Č. 68.

Podpora pro uprchlíky: Uprchlíci, kteří byli řádně vyzváni, aby se do určité lhůty vrátili do svého dřívějšího bydliště, ztrácejí nárok na uprchlickou podporu uplynutím lhůty té i když by nemohli pro nějakou překážku v osobě jejich se naskytnuvší ještě odcestovati.
(Nález ze dne 21. března 1919 č. 1382.)
Věc: Berl Weber v Rawě Ruské proti místodržitelství v Brně o podporu pro uprchlíky.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím odepřelo místodržitelství v Brně v pořadí instančním stěžovateli další výplatu podpory stanovené pro válečné uprchlíky, protože návrat do místa stálého pobytu stěžovatelova jest všeobecně uvolněn a stěžovatel tudíž s rodinou podle § 1 zák. ze dne 31. prosince 1917 čís. 15 ř. z. z r. 1918 nemá dalšího nároku na podporu.
Stížnost naříká toto rozhodnutí pro nezákonnost dovozujíc, že cit. zákon přiznává v § 1 uprchlíkům nárok na podporu potud, pokud návrat do stálého bydliště jest nemožným, a nerozeznává, z jaké příčiny uprchlíci navrátiti se nemohou. Podmínky tyto jsou dány, neboť lékařským vysvědčením jest prokázáno, že manželka jeho pro náhlé onemocnění nemohla se vydati na cestu a nelze žádati, aby on odcestoval sám a nemocnou ženu opustil.
Nejvyšší správní soud neshledal stížnost důvodnou.
Podle § 1, odst. 2 cit. zák. končí se zásadně nárok uprchlíků na podporu, když pominuly podmínky stanovené pro vznik jeho, t. j. nehledě k podmínce nemajetnosti, o niž tu nejde, když uprchlíkům umožněn jest návrat do stálého bydliště, jež pro bezprostředně hrozící nebezpečí vá- lečná opustili nebo kam se nemohli ze stejné příčiny navrátiti. Konečný termín pro výplatu podpory stanoví pak zákon na dvojí způsob, rozeznávaje, zda byl uprchlíkům všeobecně uvolněn návrat do stálého bydliště a oni nečekajíce dalšího vyzvání dobrovolně se navrátili, či zda ještě musili býti vyzváni, aby se vydali do určité lhůty na cestu zpáteční. V prvém případě poskytuje zákon uprchlíkům nárok na státní podporu ještě 60 dní po návratu, v případě druhém končí se nárok uplynutím řádně vyhlášeně lhůty. Není sporu o tom, že návrat do Rawy Ruské, stálého bydliště stěžovatelova, jest všeobecně uvolněn, a stěžovatel doznal přímo v odvolání podaném na úřad žalovaný, že měl se vydati na cestu podle nařízení vlády nejpozději do 30. listopadu 1917, nepopíraje, že lhůta tato byla po zákonu stanovena a řádně vyhlášena, že tomu tak bylo, ani ve stížnosti nepopírá. Pro tento případ stanoví však zákon — jak výše řečeno — krátce, že nárok na podporu se končí uplynutím vyhlášené lhůty, a neobsahuje nijakého ustanovení, z něhož by se dalo vyvoditi, že po uplynutí jejím za určitých podmínek přísluší uprchlíkům nárok na další výplatu, zejména kdyby prokázali, že jim z nějaké příčiny nebylo lze odcestovati. Nerozhoduje tedy pro spornou otázku, že stěžovatel pro onemocnění své manželky nemohl se vydati včas na zpáteční cestu, a žalovaný úřad jednal po zákonu, když jemu další výplatu odepřel.
Bylo tedy stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 68. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 162-163.