ve věci samé o nároku na vyživovací příspěvky za dobu před 1. srpnem 1917, jednak zamítá nárok na přiznání vyživovacího příspěvku v dvojnásobné výši. Ve směru posléz uvedeném stížnost se proti rozhodnutí naříkanému neobrací, i bylo tudíž jediné zkoumati, zda bylo porušeno právo stěžovatelčino tím, že zemská vyživovací komise nerozhodla o nároku vztahujícím se na dobu před 1. srpnem 1917 ve věci samé. Nejvyšší správní soud uvážil v té příčině toto: Když stěžovatelka podáním z 26. června 1917 opětně domáhala se, aby jí a dětem jejího manžela dodatečně byl přiznán vyživovací příspěvek za celou dobu od jeho nastoupení k vojenské službě, byl jí u vyřízení tohoto podání dne 5. července 1917 poukázán vyživovací příspěvek denních 85 hal. od 1. června 1917. Proti tomu, jak ze spisů zřejmo, neužila stěžovatelka nijakých prostředků obranných. Jestliže okresní vyživovací komise po té platebním archem ze 4. října 1917 zvýšila stěžovatelce a dětem vyživovací příspěvek na 1 K 60 hal. denně za osobu, a to od 1. srpna 1917, nelze v tom spatřovati vyřízení onoho podání z 26. června 1917 a tudíž ani rozhodnutí o nároku na vyživovací příspěvky za dobu před 1. srpnem 1917, nýbrž toliko opatření z moci úřední za účelem provedení zákona z 27. července 1917, který prvním srpnem 1917 vešel v platnost. Odvolání stěžovatelčino, jež bylo předmětem naříkaného rozhodnutí, směřovalo však výslovně toliko proti onomu platebnímu archu ze 4. října 1917. I byla druhá stolice vyřizujíc toto odvolání dojista oprávněna, odmítnouti instanční rozhodnutí o nároku, jenž nebyl předmětem rozhodnutí neb opatření prvé stolice, odvoláním v odpor braného. Odůvodnění naříkaného rozhodnutí neshoduje se ovšem s vylíčeným stavem věci, neboť odvolání, o němž měla rozhodovati druhá stolice, nesměřovalo proti nějakému rozhodnutí prvé stolice vydanému za platnosti zákona z 26. prosince 1912 č. 237 ř. z., jak mylně uvádí zemská vyživovací komise, nýbrž proti platebnímu archu vydanému již za platnosti zákona z 27. července 1917; pro takováto rozhodnutí a opatření platí však formální předpis § 7 zákona posléze uvedeného, připouštějící odvolání proti rozhodnutím okresních vyživovacích komisí bez rozdílu, zda se týkají ná- roků vzniklých za platnosti tohoto zákona či zákona ze dne 26. prosince 1912. Ježto však zemská vyživovací komise byla oprávněna odmítnouti věcné rozhodnutí o nároku stěžovatelky za dobu před 1. srpnem 1917 z důvodu shora vyloženého, nebyla stěžovatelka mylným pojetím druhé stolice ve svých právech nijak poškozena i byla proto stížnost zamítnuta.

Citace:

č. 54. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 137-139.