Č. 13.

Honební právo (Čechy): 1. Při posuzování "daných okolností", o nichž se zmiňuje § 13 čes. hon. zák., může nadřízený úřad pozírati i na nabídky reflektantů, došlé v řízení odvolacím. — 2. Nejvyšší správní soud může při zkoumání zákonitosti nálezu správního úřadu ve věcech volné úvahy zkoumati toliko, zda úřad správní nevybočil z mezí, které mu celková intence zákona a podstata věci vytkly, obzvláště zda nedal se vésti při svém rozhodnutí ohledy jinými, než které má zákonný předpis na zřeteli. — 3. Právo nejvyššího správního soudu podrobiti své moci nalézací i záležitosti volné úvahy (§ 2, č. 2 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z.) neobsahuje v sobě i oprávnění, položiti na místě volného uvážení úřadu správního své vlastní volné uvážení nebo zkoumati účelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž nejvyšší správní soud může dle předpisů §§ 2, 6 a 7 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 vždy toliko zkoušeti, netrpí-li rozhodnutí nějakou protizákonností nebo nějakou podstatnou vadou řízení. — 4. Příslušnost nejvyššího správního soudu ve věcech t. zv. volného uvážení, založená §em 2, č. 2 zák. ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z., vztahuje se i na záležitosti za platnosti § 3 lit. e, zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 správními úřady rozsouzené. Slušíť příslušnost soudu posuzovati dle doby, kdy ve věci u něho zahájené nález vydati se má, a nikoliv dle okamžiku, kdy rozhodnutí stolic nižších, jež jest přezkoumati, bylo vyneseno.
(Nález ze dne 21. ledna 1919 č. 191).
Prejudikatura: K I.: víd. nález ze dne 29. září 1905 č. 10430, Budw. č. 3787 A.
Věc: Honební výbor v Okrouhlických Dvořácích (adv. Dr. Ladislav Valenta z Prahy) proti Zemské správní komisi král. Českého (v zastoupení súčastněné strany, ing. Prokopa Šupicha, advokát Dr. Adolf Boháček z Prahy) o pronájem honitby.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Ve schůzi ze dne 23. prosince 1917 usnesl se honební výbor v Okrouhlických Dvořácích na tom, aby byla společenstevní honitba tamnější pro příští šestileté období, počínající dnem 1. února 1918. zadána z volné ruky Václavu Ševcovi, vlastníku usedlosti čp. 6 v Okrouhlických Dvořácích, který se ve své písemné nabídce ze dne 20. prosince 1917 zavázal, že z ní bude platiti roční peníz K 1205.—, ponese škody nejen honbou, ale i zvěří způsobené a splní veškery podmínky, které honební výbor ustanoví.
Dosavadní nájemce honitby, inž. Prokop Šupich, podal sice dne 11. prosince 1917 také písemnou nabídku, dle níž se uvolil za honitbu tu na zmíněné období platiti na místě dosavadních K 720.— roční nájemné K 1201.—, dokládaje, že kdyby honební výbor mu honitbu z ruky zadati nechtěl nebo nemohl, žádá jako vlastník pozemku v této obci, aby honitba zadána byla veřejnou dražbou s vyvolací cenou jeho nabídky. Nabídka tato byla však honebním výborem zamítnuta.
Dle spisů nepředcházelo veřejné ofertní řízení, nýbrž honební výbor teprve ve schůzi své dne 23. prosince 1917 stanovil k návrhu předsedovu podmínky pronájmu a hned jednal o došlých dvou nabídkách.
