Č. 265.

Policejní záležitosti: * Pro obor trestního práva policejního může dle analogie trestního práva toliko error facti, nikoliv error juris vyloučiti trestnost.
(Nález ze dne 10. prosince 1919 č. 6565.)
Věc: Václav Peka v Praze (adv. Dr. Ot. Baštýř z Prahy) proti zemské politické správě v Praze o policejní přestupek.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Při revisi hostinských místností zjištěno dne 9. května 1919, že restauratér Václav Peka prodává v Praze 1/2 litru obyčejného piva v hostinci za 1 K 20 h a přes ulici za 1 K 10 h. Při výslechu udal, že prodávané pivo není pivem obyčejným, nýbrž pivem budějovickým, které je dražší, a že ve všech budějovických pivnicích čepuje se litr budějovického piva za 2 K 20 h. Vyšetřeno pak úředně, že čepuje skutečně pivo budějovické a že platí 1 hl s dovozem za 136 korun. Někdy prodává také pivo plzeňské, které mu přijde s dovozem na 140 K za 1 hl.
Pořadem instancí byl uznán vinným přestupkem § 4 nařízení vlády Československé republiky ze dne 7. března 1919 čís. 123 sb. z. a nař. z důvodu, že prodával 1/2 l obyčejného piva v místnosti hostinské za 1 K 20 h a přes ulici 1 K 10 h, ač nejvyšší cena jest 90 h, resp. 80 h. V prvé stolici byl rozhodnutím magistrátu hlavního města Prahy ze dne 5. července 1919 čís. jed. 2 A 1185/9 odsouzen do vězení na týden a současně k pokutě 500 K. V druhé stolici byl mu rozhodnutím zemské správy politické v Praze ze dne 4. září 1919 čís. jed. 14 A 3794/21 ai 19 trest vězení změněn v další pokutu 70 K. Obě rozhodnutí stojí na stanovisku, že skutková podstata trestního činu je zjištěna úředním šetřením i doznáním Václava Peka.
Václav Peka podává stížnost do rozhodnutí 2. stolice. Dovozuje v ní, že zákonem byla stanovena vyšší cena na pivo neobyčejné jakosti oproti pivu obyčejné jakosti, tento moment jakosti že jest jedině rozhodným pro používání maximálních cen a nikoliv ta prostá okolnost, že pivo pochází z Plzně. Pivo vyráběné Českým akciovým pivovarem v Čes. Budějovicích je stejné kvality jako pivo plzeňské, a proto se také ve stejné ceně účtuje. Stěžovatel byl správcem Budějovického pivovaru ujištěn, že budějovické pivo rovná se jakosti i výrobními výlohami plzeňskému pivu a že je oprávněno stejné jeho účtování. Byl tak uveden v omyl za který nemůže býti činěn zodpovědným. Tyto okolnosti nebyly v řízení vyšetřeny a tím přivoděna jeho vadnost.
Nejvyšší správní soud vycházel při svém nálezu z těchto úvah:
Nařízení vlády republiky československé ze dne 7. března 1919 čís. 123 sb. zák. a nař. stanovíc nejvyšší ceny piva činí rozdíl mezi pivem obyčejným na straně jedné a pivem plzeňským na straně druhé. Toto rozlišování je zachováno v § 1, který určuje ceny piva u výrobce, v § 2. jenž předpisuje ceny piva ve sklenicích při drobném prodeji, i v § 3. majícím ustanovení cen piva lahvového. Že pod výrazem »pivo plzeňské« nelze rozuměti pivo vyrobené v českobudějovickém pivovaru, není, hledíc ku všeobecně známému významu těchto slov, nejmenší pochybnosti a nezavdává dikce citovaného nařízení, jež konsekventně proti sobě staví v §§ 1, 2 a 3 »pivo plzeňské« a »pivo obyčejně«, pražádného podnětu pro výklad, že pro používání vyšších cen nařízením určených je rozhodným nikoliv provenience piva, nýbrž jeho jakost a výrobní náklady.
§ 4 cit. nař. zakazuje prodej piva za ceny vyšší, než ceny stanovené a trestá každého, kdo proti tomu jedná. Naříkané rozhodnutí zjišťuje vzhledem k doznání stěžovatelovu, které je v souhlasu s výsledky úředního šetření, že stěžovatel za ceny stanovené pro pivo plzeňské prodával pivo z Českého akciového pivovaru v Čes. Budějovicích. Stěžovatel tento skutkový základ naříkaného rozhodnutí nebere vůbec v odpor a skutkové zjištění naříkaného rozhodnutí je tedy podle § 6, odst. 1 zákona o správním soudě pro nejvyšší správní soud závazným. Pivo budějovické dle úvah výše uvedených nelze zařaditi ve smyslu cit. nař. mezi pivo plzeňské a je naříkané rozhodnutí v souhlasu se zákonem, když prodej piva budějovického za ceny piva plzeňského kvalifikuje jako přestupek § 4, odst. 1 cit. nař. a stěžovatele uznává vinným tímto přestupkem.
Za tohoto stavu věci je s procesního hlediska irelevantní okolnost, zda jakost a výrobní náklady piva budějovického jsou stejný s jakostí a výrobními náklady piva plzeňského a právem nebyl vzat správními úřady zřetel na průvodní návrhy, jež učinil na důkaz této okolnosti stěžovatel ve správním řízení.
