Č. 135.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): Za hodnotu nabývací při vyměření dávky pokládati jest hodnotu při posledním dávce podléhajícím nebo dle § 2 a 3 — nikoli též dle § 4 — od dávky osvobozeném převodu.
(Nález ze dne 17. června 1919 č. 2970.)
Věc: Amálie Andrlíková v Koclířově proti Zemské správní komisi král. Českého o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatelka prodala kupní smlouvou ze dne 6. února 1917 svoji nemovitost kn. vl. č. 34 v Literbaších Františku Proxovi za 22000 K. V přiznání, podaném zemskému inspektorátu, uvedla stran hodnoty nabývací, že nabyla prodané nemovitosti v pozůstalostním řízení po svém zemřelém manželu Ondřeji Andrlíkovi a že v pozůstalosti té byla nemovitost odhadnuta na 17000 K; tuto cenu uvedla jako obecnou hodnotu v době nabytí. Jako zcizovací cenu uvedla 22000 K.
Zemský inspektorát zjistil výpisem z pozemkové knihy, že stěžovatelka nemovitosti oné nabyla tak, jak v přiznání uvedla a že zemřelý Ondřej Andrlík nabyl nemovitosti kn. vl. č. 32 co do polovice kupní smlouvou z 9. února 1909, kdy koupil celou nemovitost spolu se svou první manželkou Annou za 11000 K, co do druhé polovice podle odevzdací listiny ze dne 26. července 1909 dědictvím po zemřelé své první manželce Anně a že v tomto řízení pozůstalostním polovice byla odhadnuta na 6679 K 10 hal.
Na základě tohoto zjištění byla stěžovatelce platebním rozkazem ze dne 14. října 1917 č. N 26036/2929 předepsána dávka z přírůstku hodnoty 1158 K 30 h. Jako cena nabývací vzata byla částka 10000 K, za kterou nemovitost dle kupní smlouvy ze dne 9. února 1909 byla koupena, jako zcizovací cena peníz 22000 K. Výpočet dávky proveden způsobem, proti němuž stěžovatelka ničeho nenamítá.
V odvolání z platebního příkazu toho podaném stěžuje si stěžovatelka jen proti tomu, že za hodnotu nabývací uznán byl peníz 11000 K a nikoliv 17000 K, na který nemovitost byla odhadnuta v řízení pozůstalostním, ve kterém ona nemovitosti nabyla a uvádí, že jí z prodeje nezbylo vůbec žádného výtěžku. Odvolání bylo rozhodnutím zemské správní komise ze dne 2. března 1918 č. 18993/8 zamítnuto, poněvadž platební rozkaz odpovídá zákonu.
Stížnost proti tomuto rozhodnutí na nejvyšší správní soud podaná vytýká naříkanému rozhodnutí, že spočívá na vadném řízení, poněvadž nebylo úřadem dávku vyměřujícím provedeno řízení předepsané v § 18 řádu dávk. a že porušen jím byl zákon, poněvadž nebyla jako cena nabývací vzata cena zjištěná v r. 1917 při projednávání pozůstalosti po zemřelém jejím manželovi. Stížnost opakuje, že stěžovatelka neměla z prodeje užitku a přes to platiti má dávku z přírůstku hodnoty. Navrhuje pak zrušení naříkaného výnosu pro nezákonnost. Nejvyšší správní soud neshledal stížnost odůvodněnou, vycházeje z těchto úvah:
Výtka vadnosti řízení nebyla v odvolání na zemskou správní komisi stěžovatelkou vůbec uvedena a je tedy výtka tato dle § 5 o správním soudu nepřípustnou.
K věci samé odpovídá rozhodnutí naříkané úplně zákonu. Za hodnotu nabývací dlužno dle § 5 řádu dávk. pokládati hodnotu při posledním, dávce podléhajícím, neb dle § 2 a 3 od dávky osvobozeném převodu. To stížnost sama uvádí. Avšak mýlí se, má-li za to, že hledíc k tomuto ustanovení, měla za cenu nabývací platiti odhadní cena zjištěná v pozůstalostním řízení po manželovi stěžovatelčinu, ve kterém tato nemovitosti nabyla. Tento převod nepodléhal dávce z přírůstku hodnoty, ale nikoli proto, poněvadž by spadal snad pod ustanovení § 2 nebo § 3 dávk. řádu řádu, které jednají o osvobození osobním a věcném, nýbrž z důvodu § 4, čís. 1 a 2 dávk. řádu. Dle tohoto poslednějšího ustanovení nejsou převody pozůstalostních nemovitostí na dědice, legatáře a na ty, kdož mají nárok na povinný podíl, za projednání pozůstalosti dávce z přírůstku hodnoty podrobeny.
Žalovaný úřad zjistil ze spisů okresního soudu v Litoměřicích A II. 195 16, že stěžovatelka jako zákonná dědička narovnáním v řízení pozůstalostním po manželovi uzavřeným nabyla nemovitosti č. kn. vl. 32 v Literbaších, proti kterémužto zjištění skutkovému ani stížnost ničeho nenamítá. Proto není právní jednání, kterým ona nabyla oné nemovitosti, podrobeno dávce z přírůstku hodnoty a proto nelze peníz 17000 K, na který nemovitost tehdy byla odhadnuta, ve smyslu § 5 řádu dávk. vzíti při vyměření dávky z přírůstku hodnoty jako cenu nabývací. Za tuto cenu musí dle ustanovení tohoto býti vzata hodnota při posledním dávce podléhajícím převodu, není-li tu podmínek §§ 2 a 3 dávk. řádu, a touto, jak žalovaný úřad správně uvedl, byla kupní cena dle kupní smlouvy z 9. února 1909, která činila 11000 K při celé nemovitosti, poněvadž také převod jedné polovice její s první manželky na zemřelého manžela stěžovatelčina dávce z přírůstku hodnoty nepodléhal, když stal se »v řízení pozůstalostním na dědice«.
Co se konečně týká námitky, že stěžovatelka skutečně z prodeje žádného zisku neměla a přece platiti má dávku z přírůstku hodnoty, stačí poukázati na § 5 dávk. řádu, dle něhož za přírůstek hodnoty platí rozdíl mezi zcizovací hodnotou nemovitosti a mezi hodnotou nabývací a že dle § 1 téhož řádu vybírá se dávka z přírůstku hodnoty z tohoto přírůstku dle dalších ustanovení tohoto zákona a nikoli snad z obohacení neb zisku prodavatelova.
Z těchto důvodů bylo tedy stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 135. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 297-298.