Stížnost inž. Prokopem Supichem do usnesení honebního výboru podanou, v níž poukazoval na nepatrný rozdíl mezi nabídkou Václava Ševče a svojí vlastní a nabídl se, že při veřejné dražbě učiní ihned nejmenší podání K 1500—, okresní výbor v Něm. Brodě dle rozhodnutí ze dne 6. února 1918 čís. 76 zamítl. V důvodech rozhodnutí toho se uvádí, že honební výbor použil jen práva dle § 13 hon. zák. mu příslušejícího, když honitbu zadal z volné ruky Václavu Ševcovi. Pokud se týče výhodnosti přijaté nabídky, že jest zřejmá z toho, že nový pachtýř bude platiti o 485 korun více než platil dosavadní, že se také podrobil všem podmínkám, jež mu honební výbor stanovil, zejména také, že bude platiti veškery škody zvěří způsobené, z čehož zřejmo, že honební výbor dané okolnosti dostatečně a správně uvážil a že tímto propachtováním honitby zájmy honebního společenstva poškozeny nejsou.
Podotknouti sluší, že ještě před vydáním tohoto rozhodnutí bylo okresnímu výboru předloženo podání ze dne 5. ledna 1918, kterým si stěžuje správa nadačního velkostatku hraběte Straky v Okrouhlici jako vlastníka pozemků v Okrouhlických Dvořácích a tudíž jako člena honebního společenstva tamže na to, že honební výbor zadal honitbu z volné ruky V. Ševcovi za roční nájem K 1206.— (správně K 1205), kdežto při veřejné dražbě mohlo se docíliti daleko více, nejméně K 1500. — a že proto žádá. aby honitba byla propachtována veřejnou dražbou s vyvolací cenou K 1500.
Teprve po vydání rozhodnutí okresního výboru (totiž 13. března 1918) došlo k tomuto úřadu současně čtvero podání, a sice Františka Doubka, majitele statku čp. 49 a 50 v Okrouhlických Dvořácích, kterým se přimlouval za ponechání pachtu honitby dosavadnímu nájemci inž. Prokopu Šupichovi, protože týž honitbu nejracionelnějším způsobem provozoval; kdyby to možno nebylo, navrhuje, aby byla propachtována ve veřejné dražbě; dále podání Frant. Matouška, nadlesního v Pelestrově, kterým se o honitbu tu sám uchází, nabízeje roční nájemné K 1350.— a zavazuje se nésti všechny náhrady škod zvěří způsobených a přijmouti také zvláštní podmínky dle ustanovení honebního výboru; pak podání Frant. Raupacha, vlastníka realit v Něm. Brodě, který nabídl za honitbu tu K 1420.— ročního nájemného s výslovným podotknutím, že béře mimo to na sebe závazek k náhradě škody zvěří způsobené a že se podrobí obvyklým podmínkám honebním výborem ustanoveným, a konečně společné podání správy nadačního velkostatku Okrouhlice, Alberta Sachsla, Karla Straky a Josefa Klofáče, vesměs majitelů usedlostí a členů honebního společenstva v Okrouhlických Dvořácích, ve kterém se rovněž přimlouvají za to, aby honitba byla i nadále propachtována z volné ruky dosavadnímu nájemci inž. Prokopu Šupichovi, který ji velmi racionelně provozoval a ji zvelebil, a navrhují, aby pro případ, že by se tak státi nemohlo, byla vypsána veřejná dražba na pronájem honitby té.
Ve stížnosti do rozhodnutí okresního výboru k zemské správní komisi, inž. Prokopem Šupichem jako dosavadním pachtýřem honitby a jako majitelem pozemku v Okrouhlických Dvořácích ku společenstevní honitbě patřících podané, prohlásil stěžovatel především, že je rovněž ochoten převzíti závazek k náhradě škody honitbou i zvěří způsobené, a trval na tom, aby pronájem dražby stal se veřejnou dražbou. Vytýkal dále, že honební výbor nevypsal žádného ofertního řízení, že otevřel jeho nabídku, sdělil její obsah s Václavem Ševcem, členem výboru toho, a ten že teprve podle sdělení toho podal o 4 koruny více.
