Č. 58.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): 1. Obecná cena zjištěná soudním odhadem je směrodatná bez ohledu na to, je-li menší nebo větší než skutečná cena nabývací. — 2. Námitky čerpané z provádění soudního odhadu ku zjištění obecné hodnoty až do konečného určení odhadní ceny lze uplatňovati toliko v pořadí instancí soudních. Úřad dávku vyměřující je tu pouze stranou. Ve správním řízení lze řešiti jen otázku, byly-li dány zákonné podmínky, aby se dovoláno bylo soudního odhadu.
(Nález ze dne 4. března 1919 č. 1131.)
Prejudikatura: Víd. nál. ze dne 13. února 1918 č. 2311, Budw. č. 12029 A.
Věc: Jindřich a Růžena Jedlincovi na Kladně (adv. Dr. Rudolf Seidel z Kladna) proti Zemské správní komisi král. Českého o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatelé koupili dne 11. května 1910 dva sousedící domy č. p. 595 a 661 na Kladně nedělené za 20000 K. Druhý dům čp. 661 prodali dne 31. října 1912 za 8000 K a prvý, o nějž tu jde, dne 12. prosince 1916 za 16000 K. Zemský inspektorát pro zemské dávky v Praze po konaném šetření ustanovil dle § 18 řádu o dávce z přírůstku hodnoty cenu 12000 K jako hodnotu domu čp. 595 v den nabytí 1. května 1910, když byli stěžovatelé udali ji ve svém přiznání k dávce ve výši 15000 K. K námitkám stěžovatelů trvajících na 15000 K a dle sdělení městského úřadu ustanovil inspektorát 13000 K jako hodnotu k 1. květnu 1910. I pak setrvali stěžovatelé v opětných svých námitkách na hodnotě nejméně 15000 K. Proveden tedy k návrhu inspektorátu soudní odhad a zjištěna jím obecná hodnota domu čp. 595 na 8722 K 86 h. Dle této hodnoty předepsána stěžovatelům platebním rozkazem ze dne 7. září 1917 čís. N 22095/2352 dávka z přírůstku hodnoty 563 K 62 h. Stížnost podanou zamítla zemská správní komise král. Českého rozhodnutím z 19. června 1918 č. 112481/17-8 proto, že námitky proti odhadu měly býti vzneseny v řízení soudním a že nemůže správní úřad soudní odhad přezkoumávati. A k odhadu že se musilo přikročiti, když nebylo bezpečně možno zjistiti nabývací cenu.
Ve stížnosti k nejv. správnímu soudu podané opakují stěžovatelé námitky zmatečnosti a nesprávnosti soudního odhadu odporujícího skutečné ceně. Rovněž opakují svůj právní názor, že mohou námitky ty uplatniti v řízení správním a že nižší soudní odhad nemůže jim škoditi, když skutečná nabývací cena je vyšší. Konečně namítají, že tu nebyly zákonné podmínky soudního odhadu, když se dala nabývací cena vyšetřiti porovnáním kupní ceny obou nemovitostí dohromady v r. 1910, a kupních cen docílených odděleně za každý dům zvlášť v r. 1912 a 1913.
Nejvyšší správní soud vydávaje hořejší nález uvážil nejprve, že v řízení správním nelze uplatňovati zmatečnost nebo nesprávnost soudního odhadu, ať formální ať věcnou. Předmětem správního řízení a rozhodování může býti otázka, jsou-li tu zákonné věcné podmínky dle řádu o dávce z přírůstku hodnoty, aby na místě zjišťování nabývací hodnoty zcizené nemovitosti úřadem správním nastoupilo zjištění obecné hodnoty soudním odhadem. Vlastní provádění dobrovolného soudního odhadu až do konečného určení odhadní ceny v pořadí instancí je výlučně věcí soudů, při čemž inspektorát nevystupuje jako dožadující dozorčí úřad, nýbrž jako strana se stejnými právy, jaká příslušejí v řízení tom stěžovatelům samým. Vždyť tento vyžádaný soudní odhad upraven jest předpisy nesporného řízení, zvláště § 272, pak civilního řádu soudního a zejména odhadního řádu pro nemovitosti z 25. července 1897 č. 175 ř. z., jenž je směrodatný i pro právo účasti stran, jimž pak dle všeobecných zásad přísluší právo uplatňovati výtky proti postupu při odhadu v pořadu soudních instancí, jak to zřejmo ze samého rozhodnutí nejvyššího soudu ve Vídni stěžovateli citovaného. Nemůže se tedy ani nejvyšší správní soud obírati těmito námitkami proti výši soudního odhadu jako základu pro vyměření a není po té stránce řízení zjišťující početní základ pro výměru dávky vadné.
Mylný jest dále právní názor stěžovatelů, že nabývací cena, zjištěná soudním odhadem, není směrodatná, je-li skutečná nabývací cena vyšší. Neboť dle §§ 11/4 a 18/3 dávk. řádu jest směrodatný pro ustanovení nabývací hodnoty soudní odhad bez dalšího obmezení nahoru i dolů. Kde zamýšlel řád položiti určitou hranici hodnoty náhradním způsobem stanovené, tam ji také zevrubně uvedl (na př. v § 8, odst. 2 a 3). Kde obmezení takové vysloveno není, není ho vůbec. K poslední námitce stěžovatelů, že tu nebylo zákonných podmínek zjišťování obecné hodnoty soudním odhadem, nemůže nejvyšší správní soud přihlížeti, poněvadž nebyla uplatňována a řešena ve správním řízení (§ 2 zákona z 3. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a § 5 zákona z 22. října 1875 č. 36 ř. z. pro 1876) a je proto nepřípustnou novotou.
Je tedy zřejmo, že nabývací cena 8722 K 86 h, položená naříkaným rozhodnutím za základ výpočtu dávky, zjištěna byla ve správním řízení bezvadném a úplném, i musil ji také nejvyšší správní soud dle cit. § 2 a § 6 zákona z r. 1875 položiti za základ svému rozhodování. Stěžovatelé spokojují se sice nyní se sdělenou jim původně předpokládanou nabývací hodnotou 13000 K. Poněvadž ji však tehdy v zákonné lhůtě odmítli a právě proto došlo k soudnímu odhadu, nemá toto jejich prohlášení právního významu. Když jiných důvodů k stížnosti proti naříkanému rozhodnutí není, byla stížnost zamítnuta jako bezdůvodná.

Citace:

č. 58. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 144-146.