Č. 61.

Honební právo (Čechy): 1. Není zákonného předpisu, který by stanovil povinnost jednotlivých členů okresního zastupitelstva neb okresního výboru nesúčastniti se ve schůzích tohoto výboru jednání a spolurozhodování o věcech, při kterých jsou sami stranou. — 2. Dohoda, dle které vlastník samostatné honitby svoluje k tomu, aby právo myslivosti bylo vykonáváno pro určitou periodu na území jeho honitby a na sousední honitbě společenstevní jako jediném honebním celku, jest i bez předchozího schválení okresním výborem platná. Dohodu takovou možno spatřovati i v tom, že majitel samostatné honitby nepodal stížnosti proti usnesení honebního výboru o zavedení řízení ofertního na zadání honitby na zmíněném celku.
(Nález ze dne 11. března 1919 č. 1245.)
Prejudikatura: K 2.: víd. nál. ze dne 23. ledna 1906 č. 929, Budw. č. 4109 A a ze dne 4. června 1908 č. 4460, Budw. č. 6082 A; srovn. též nález č. 32 této Sbírky a k 1. též nález č. 39.
Věc: Honební výbor ve Vlněvsi (adv. Dr. František Vaněk z Mělníku) proti Zemské správní komisi v Praze (za Ferdinanda Lobkovice z Dol. Beřkovic jako stranu súčastněnou adv. Dr. Frant. Valina z Mělníka.) o úpravu honebních poměrů ve Vlněvsi.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje jako nezákonné.
Důvody: Nesporno jest, že honitba na všech pozemcích k osadě Vlňoveské náležejících, čítaje v to i pozemky patřící k velkostatku Dolním Beřkovicům, byla do 31. ledna 1916 provozována tím způsobem, že bud celá nebo ve dvou dílech bývala propachtována. Držitel tohoto velkostatku do té doby neprovozoval na svých pozemcích vlastní samostatnou honitbu (§ 2 hon. zák.) a nečinil na ni ani nároku. Též pro období od 1. února 1916 do 31. ledna 1922 bylo učiněno stejné opatření. Držitelé pozemků Vlňoveských byli svoláni na 5. září 1915 k volbě honebního výboru. Volby té súčastnil se též plnomocník majitele jmenovaného velkostatku, tento velko- statkář byl též zvolen za člena honebního výboru a súčastnil se plnomocníkem svým volby starosty tohoto výboru. Ve schůzi honebního výboru dne 6. října 1915 stanoveny byly za účasti plnomocníka velkostatkářova podmínky pronájmu této honitby pro příští období a den dražby. Když se v ustanovený den 21. října 1915 k veřejné dražbě této honitby nikdo nedostavil, usneseno týž den opět za účasti plnomocníka velkostatkářova jednohlasně nejprve, že honitba se má zadati cestou ofertní, poté, že honitba vzhledem na panující válečné poměry má pouze na příští rok honební býti rozdělena na dva díly, při čemž plnomocník velkostatkářův nabídl za díl honitby podle dráhy až k hranicím Citovským za podmínek smlouvy ze dne 1. února 1890 ročně 360 K a díl ten mu také byl přikázán, druhý díl pak ponechán obci. Usnesení toto zrušeno ve schůzi honebního výboru dne 31. října 1915 a stanoveno opět za účasti plnomocníka velkostatkářova, aby uvedená honitba byla zadána na příští období cestou ofertní v celku, při čemž jmenovaný plnomocník jménem svého zmocnitele ihned podal nabídku. Vedle této nabídky učinil nabídku také rolník Jos. Nový, jehož nabídka byla ve schůzi honebního výboru dne 6. listopadu 1915 přijata většinou hlasů proti hlasu plnomocníka velkostatkářova. Smlouva nájemní mezi honebním výborem a Josefem Novým znějící na dobu od 1. února 1916 do 31. ledna 1922 byla vyhotovena 13. listopadu 1915 a podepsána též zmocněncem velkostatkářovým. Za tohoto stavu věci oznámil majitel velkostatku Dolních Beřkovic podáním na okresní výbor v Mělníku řízeným de pres. 23. ledna 1916 č. 400, že počínaje 1. února 1916 bude honitbu na svých pozemcích v osadě Vlňovsi (dle připojeného seznamu a plánu skupiny A, B a C), o kterých tvrdil, že tvoří souvislý celek ve výměře 183 ha 46 a 80 m2, pak na pozemcích svých v plánu jako skupiny D a E označených s vlastní honitbou Dolno-Beřkovickou souvislých vykonávati jako vlastní honitbu, žádal dále, aby mu určité