Č. 154.

Zabírání bytů: Místnost, které používá společník živnostenského podniku mimo závod ve svém bytě jako pracovny, nelze pokládati za místnost používanou ku provozování živnosti po rozumu § 3 vlád. nař. ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a nař.
(Nález ze dne 5. července 1919 č. 3341.)
Věc: Bedřich Janowitz, továrník na Smíchově (adv. Dr. Oskar Tausig z Prahy) proti společnému bytovému úřadu v Praze (zast. min. tajemníkem Drem Emanuelem Machkem) o zabrání bytu.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím zabrány byly jako přespočetné dvě místnosti s předsíní z bytu stěžovatelova v 1. patře domu č. p. 1102 na Smíchově v důvodů, že byt o 7 obytných místnostech obývají pouze 4 osoby.
O stížnosti na rozhodnutí to podané, uvážil nejvyšší správní soud toto:
V příčině jedné z obou zabraných místností stala se stížnost bezpředmětnou, poněvadž žalovaný úřad usnesením svým ze dne 21. května 1919 od zabrání jedné místnosti upustil.
Nesporno jest, že byt sestávající ze 7 pokojů s příslušenstvím obývá 5 osob a že jeden z pokojů používán jako pracovna majitele bytu. Názoru stížnosti, že místnost posléze uvedenou sluší vyloučiti z počtu místností obytných, nelze sdíleti.
Dle § 3 nařízení vlády ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. zák. a nař. nepokládají se za místnosti obytné místnosti používané majitelem bytu k provozování živnosti neb jiného povolání.
Ustanovení to má dle doslovu svého na mysli místnosti, které bezprostředně slouží účelům živnosti majitelem bytu provozované nebo výkonu povolání. Stěžovatel jest dle vlastního udání společníkem firmy, která provozuje svůj podnik tovární v Poděbradech, část bytu stěžovatelova, užívaná jako pracovna nebo pisárna, neslouží tedy přímo k provozování podniku, který má své závodní místnosti jinde.
Místnost, o kterou jde, lze proto pokládati jen za soukromou pracovnu majitele bytu, nikoliv za obchodní neb tovární místnost firmy F. Janowitz neb za kancelář svazu olejen.
Místnost ta je tudíž obytnou místností ve smyslů § 3 cit. nař. o zabírání bytů.
Že by zabranou místnost nebylo lze samostatně obývati nebo tak upraviti, aby mohla býti samostatně obývána, stížnost nenamítá.
Výtka vadnosti řízení nebyla vůbec provedena, nejvyšší správní soud pak neshledal vad řízení, které by bránily meritornímu rozhodnutí o stížnosti. Poněvadž naříkané rozhodnutí, pokud se týká zabrání jedné místnosti, je ustanovením § 6, čís. 8 nař. vlády o zabírání bytů odůvodněno, od zabrání druhé místnosti pak žalovaným úřadem bylo upuštěno, bylo stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 154. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 329-330.