Č. 114.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): 1. Dle § 18 č. 1 dávk. řádu (cís. pat. ze dne 29. prosince 1915 č. 83 z. z. čes.) nelze při vyměření dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí připočítávati též náklady, které byly na nemovitost vynaloženy před 1. lednem 1902. —2. Ušlé úroky z kapitálu vynaloženého na stavbu nelze pokládati za připočítatelnou položí; u nákladovou ve smyslu § 9 č. 1 dávk. řádu. — 3. Námitky čerpané z provádění soudního odhadu ku zjištění obecné hodnoty až do konečného určení odhadní ceny lze uplatňovati pouze v pořadí instancí soudních. Úřad dávku vyměřující jest tu pouze stranou.
(Nález ze dne 31. května 1919 č. 2602.)
Prejudikatura: K 2. viz č. 24; k 3. viz č. 58.
Věc: Bedřich Stein jménem vlastním a za pozůstalost po Terezii Steinové v Hradci Králové (adv. Dr. Josef Tausik z Hradce Králové) proti Zemské správní komisi království Českého v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost zamítá se z části jako nepřípustná, z části jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatel a jeho zemřelá manželka koupili dne 27. května 1895 od městské obce Králové Hradce pozemky č. kat. 157/4 a 158/3 ve výměře 2085 čtver. sáhů, po 4 K sáh, za 8340 K a dne 5. ledna 1916 prodali část pozemku č. kat. 157/4 označenou jako č. kat. 157/26 ve výměře 480 čtver. sáhů čili 1725 m2 po 20 K sáh, tedy za 9600 K.
Udavše v přiznání k dávce, že se cena jednoho sáhu zvýšila o 8 K za navážku, ploty, taxy a o 10 K za ušlé úroky, předložili k vyzvání vyměřovacího úřadu výkaz účtu za navážku a srovnání stavebního místa č. kat. 157/4 od r. 1895 do r. 1913 a sice 4674 K 64 h za navážku, plot a besídku v době do května 1899, 2000 K za vlastní povozy s čeledínem a nádeníkem od r. 1895 do r. 1913 a 1080 K za udržování a opravu plotu, celkem tedy 7754 K 64 h.
Vyšetření nabývací ceny dle § 18 dávk. řádu vedlo k soudnímu odhadu obecné hodnoty stanovené k 1. lednu 1903 ve výši 8 K za sáh, tedy v celku ve výši 3840 K, když byl vyměřovací úřad po třikráte stanovil tuto obecnou hodnotu částkou 3833 K 33 h a když zcizitelé pokaždé podali proti tomu podrobné námitky. Stížnost podaná proti platebnímu rozkazu vyměřivšímu dávka 901 K 55 h byla naříkaným rozhodnutím zamítnuta.
Nejvyšší správní soud, jenž jest dle zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. příslušným, aby rozhodoval o této stížnosti, podané dne 11. srpna 1918 u vídeňského správního soudu, uvážil toto:
V řízení správním nebyla uplatňována a proto nebyla také v naříkaném rozhodnutí řešena otázka, zda zjištění nabývací hodnoty soudním odhadem bylo přípustno či nikoli. Jest proto stížnost v tom bodu vyloučena (§ 5 zák. o správ. s.).
Stížnost namítá, že obecná hodnota k 1. lednu 1903 byla vyšší než 20 K za sáh a že se stejné pozemky tehdy prodávaly obcí po 21 K, 22 K a 31 K 20 h.