pozemky jiných držitelů (v plánu jako skupiny F až K označené) byly přikázány jako enklávy ve smyslu § 5 hon. zák. Když byla zjištěna souvislost pozemků k vlastní honitbě čítaných komisionelním řízením a honební výbor vyslechnut, byly usnesením okresního výboru z 18. července 1916 č. 1342 v souhlasu s návrhem velkostatkářovým dnem 1. února 1916 počínaje přikázány k samostatné honitbě panství Dolních Beřkovic: 1. pozemky v osadě Vlňoveské, patřící k velkostatku — skupiny A, B, C, jichž souvislost uznána a pozemky tvořící skupiny D a E velkostatku patřící, souvislé se samostatnou honitbou Dolno-Beřkovickou; 2. pozemky cizí se samostatnou honitbou ve Vlňovsi souvisící a tvořící skupiny F, Q, H, I, K, tyto jako enklávy. Když dalším podáním z 10. června 1916 čís. 1773 velkostatkář žádal ještě za přikázání enklávy L, byla i tato enkláva přikázána na stejné období uvedené samostatné honitbě přes odporující vyjádření honebního výboru bez šetření, zda enkláva ta se zbývající společenskou honitbou souvisí.
Stížnosti honebního výboru ve Vlňovsi do těchto výměrů podané, byly zamítnuty a výměry ty potvrzeny.
Stížnost honebního výboru k nejvyššímu správnímu soudu vytýká rozhodnutí tomu nedostatky řízení a nezákonnost. Zejména jest vytýkáno:
1. že nebylo zvláštním místním ohledáním zjištěno, zda pozemky enklávy L s ostatními pozemky honitby společenské souvisí, nýbrž dovoláno se místního šetření ze dne 27. dubna 1916 za jiným účelem předsevzatého; . že nesprávně vzato za zjištěno, že výběžek železnice č. kat. 299/1 mezi pozemkem č. kat. 211/1 a pozemky čís. kat. 156/1 a 157 přerušuje spojitost těchto pozemku;
3. že tento výběžek nesprávně považován za železnici a ne za pozemek společenstevní a že nebyl posuzován o sobě, nýbrž jako část železnice, která mezi pozemky uvedenými neprobíhá;
4. že při usnesení okresního výboru 18. července 1916 jako člen výboru spolujednal a rozhodoval plnomocník velkostatkářův, který během řízení jako plnomocník vystupoval, čímž toto rozhodnutí se stalo zmatečným;
5. že jako subjekt práva honebního označeno »panství Dolno-Beřkovické«, nikoliv, jak dle honebního zákona jedině přípustno, majitel pozemků;
6. že nesprávně posouzena námitka, že velkostatkář vzdal se práva na samostatný výkon myslivosti po dobu nynějšího nájmu a po dobu, na niž volen nynější honební výbor.
Nejvyšší správní soud zkoumal nejprve námitku č. 4, uvažuje, že stěžovatel námitkou tou tvrdí, že nebylo podkladu pro meritorní rozhodování Zemské správní komise, kteréž proto rovněž by bylo pokládati za zmatečné.
Ve shodě s dosavadní judikaturou shledána námitka ta neodůvodněnou, poněvadž zákon o okresních zastupitelstvech nemá předpisu, dle něhož z jednání a usnesení okresního výboru o určitých záležitostech některý člen jeho by byl vyloučen. V té příčině platí jen jednací řád daný pro okresní výbor ve smyslu § 64 zák. o okr. zast. Předložený jednací řád či instrukce pro okresní výbor Mělnický nemá však nižádného podobného ustanovení a stížnost sama neopírá námitku tu o ustanovení zákona nebo jednacího řádu, nýbrž dovolává se pouze všeobecných zásad platných pro úřední řízení a rozhodování, kterých však nelze užíti tam, kde zákon ponechal okresnímu zastupitelstvu, aby jednacím řádem upravilo způsob řízení, pokud není stanoven zákonem, tedy aby také stanovilo důvody předpojatosti, ze kterých jednotliví členové okresního zastupitelstva neb okresního výboru jsou z účasti na určitém jednání a usnesení vyloučeni. Rovněž i další formální námitka č. 5, vytýkající chybné označení subjektu práva honebního, jest nejen věcně nesprávnou, nýbrž i proto bezpředmětnou, že pochybnosti v té příčině v rekursu na Zemskou správní komisi projevené odstraněny byly výkladem v naříkaném rozhodnutí, dle něhož nade vši pochybnost jasně vysloveno, že sporné právo honitby přiznáno jest nynějšímu majiteli panství Dolních Beřkovic.