Naříkaným rozhodnutím zemské správní komise král. Českého ze dne 2. dubna 1918 čís. 29481/1 bylo rozhodnutí okresního výboru zrušeno a honebnímu výboru v Okrouhlických Dvořácích uloženo, aby dal společenstevní honitbu na řečené období nájemní ve veřejné dražbě pronajmouti. Toto rozhodnutí jest odůvodněno poukazem na značný zájem, který pronájem honitby vzbuzuje, jak vidno z toho, že inž. Pr. Šupich za ni nabídl K 1201.— ročně a 5. Švec K 1205.— ročně s náhradami škod zvěří způsobenými, že týž inž. Pr. Šupich závazně se nabídl ve stížnosti ze dne 5. ledna 1918, že při dražbě učiní nejvyšší podání K 1500.—, ve stížnosti ze dne 21. února 1918 pak prohlásil výslovně, že jest ochoten převzíti náhradu škod honitbou i zvěří způsobených a konečně, že správa nadačního velkostatku v Okrouhlici v podání z 5. ledna 1918 č. 4 žádá za nařízení dražby s vyvolací cenou K 1500.—. Uváživši pak, že došla mimo to ještě výše zmíněná nabídka Frant. Matouška, jakož i uvedená podání Frant. Raupacha. správy nadačního velkostatku v Okrouhlici, Alberta Sachsla, Karla Straky a Josefa Klofáče, pak Františka Doubka, dospěla zemská správní komise k přesvědčení, že pronájem honitby V. Ševcovi, třebas se stal za zvýšenou cenu, není přece přiměřen zájmu, jenž se o řečenou honitbu jeví, a nařídila tím spíše pronájem ve veřejné dražbě, že se vyskytli uchazeči, kteří rovněž jsou ochotni převzíti závazek k úhradě škod zvěří způsobených.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu honebním výborem v Okrouhlických Dvořácích a Václavem Ševcem podaná uvádí především ryze hospodářské důvody, které honební výbor pohnuly ku přijetí nabídky V. Ševce a přikládá prohlášení celé řady majitelů pozemků v Okrouhlických Dvořácích o tom, že pronájem honitby V. Ševcovi vyhovuje daným poměrům. Těmito danými poměry prý se v odpor vzaté rozhodnutí neřídí, neboť:
1. spočívá nikoliv na volném, nýbrž na libovolném uvážení; zákon nemluví o zájmu, nýbrž o "panujících poměrech", naříkané rozhodnutí pak nepřihlíží k zájmu, jaký se jevil o honitbu v době pronájmu, nýbrž k zájmu, který byl uměle vyvolán až dodatečně v řízení opravném;
2. jest v důvodech svých jednak neúplné a kusé, protože nevyčerpává všech rozhodných skutkových okolností, zejména co se týče rozsahu pěstování zvěře a kategorického zabránění dalším škodám hospodářským, jednak jest v odůvodnění rozpor, když se rozhodnutí odvolává na projev pouze několika členu honebního společenstva, kteří nad to nemají skutečného zájmu na způsobu zadání honitby, nehledí však k rozhodnutí honebního výboru, který zastupuje celé honební společenstvo;
3. rozhodnutí zemské správní komise jest proto nesprávné a nezákonné a
4. řízení u této stolice jest také neúplné a kusé, neboť nehledíc k tomu, že stěžovatelům nebyla dána možnost vyjádřiti se o lichých důvodech stížnosti inž. Pr. Šupicha a že proto stěžovatelé jsou nuceni teprve nyní nesprávné tvrzení stížnosti vyvraceti předloženými doklady a vývody své stížnosti, opírá se naříkané rozhodnutí o jednostranné tvrzení inž. Pr. Šupicha, které se nesrovnává se skutečností a které, i kdyby bylo pravdivé, nemůže zvrátiti řádný pronájem honitby na podkladě zákonných podmínek usnesený a okresním výborem schválený.
Nejvyšší správní soud při svém rozhodnutí uvážil toto:
Odvodní spis uplatňuje především nepříslušnost nejvyššího správního soudu poukazem na to, že jde o záležitost, v níž správní úřad oprávněn jest postupovati dle svého volného uvážení.