Obé jest vlastně námitkou proti výsledku soudního odhadu 8 K za sáh, tedy proti určení soudní odhadní ceny. Námitky ty však lze dle nálezu tohoto soudu ze dne 4. března 1919 č. 1131, k němuž se tuto odkazuje, uplatňovati pouze v pořadí soudních instancí. Neshledal tedy nejvyšší správní soud žádnou nezákonnost v tom, že naříkané rozhodnutí prohlásilo tyto námitky ve správním řízení za nepřípustné. Dále namítá stížnost, že žalovaný úřad v odporu s § 12 dávk. ř. nepovšiml si investic před 1. lednem 1903 provedených, vykázaných ve výši 4 K při 1 m2. Jinými slovy, že jich nepřipočetl dle § 9, č. 1 k soudní odhadní ceně. Ale i tu vyslovilo naříkané rozhodnutí právem, že musí náklady ty zůstati mimo úvahu. Neboť § 9, odst. 1, v úvodu mluví o »připočítávání k nabývací ceně (hodnotě)«. Logicky lze »připočítati« jen něco, co ještě započteno nebylo. Tvrdí-li stížnost, že tyto investice byly tu již před 1. lednem 1903 a způsobily trvalé zvýšení hodnoty nemovitosti k tomuto dnu odhadované, musily pak také býti započteny do odhadní ceny, ovšem měrou znalcem ve zvýšené ceně uznanou. Ale také § 12 dávk. řádu ukazuje, že v § 9 č. 1 téhož zák. míněny jsou jen investice vynaložené v daném případě po 1. lednu 1903 a že dán tomu také zvláště výraz citováním § 12 v § 9, č. 1. Stanoviť § 12, že pro vyšetření přírůstku hodnoty (§§ 5 až 11) a v té příčině rozhodné doby držby směrodatným jest obsah a doba zcizovacího jednání, jež jest základem převodu. Dále praví § 12, že při vyšetření rozhodné doby, držby nebéře se nikdy zřetel k době držby před 1. lednem 1903.
Citováním § 12 v § 9 č. 1 má býti vysloveno, že časově za podklad pro rozhodování o připočítatelnosti nákladů slouží doba nabytí, spadá-li však tato před 1. leden 1903, jen tento den a všecka další doba až do zcizení.
Není tedy ani tento výrok naříkaného rozhodnutí v odporu se zákonem.
Proto také, když tyto investice nepadají na váhu, není řízení vadné z toho důvodu, že nevyslýcháni o nich odborníci a strana.
Stížnost shledává jakýs odpor v tom, že důvody jednak prohlašují, že náklady tyto musí zůstati mimo úvahu, jednak však uvádějí, že tytéž náklady došly výrazu v odhadu, a míní, že předpoklad posléz uvedený je prý i v odporu se spisy. Ani jedna ani druhá výtka není důvodná.
Výrok, že náklady dotčené došly výrazu v odhadu, jest jen logickým zdůvodněním věty prvé. Výrok tento, jenž, jak shora ukázáno, má plnou oporu v zákoně, nepříčí se nikterak spisům. Bylať odhadem zjištěna hodnota k 1. lednu 1903 o 4 K na sáhu vyšší, než byla původní nabývací cena. Hleděno tedy k trvalému zvýšení hodnoty nemovitosti dle § 9, č. 1. Nemohlo se však hleděti k tvrzenému zvýšení o celý náklad shora účtovaný 7754 K 64 h aneb aspoň ke zvýšení o 4 K na 1 m2 čili o 14 K 39 h na l prostě proto, že nehledě k otázce, je-li vše účtované trvalým zvýšením hodnoty dle § 9, č. 1, týká se účet ten stavebního místa upraveného z celé pozemkové parcely č. kat. 157/4, která co do výměry tvoří dle spisů neznámý díl původně koupené výměry 2085, kdežto zde jde jen o její část označenou č. kat. 157/26 ve výměře 480.
Že naříkané rozhodnutí nehledělo k námitce zvýšení nabývací hodnoty o ušlé úroky z trhové ceny a nákladů investovaných a je dle § 9, č. 1 nepřipočítalo s odůvodněním, že hodnotu nezvyšují, není rovněž nezákonností.
Z příkladmo vypočtených připočítatelných nákladů § 9, č. 1 a z ustanovení, že jen náklady vynaložené k trvalému zvýšení hodnoty nemovitosti jsou připočítatelné, plyne, že tu jde o objektivní zlepšení a zdra- žení nemovitosti, kdežto ušlé úroky z investovaného kapitálu jen subjektivně, totiž pouze pro dočasného majitele, jenž je vynakládá, zvyšují prodejnou hodnotu nemovitosti. Proto nejsou úroky ty dle § 9 připočítatelný, jak to také vysloveno v nálezu tohoto soudu z 1. února 1919 č. 259, k nimž se tu rovněž odkazuje.
Konečně teprve v této stížnosti namítnuté znehodnocení neprodaného zbytku onoho stavebního místa je rovněž tak nepřípustným důvodem stížnosti jako námitky proti přípustnosti soudního odhadu.
Jeví se tudíž stížnost v celém svém obsahu neoprávněnou a bylo ji z části jako nepřípustnou, z části jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 114. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 253-256.