Č. 213.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Slezsko): * Ustanovení § 4, posl. odst. slez. řádu dávk. nevztahuje se na úplatné převody nemovitostí s ascendentů na osoby spojené s descendenty svazkem manželským.
(Nález ze dne 22. října 1919 č. 5010.)
Věc: Gustav Lipschitz, majitel realit ve Wendrynu, okres Těšín, proti zemskému výboru slezskému v Opavě o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatel koupil se svou manželkou trhovou smlouvou ze dne 31. srpna 1913 nemovitosti ve vl. čís. 261 a 262 ve Wendryně od tchýně Karoliny Lanzerové, která byla se svojí rodinou jejich vlastnicí přes 25 roků. Koupené nemovitosti byly mu připsány polovicí do vlastnictví. Díly jejich prodal s manželkou kupními smlouvami ze dne 25. ledna 1916 a 3. února 1916 a byla z těchto převodů vyměřena platebním rozkazem slezského zemského úřadu k vyměření dávky z přírůstku hodnoty ze dne 3. dubna 1919 čís. 2978/16 A dávka penízem 92 K 34 h. Při vyměření dávky byla odpočítána 50 proc. sleva 30 K 78 h se zřetelem na držbu polovice prodaných nemovitostí, připadající manželce stěžovatelově, přesahující 25 let. Stěžovatel domáhal se pořadem instancí toho, aby dávka snížena byla o dalších 30 K 78 h, poněvadž prý 50procentní slevu jest odpočítati také z dávky připadající na jeho polovici prodaných pozemku.
O stížnosti podané do rozhodnutí slezského správního výboru v Opavě ze dne 12. května 1919 čís. 7198, jenž platební rozkaz 1. stolice potvrdil, uvážil nejvyšší správní soud toto:
Podle § 4, odst. 3 slezského dávk. řádu nepodléhají dávce úplatné převody s ascendentů na descendenty a mezi manžely a nemá slezský dávkový řád obdobného předpisu jako § 4, odst. 3 kraňského řádu, podle kterého od dávky jsou osvobozeny i úplatné převody s ascendentů na zetě nebo snachu. Se zřetelem na přesně vyhraněný a všeobecně známý pojem slov »ascendent« a »descendent« není nejmenší pochybnosti o tom, že zákon, mluví-li v cit. normě o ascendentech a descendentech, má na mysli krevní příbuzenský svazek mezi osobami spřízněnými v linii vzestupné a sestupné tak, jak ho stanoví § 42 ob. z. obč. Osvobození od dávky, jak je normováno § 4., odst. 3 slezského dávkového řádu, nevztahuje se tedy na úplatná právní jednání, jimiž uskutečňuje se převod nemovitostí mezi kompaciscenty toliko sešvakřenými. Důsledkem toho jest ovšem také, že v těchto případech počítání doby držby při vyměřování dávky neděje se způsobem, stanoveným posledním odstavcem § 4 .slezského dávkového řádu.
Na tomto stavu věci nemění ničeho ta okolnost, že zákon ze dne 18. června 1901 čís. 74 ř. z. v § 1, odst. 1 na roven staví krevní příbuzenství a švakrovství, neboť jasné znění § 4 slezského dávkového řádu vylučuje při vyměření dávky použití principu stanoveného výše uvedeným zákonem o poplatcích z převodu nemovitostí.
Stěžovatel nabyl polovici nemovitostí, z nichž sporná dávka předepsána, kupní smlouvou ze dne 31. srpna 1916 od svojí tchýně a nikoliv od ascendentů nebo od manželky, a možno tedy při vyměření dávky bráti zřetel jen na dobu držby počítanou od kupní smlouvy ze dne 31. srpna 1916 a nikoliv na dobu, po kterou tchýně stěžovatelova, resp. její předchůdci v držbě byli.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 213. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 435-436.