Č. 34.

Vyživovací příspěvek: 1. Podávají-li se skutečnosti, na jichž podkladě byl nárok na vyživovací příspěvek zamítnut, zřejmě z obsahu rozhodnutí okresní vyživovací komise, třebas v něm výslovně nebyly uvedeny, jest věcí oprávněného, aby dovozoval nesprávnost předpokladu toho již v řízení správním, a nemůže uplatňovati své výtky proti němu teprve ve stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu. — 2. Zásada stejná jako při bodě 2. u č. 18 Sbírky.
(Nález ze dne 11. února 1919 č. 830.)
Věc: Bohumil a Josef Kubinovi v Kleném (adv. Dr. Karel Vrba z Náchoda) proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Jaroslav Kubína, jehož žádost o vyživovací příspěvek za příčinou povolání jeho druhého, dne 18. května 1917 vojenskou službu nastoupivšího syna Jaroslava byla rozhodnutím okresní vyživovací komise ze dne 22. září 1917 zamítnuta, byl se svou novou žádostí o vyživovací příspěvek podanou jménem svým a své manželky rozhodnutím okresní vyživovací komise v Náchodě ze dne 5. prosince 1917 znovu odmítnut s odůvodněním, že výživa žadatelů prokazatelně nezávisí podstatně na příjmu z práce syna povolaného k činné službě vojenské. V odvolání poukázali stěžovatelé k tomu, že odešli k vojsku dva synové, kteří s nimi žili ve společné domácnosti a jejich hospodářství ve výměře 40 korců, které však přes jednu třetinu ceny jest zadluženo, nejenom řídili, ale i sami obstarávali, kdežto nyní musí za ně zjednány býti pomocné síly, protože stěžovatel sám, jsa 62 let stár, jest ku práci neschopen.
Zemská vyživovací komise nevyhověla naříkaným rozhodnutím odvolání, poněvadž výživa rodičů povolaného nebyla vzhledem k výnosu jejich hospodářství závislou na práci jeho.
Ve stížnosti se vytýká, že úřad toliko se zřetelem na výměru polností bez ohledu na jejich polohu a jakost půdy rozhodl otázku závislosti výživy a že pro předpoklad naříkaného rozhodnutí není opory ve spisech, ježto nebyly zjištěny ostatní závažné okolnosti, jako velikost sklizně, čistý výnos a nutnost zjednání cizích pracovních sil.
Nejvyšší správní soud neshledal odůvodněnou námitku stížnosti, že řízení jest vadné, ježto pro výrok naříkaného rozhodnutí není opory ve spisech.
Stěžovatelům bylo známo, že okresní vyživovací komise zamítajíc jejich nárok na vyživovací příspěvek s odůvodněním, že výživa jejich nezávisí podstatně na příjmu z práce syna k činné službě povolaného, mohla vzhledem k údajům přihlášky a žádosti míti jedině na mysli, že výnos hospodářství vystačuje ku krytí výživy obou jeho majitelů.
Stěžovatelé mohli tedy nejpozději v odvolání z posledního rozhodnutí okresní vyživovací komise poukázati k tomu, že jejich pozemky pro určité místní a právě k jejich hospodářství se vztahující okolnosti, přes to, že jejich výměra jest značná, nemohou dáti takového výnosu a mohli nabídnutím vhodných průvodu přiměti zemskou vyživovací komisi, aby zahájila šetření o jejich udání a aby v tom směru přezkoumala skutkovou podstatu, o kterou první instance opřela svůj výrok.
Jestliže stěžovatelé opomenuli tak učiniti a v odvolání poukazovali toliko k tomu, že jejich hospodářství jest přes jednu třetinu ceny zadluženo a že místo synů u vojska sloužících třeba zjednávati cizí pracovní síly, mohl žalovaný úřad, přihlížeje k tomu, že vyživovací komisi místní poměry hospodářských usedlostí a jejich čistý výnos v jednotlivých obcích jejího obvodu jest znám, rozhodovati při nepopřené výměře polností o otázce závislosti, aniž zvláště zjišťoval, jak veliká byla sklizeň a čistý výnos hospodářství stěžovatelů.
Slušelo tedy stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 34. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 106-107.