Č. 165.

Ochrana nájemníků: Předpisu § 17 min. nař. ze dne 17. prosince 1918 č. 83 sb. z. a nař. vyhovuje, bylo-li obeslání k ústnímu jednání o nároku na uznání nepřípustnosti zvýšení nájemného doručeno poštou osobě zmocněné ku přijímání poštovních zásilek.
(Nález ze dne 1. září 1919 č. 4112.)
Věc: Ing. Prokop Teige v Praze (adv. Dr. Bedřich Dub z Prahy) proti nájemnímu úřadu v Nuslích o zvýšení nájemného.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: K návrhu jedenácti nájemníků bytů v domě stěžovatelově čp. 441 v Nuslích bydlících rozhodl nájemní úřad města Nuslí naříkanými rozhodnutími, neuznav plnou přípustnost zvýšení nájemného stěžovatelem požadovaného, jak dalece jest zvýšení jeho přípustno.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu do těchto rozhodnutí podaná vytýká především vadnost řízení, kterou odůvodňuje tím, že stěžovatel nebyl k ústnímu jednání před nájemním úřadem řádně obeslán, a proto se k němu nedostavil. Řízení provedené bez slyšení druhé strany jest prý nezákonné. V dalším obsahu stížnosti provádí stěžovatel důkaz o výši nákladů na investice a znovuzřízení domu čp. 441 v Nuslích, vypočítávaje jednotlivé položky.
Své rozhodnutí o této stížnosti založil nejvyšší správní soud na této úvaze:
Ze správních spisů a ze zprávy poštovního úřadu v Praze 1. vychází, že nájemní úřad obeslal stěžovatele k ústnímu jednání na den 28. května 1919 odporučeným dopisem, který byl podán na poštu v Nuslích dne 15. května 1919 a dne 16. května 1919 byl doručen matce stěžovatelově, pro kterou u poštovního úřadu založena byla plná moc ze dne 27. března 1899 ku přijímání zásilek všeho druhu i soudních. Tím vyhověl žalovaný úřad předpisu odst. 1 § 17 minist. nař. ze dne 17. prosince 1918 č. 83 sb. z. a n., který žádá, aby nájemní úřad k ústnímu jednání strany obeslal a nelze výtku stížnosti, že by této podstatné formy řízení nebývalo šetřeno, shledati oprávněnou. Dle téhož paragrafu bylo stěžovateli zůstaveno na vůli, chce-li se k jednání dostaviti či nikoliv. Nedostaviv se, ač řádně předvolán byl, nepřednesl stěžovatel v řízení správním žádnou obranu proti žádostem svých nájemníků o uznání nepřípustnosti žádané výše nájemného v způsobil tak sám, že skutková podstata, kterou naříkaná rozhodnutí za základ vzala, neobsahuje jeho obrany, které přivádí teprve ve stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu. K okolnostem však teprve ve stížnosti poprvé uvedeným nemohl nejvyšší správní soud zření míti, neboť podle předpisu odst. 1 § 6 zák. o správním soudě jest při svém rozhodování vázán skutkovou podstatou, jak byla vzata posledním instančním rozhodnutím za zjištěnou. Poněvadž se to nestalo v odporu se spisy a poněvadž ani vytýkaná vada řízení ani jiná vada, na niž by z moci úřední zřetel brán býti musil, shledána nebyla, slušelo stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 165. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 344-344.