Č. 121.

Stavební právo: Ustanovení stavební čáry samo o sobě nebrání obci, aby položila chodník na pozemku ležícím uvnitř této stavební čáry.
(Nález ze dne 6. června 1919 č. 2646.)
Věc: Obec města Aše (adv. Dr. Edvard Baštýř z Prahy) proti Zemské správní komisi v Praze (v zastoupení súčastněné strany Prvního akciového pivovaru v Chebu adv. Dr. Hanuš Stanka z Chebu) o odstranění chodníku.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se jako nezákonné.
Důvody: Rozhodnutím zemského výboru v král. Českém ze dne 16. prosince 1899 čís. 81587 byla pořadem instancí akciovému pivovaru v Chebu ustanovena stavební čára pro novostavbu zamýšlenou na místě domu čp. 365 v Aši. Novostavba tato až posud není provedena a nebylo ani za povolení stavební ještě žádáno. Stanovená stavební čára zabírá k staveništi z pozemku podél čelní zdi domu čp. 365 v Aši se prostírajícího pruh asi 2 m široký. O tomto pozemku tvrdí město Aš, že jest součástí statku veřejného čís. kat. 3470/1, akciový pivovar v Chebu pak, že jest jeho soukromým vlastnictvím.
V roce 1914 zřídila městská obec Aš podél domu čp. 365 v Aši chodník. To zavdalo akciovému pivovaru v Chebu podnět, že dne 23. června 1914 podal městské radě žádost, aby uvedla vše do předešlého stavu, pokud se týče, aby chodník upravila tak, aby nepřekračoval stanovenou stavební čáru do stavebního pozemku pivovaru, a aby dala pivovaru povolení k postavení ohrady ze žuly nebo betonu a železa okolo jeho pozemku po této stavební čáře v roce 1899 stanovené.
Městská rada usnesla se ve schůzi dne 2. července 1914 nepovoliti stavbu ohrady z důvodů veřejných a z ohledů na dopravu. Současně odepřela odstraniti chodník.
Stížnost do tohoto usnesení okresní výbor zamítl, avšak na další stížnost akciového pivovaru v Chebu zemská správní komise naříkaným rozhodnutím zrušila nálezy obou nižších stolic z těchto důvodů: »Poněvadž stavební řád neobsahuje žádného ustanovení, že by pravoplatně stanovená stavební čára uplynutím nějaké doby pozbyla platnosti, a podle stavu spisů není prokázáno, že by se právní i skutkové podklady tehdejšího rozhodnutí tak změnily, že by se stavební čára jevila býti neudržitelnou, byla městská obec Aš touto pravoplatně stanovenou stavební čarou vázána a nebyla oprávněna bez souhlasu akciového pivovaru chodník přes tuto čáru založiti a to bez ohledu na spornou otázku vlastnictví k pozemku čís. kat. 3470/1, která byla nadhozena, ale kterou luštiti nespadá do oboru úřadů stavebních.«
Proti tomuto rozhodnutí obrací se stížnost městské obce Aše k nejvyššímu správnímu soudu podaná, vytýkajíc řízení vadnost a naříkanému rozhodnutí nezákonnost.
Vadnost řízení spatřuje stížnost především v tom, že nebyla luštěna otázka, komu patří vlastnicky pozemek, na němž sporný chodník byl zřízen.
Nesprávný výklad zákona spočívá podle náhledu stížnosti v tom, že naříkané rozhodnutí zastává stavební čáru před 20 lety theoreticky určenou, ale prakticky nevyužitou a že ji má za nezměnitelnou. Kromě toho má stížnost za to, že stavební čára na žádost prvního akciového pivovaru v Chebu v r. 1899 stanovená zanikla, protože jí nebylo ve lhůtách § 16 stav. ř. použito.
O stížnosti té uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Spornou jest pouze otázka, byla-li zemská správní komise oprávněna uložiti obci Aš, aby uvedla chodník podél domu čp. 365 v Aši zřízený do předešlého stavu, t. j. aby jej přeložila tak, aby pravoplatně stanovená stavební čára nebyla chodníkem překročena, nýbrž přesně dodržena.