Stěžovatel namítá také, že nemůže býti činěn zodpovědným za svůj čin, poněvadž jednal v omylu. Jest tedy obírati se otázkou, jaký význam má omyl pro obor policejního trestního práva.
Omyl je nesouhlas představ v nejširším slova smyslu se skutečnostmi, na které se vztahují, jinými slovy řečeno: omyl je nedostatek správné představy a to buď o existenci neb neexistenci určité skutečnosti. Jestliže tento nedostatek týká se předpisů právních, jde o omyl právní (error juris), vztahuje-li se na jiné skutečnosti, pak jde o omyl skutkový (error facti).
Předpisy tvořící základ policejního práva trestního, totiž nařízení ministerstva vnitra a spravedlnosti ze dne 3. dubna 1855 čís. 61 ř. z., nařízení těchže ministerstev ze dne 30. září 1857 čís. 198 ř. z., pak cis. patent ze dne 20. dubna 1854 čís. 96 ř. z. a nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 5. března 1858 čís. 34 ř. z. nemají ustanovení o tom. jaký vliv na přičítatelnost trestního policejního deliktu vykonává error juris a error facti. ve kterém pachatel byl, a z nedostatku positivních norem jest otázku tu rozhodnouti analogií. V úvahu přijíti tu může jedině analogie příslušných norem trestního zákona ze dne 27. května 1852 čís. 117 ř. z. »Zákonník o zločinech a těžkých policejních přestupcích«, vyhlášený dne 3. září 1803, jenž místo třídění trestních činů na kriminální a politické zločiny, jak zavedeno bylo trestním zákoníkem císaře Josefa II. z 13. ledna 1787, rozeznává zločiny a těžké policejní přestupky, stojí totiž na stanovisku, že mezi kriminálním a policejním bezprávím není principielního rozdílu. Policejní přestupky jsou mu porušením práva menší trestnosti a některé z nich a contrario zločinů jsou toliko porušením předpisů, které jsou vydány k odvrácení porušení práva. Dosud platný trestní zákon ze dne 27. května 1852 čís. 117 ř. z. je pouhou revisí trestního zákona z roku 1803, jež byla pořízena Hyem. Z těžkých policejních přestupků staly se přečiny a přestupky, na podstatě zákona a tedy ani na stanovisku trestního zákona z roku 1803 o kriminálním a policejním bezpráví nebylo však změněno ničeho. I platný trestní zákon zařazuje v důsledku tohoto stanoviska mezi činy trestné dle trestního zákona činy, které dle převládajících teoretických názorů jako abstraktní delikty ohrožující (Gefáhrdungsdelicte) [delikty z neposlušnosti (Ungehorsamsdelicte)] jsou ryze policejní povahy (srovn. ku příkladu §§ 326, 375, 422, 447, 451 trest zák. atd.). Analogické použití předpisů platného hmotného práva trestního pro rozhodování otázky výše naznačené je tedy odůvodněno důvody historické povahy.
Je také při nepochybné příbuznosti materielního obsahu kriminálního a policejního bezpráví odůvodněno stanoviskem positivního práva, jež přikazuje, nemajíc samo přesného ustanovení o tom, co je kriminální a policejní bezpráví, činy teorií označované za policejní delikty promiscue do kompetence soudů i správních úřadů a vice versa i činy kriminální povahy dává rozsuzovati administrativním úřadům.
O omylu v trestním právu jednají ustanovení § 2, lit. e), pak § 3 a § 233 tr. z. Z analogického použití těchto norem jest pro obor policejního trestního práva vyvoditi tyto zásady:
1. Pachatele neexkulpuje error juris, tedy ani omyl o existenci a dosahu předpisů platného policejního práva trestního ani omyl o trestnosti nějakého činu, který je zákonem kvalifikován jako politicejní delikt (anal. §§ 3 a 233 tr. z.).
2. Pachatele omlouvá error facti, tedy omyl o skutkových poměrech závažných s hlediska policejního trestního práva, jenž mu nedopouští spatřovati v činu policejní delikt (anal. § 2, lit. e) tr. z.).
Stěžovatel tvrdí, že si nebyl vědom bezprávnosti svého činu, poněvadž byl následkem ujišťování správcem pivovaru v Čes. Budějovicích přesvědčen o tom, že při stejné kvalitě i stejných výrobních nákladech a stejné nákupní ceně piva plzeňského a budějovického jest dovolen prodej piva budějovického za ceny piva plzeňského, a dovozuje tedy svoji nevinu poukazem na omyl o významu a dosahu zákonných předpisů o maximálních cenách piva. Tento omyl jako omyl právní dle výše uvedených důvodů neomlouvá však pachatele.
Je tak bez věcného podkladu i námitka stěžovatelova o neúplnosti řízení v tom směru dolíčená, že měly býti provedeny důkazy nabídnuté stěžovatelem o té okolnosti, že jednal v omylu.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou ve všech směrech zamítnouti.

Citace:

č. 265. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 545-547.