Námitka tato, založená na § 3 lit. e zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876, nemá platnosti proti nejvyššímu správnímu soudu, spočívajícímu na zákoně ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z., ježto zákon tento uvedeného § 3 lit. e nepřevzal a tudíž působnost jeho pro nejvyšší správní soud republiky Československé vyloučil.
Nejsou tedy dle tohoto zákona záležitosti t. zv. volného uvážení z příslušnosti nejvyššího správního soudu zásadně vyloučeny.
Příslušnost tato vztahuje se dojista i na záležitosti za platnosti § 3 lit. e zák. z r. 1875 správními úřady rozsouzené, poněvadž příslušnost soudu nutno posuzovati dle doby, kdy ve věci u něho zahájené se má nález vydati, a nikoli dle okamžiku, kdy bylo vyneseno rozhodnutí stolic nižších, jež jest přezkoumati. Avšak právo nejvyššího soudu správního, podrobiti své moci nalézací i záležitosti volné úvahy, neobsahuje v sobě i oprávnění, položiti na místě volného uvážení úřadu administrativního své vlastní volné uvážení npbo zkoumati účelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž může dle předpisu §§ 2, 6 a 7 zák. z r. 1875 vždycky toliko zkoušeti, zda rozhodnutí netrpí nějakou protizákonností nebo nějakou podstatnou vadou řízení. Ježto však, jak již povaha věci to s sebou nese, není a nemůže býti ve věcech, kde jest úřadům administrativním přenecháno, aby dle volné úvahy postupovaly, přesného předpisu, jenž by jen jedinou cestu jejich rozhodnutí vykazoval, nýbrž zůstaveno jest jim širší pole, na kterém se při svém nalézání práva volně mohou pohybovati, může nejvyšší správní soud při zkoumání zákonitosti nálezu ve věcech volné úvahy jen zkoumati, zda úřad správní nevybočil z oné prostory pro jeho volný pohyb vyhrazené, t. j. zda nepřekročil ony hranice, které mu celková intence zákonná a podstata věci vytkly, obzvláště, zda nedal se vésti při svém rozhodnutí ohledy jinými, než které má zákonný předpis na zřeteli.
Ve směru formálním pak jest mu dle § 6 přezkoumati, zda nález naříkaný vytýká dostatečně ohledy, které úřad správní za rozhodné pokládal, a zda skutkové okolnosti, jež rozhodnutí za podklad sloužily, jsou ve shodě se spisy i náležitě zjištěny a tak úplné, že úřad správní mohl jimi své rozhodnutí náležitě zdůvodniti.
Dle těchto zásad nutno posuzovati i otázku, o kterou v tomto sporu jde, t. j. otázku, zda je správným nález zemské správní komise, ukládající stěžujícímu výboru, aby honitbu společenskou v Okrouhlických Dvořácích pronajal ve veřejné dražbě. Pro rozhodnutí otázky této nedal zákon v § 13 hon. zák. jiné direktivy, než že poukázal na "dané okolnosti".
Ježto není v zákoně samém jiná norma stanovena, kterou by určena byla hranice pro volnost kognice úřadů správních, nutno meze jejich volného pohybu hledati toliko v účelu zákona, jenž ovládán jest myšlenkou zabezpečiti, aby výkon myslivosti byl co možno racionelní, t. j. aby byl takový, by šetření a chov zvěře s jedné strany a zájmy zemědělské, vyžadující, aby škody zvěří způsobené byly co nejmenší a prospěch majitelů pozemků z honitby této co největší, se strany druhé byly pokud možno nejúplněji uváděny v souhlas.