Ve věci samé bylo uváženo: Není pochybnosti, že otázka úpravy práva myslivosti na pozemcích, zejména otázka, zda určité pozemky patří k samostatné vlastní honitbě držitele či mohou býti jen součástí honitby společenstevní, jakož i otázka zda určité území honební jest enklávou, která některé ze sousedních honiteb smí býti přikázána, jest otázkou veřejného práva, k jejímuž řešení jsou povoláni úřadové správní. Nelze rovněž popříti správnost zásadního stanoviska, že právo na výkon vlastní honitby ji přikázání enkláv jest závislo jen na skutečnostech uvedených v § 2 hon. zák., že tedy právo ono pro určitý subjekt vzchází tím okamžikem, kdy skutečnosti ty jsou splněny. Jako ve všech oborech veřejného práva, není však také, pokud jde o výkon práva myslivosti, který upraven jest předpisy veřejnoprávními, možnost disposice osoby oprávněné s vlastním právem naprosto vyloučena, nýbrž jest možná a přípustná, pokud zákon nestanoví opak.
Takový zákaz, pokud jde o disposici vlastníka honitby, sloučiti honitbu svoji s honitbou jinou a ji jen společně s touto vykonávati, není v zákonu honebním vysloven, nýbrž naopak v § 21 jasně a určitě stanoveno, že sloučení sousedních honebních území z vůle majitelů jest zásadně možno. Sloučení to ponecháno jest zcela interesentům, aniž by se, nejde-li o případ § 21, odst. 2 hon. zák., žádalo nějakého předchozího schválení této volné disposice úřadem honebním. Stala-li se dohoda taková mezi účastníky, váže na dobu své platnosti obě strany smluvní; vzdal-li se dohodou touto jeden z kontrahentů práva jemu příslušícího, nemůže se proti obsahu a smyslu této veřejnoprávně úmluvy domáhati uznání tohoto práva u úřadu správního a úřadové nemohou proti obsahu této dohody, která podle zmocnění zákona zaujala místo zákonné úpravy, práva tohoto přiznati. V daném případě shledal nejvyšší správní soud, že sporná otázka, zda má a smí majitel velkostatku Dolních Beřkovic v období od 1. února 1916 do 31. ledna 1922 na pozemcích, které by po zákonu tvořily jeho vlastní honitbu, právo myslivosti této jako vlastník samostatné honitby vykonávati a z tohoto plynoucí nárok na přiznání enkláv prováděti, rozhodnuta byla dohodou uzavřenou mezi majitelem velkostatku a honebním výborem ve Vlňovsi proti němu.
Nejvyšší správní soud shledal, že majitel velkostatku tím, že si nestěžoval do usnesení honebního výboru ze dne 31. října 1915, aby honitba na pozemcích velkostatkářových, tak jako se činilo dosud, byla i pro nové honební období propachtována současně se společenskou honitbou ve Vlňovsi jako jeden celek, nýbrž na pacht ofertu podal, dal svůj souhlas, aby jeho vlastní honitba s honitbou společenskou byla v jedno spojena a aby výkon myslivosti na celém tomto složeném území jednotně dle týchž předpisů byl prováděn, které pro výkon honitby společenské jsou dány. Touto dohodou mezi majitelem velkostatku a honebním výborem uzavřenou vzdal se majitel velkostatku ve prospěch společenské honitby pro dotčené nové období pachtovní práv, která pro něho vzešla ze skutečností, že území jeho samo o sobě tvoří samostatnou honitbu a udané enklávy z větší části obkličuje; nemůže jich proto, pokud platnost této smlouvy trvá, ani fakticky ani právně vykonávati. Nemohl se tudíž domáhati ani právního uznání samostatné vlastní honitby, jež by již od 1. února 1916 bylo účinným, ani přikázání enkláv z uznání toho plynoucího.
Jest proto v odpor vzaté rozhodnutí, které k jinému výsledku dospělo, v rozporu se zákonem a bylo je dle § 7 zák. o správ. s. zrušiti, aniž bylo nutno obírati se ostatními spornými otázkami.

Citace:

č. 61. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 148-151.