Vyslovujíc tento příkaz, vycházela zemská správní komise z právního názoru, že obec, zřizujíc sporný chodník, byla vázána stavební čarou pro budoucí stavbu prvního akciového pivovaru v Chebu pravoplatně určenou, že měla tedy čáru tuto přesně dodržeti a položiti chodník vně této čáry. Tento názor jest však mylný. Zneuznáváť právní význam i účel ustanovení stavební čáry, jež, jak z předpisů § 10, 18, 20 a p. stav. ř. na jevo jde, má pouze za úkol, určiti pro stavbu hraničnou čáru směrem k ulici s tím účinkem, že stavba smí býti zřízena jen vně čáry této. Dokud však ke stavbě, pro kterou stavební čára byla stanovena, nebylo přikročeno, nepůsobí ustanovení čáry stavební samo o sobě na dosavadních poměrech uličního pozemku žádné právní změny a neukládá obci při jejích opatřeních, která jako správkyně veřejných ulic předsevezme, žádného obmezení. Za tohoto právního stavu jest ovšem také bez významu, zdali ustanovená čára stavební dosud po právu platí či pozbyla-li platnosti — jak se stížnost domnívá — následkem toho, že uplynula 5letá lhůta § 16 stav. ř., aniž stavební čáry bylo využito.
Zřízení chodníku, které dalo podnět k tomuto sporu, není ničím jiným, než opatřením obce jako správkyně veřejných pozemků uličních, jež samo o sobě právní existence pravoplatného ustanovení čáry stavební nijak se nedotýká. Dlužno arci zkoumati, zdali obec byla jako správkyně veřejných ulic oprávněna sporné opatření provésti, především tedy, zdali pozemek, na němž byl chodník obcí položen, jest vskutku pozemkem uličním. Stížnost vytýká v tom směru vadnost řízení, poněvadž prý nebyla luštěna otázka vlastnictví pozemku nebo oné části jeho, která byla pro zřízení chodníku obcí zabrána. Tuto námitku nelze zajisté pojímati tak, že by stěžovatelka požadovala určovací rozhodnutí o právu vlastnickém od úřadu k tomu naprosto nepříslušného. Spíše sluší námitku tuto chápati v ten smysl, že stěžovatelka pokládá za potřebné, aby otázka vlastnictví dotčeného pozemku byla jako otázka prejudicielní ve správním řízení rozřešena. Leč ani jako otázku prejudicielní nebylo zapotřebí otázku tu luštiti. Jedná-li se o součástku veřejné komunikace, což stěžovatelka tvrdí, tedy o pozemek veřejným účelům věnovaný, pak jest obec dle ustanovení odst. 3 § 28 ob. zříz. a § 12 ve spojení s § 4 zák. ze dne 12. srpna 1864 č. 46 z. z. v zásadě nejen oprávněna, nýbrž povinna udržovati jej ve stavu, jak toho věnování pozemku vyžaduje, a to bez rozdílu, patří-li pozemek ten do vlastnictví obce, či do soukromého vlastnictví osoby třetí.
Nebylo tedy luštiti otázku vlastnictví dílu pozemku, na kterém chodník zřízen byl, nýbrž měla býti objasněna okolnost, zdali ona plocha pozemková nalézala se ve veřejném užívání jako součástka ulice, bud že účelu tomuto výslovně byla věnována, buď že na věnování takové lze souditi z dlouho trvajícího veřejného užívání, neboť jenom tehdy, kdyby bezpečně a řádně zjištěno bylo, že nejde o součástku plochy uliční, byl by pozemek ten odňat správě obce, jež by pak ovšem, zřizujíc na tomto pozemku chodník, byla překročila meze svého oprávnění, které jí jako správkyni cest a silnic přísluší.
Tuto pro spor rozhodnou okolnost však žalovaný úřad opomenul vyšetřiti, dav se svésti svým mylným právním názorem na význam a účel stavební čáry a slušelo proto naříkané rozhodnutí jako nezákonné zrušiti.

Citace:

č. 121. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 273-275.