Mohla tedy stížnost, chce-li vytýkati nezákonnost, uplatňovati toliko prohřešení se proti této zásadě. Stížnost namítá v tomto směru toliko, že inž. Pr. Šupich neposkytuje záruky, že honitba by byla způsobem uvedeným vykonávána, ježto jeho snaha nese se k založení jakéhosi honebního monopolu a ke zvýšení výtěžku honitby umělým chovem zvěře, zájmy majitelů pozemku poškozujícím, kdežto prý Václav Švec jako pronajímatel všem slušným požadavkům byl ochoten vyhověti.
Tyto námitky nemohl nejvyšší správní soud pokládati za rozhodné, poněvadž okolnosti ty bylo by snad lze uplatňovati proti zadání honitby inž. Pr. Šupichovi, nikterak však nepadají na váhu pro otázku zákonitosti naříkaného rozhodnutí, jež neukládá, aby honební výbor honitbu inž. Pr. Šupichovi zadal nebo V. Ševcovi nezadával, nýbrž jen nařizuje, by se honitba ta veřejnou dražbou propachtovala.
Ježto pak honební výbor může, jak rozhodnutí výslovně konstatuje i při dražbě stanovením příslušných podmínek dražebních každému zneužití honitby na škodu obecnou čeliti, resp. zachování všech dovolených opatrností a prospěchu zabezpečiti, jest stanovisko ve stížnosti uplatněné i v naříkaném rozhodnutí plně chráněno.
Mluví-li stížnost dále o tom, že "zájem, jaký budí pronájem honitby" a na který se naříkané rozhodnutí odvolává, tu v pravdě nebyl, nýbrž že byl umělým způsobem teprve v řízení odvolacím vyvolán, neobrací se tím proti zákonitosti rozhodnutí, nýbrž jen proti správnosti onoho skutkového děje, jenž byl naříkanému nálezu za základ položen, a možno tudíž námitky tyto toliko se stanoviska § 6 posuzovati. Ve směru tom nutno především vytknouti, že zemská správní komise mohla dojista pozírati i na nabídky reflektantů došlé v řízení odvolacím, ježto jen z nich mohla usuzovati, jak asi by se byly utvářily poměry skutkové, kdyby byla veřejná dražba vypsána, a tím získati podklad ku srovnání těchto poměrů s poměry přivoděnými zadáním honitby z volné ruky.
Výtka, že stěžovatelům nebyla již v řízení správním poskytnuta příležitost, aby se vyjádřili o důvodech stížnosti inž. Pr. Šupicha a že se naříkané rozhodnutí opírá právě o tyto jednostranné, nepravdivé údaje inž. Pr. Šupicha, nesrovnává se se skutečností.
Zemská správní komise motivuje své rozhodnutí jedině tím, že vzhledem ku zvýšenému zájmu, jaký se jevil o společenstevní honitbu v Okrouhlických Dvořácích dle předložených nabídek a podání (jichž existenci ani stěžovatelé nepopírají), bylo na místě vypsati veřejnou dražbu na pronájem její. Na obsah stížnosti inž. Šupicha odvolává se naříkané rozhodnutí jen potud, že také inž. Pr. Šupich zvýšil v ní svou původní nabídku. To jest však rovněž skutečnost, k níž úřad správní dle toho, co řečeno, byl oprávněn přihlížeti stejně jako k nabídkám osob jiných.
Pokud pak by výtka hořejší podepřena býti měla tvrzením, že podávání dodatečných vyšších ofert bylo uměle vyvoláno agitací, dlužno uvážiti, že z obsahu nabídek těchto nelze vyvoditi ničeho, co by nasvědčovalo tomu, že nejsou míněny vážně, takže úřad správní neocitá se v rozporu se spisy, když má za to, že byly vážné míněny, nehledě ani k tomu, že úřadu nepřísluší zkoumati motiv, z jakého nabídky vzešly, anať pohnutka při uzavírání právních jednání nemá z pravidla již dle obecné právní zásady (§ 901 o. z. o.) žádného významu.
Ježto tu tedy není ani nezákonnosti, ani vadnosti nějaké, bylo stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

č. 13. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 61-66.