Č. 49.

Vyživovací příspěvek: 1. Odnětí příspěvku již přiznaného je přípustno také tehdy, zjistila-li komise novým šetřením, že skutkové předpoklady, z nichž původně vycházela při povolení příspěvku, neodpovídají pravdě a odůvodňuje-li správná skutková podstata zamítnutí nároku. — 2. Zásada stejná jako v bodě 2. při č. 45.
(Nález ze dne 18. února 1919 č. 955.)
Věc: Anna Morávková ze Lhoty pod Hořičkami proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost zamítá se z části jako nepřípustná, z části jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 15. prosince 1915 povolán byl k vojsku rolník František Moravek. Stěžovatelka jako jeho manželka přihlásila dne 6. ledna 1916 pro sebe, 3 děti od 3—11 let a pro rodiče svého muže Františka a Marii Morávkovy nárok na vyživovací příspěvek, udavši denní výdělek povolaného na 4 K a dále udávajíc, že mají s mužem usedlost a hostinec v ceně 22000 K s dluhem 8000 K a že tchán je kolářem. Šetřením zjištěny ještě příznivější majetkové poměry. Proto byl nárok všech žadatelů okresní vyživovací komisí v Náchodě dne 9. února 1915 zamítnut. Dne 20. března 1916 žádala stěžovatelka aspoň o vyživovací příspěvek pro děti, poněvadž hostinec vynáší pranepatrně a nestačí krýti domácnost, zvláště když musí na práce hospodářské jednati pro churavost svou a stáří rodičů povolaného, který dříve vše sám obstarával. Přiznán tedy 12. dubna 1916 nezl. třem dětem vyživovací příspěvek 1 K 70 hal. od 15. ledna 1916 a vyplácen do 30. listopadu 1917. Mezitím zažádala Anna Morávková dne 16. listopadu 1917 opětně o vyživovací příspěvky pro všecky ode dne povolání z důvodu těžkých poměrů vyživovacích, dokládajíc že vede hostinec se škodou jen proto, aby jej udržela pro povolaného. Vzhledem k současnému důvěrnému sdělení, jehož obsah byl stěžovatelce oznámen, zahájeno nové šetření, načež vyživovací příspěvek dětem zastaven a nárok všech zamítnut. Po konaném šetření, jehož vý- sledek nebyl stěžovatelce k vyjádření sdělen, zamítla zemská vyživovací komise v Praze odvolání rozhodnutím ze dne 24. července 1918 č. 2327 z důvodu, že výživa všech vzhledem k výnosu hospodářství, výživa otcova mimo to vzhledem k jeho výměnku a výdělku nebyla závislá na práci povolaného.
Ve své stížnosti k nejv. správnímu soudu domáhá se stěžovatelka, nevykazujíc se plnou mocí svého tchána a tchýně, zrušení naříkaného rozhodnutí ve prospěch všech šesti osob. Proti zastavení příspěvku dětem uplatňuje vadnost řízení, když aspoň s ní nesděleno, že by se byly snad dle výsledku šetření výdělkové poměry její a rodičů mužových změnily, ač ve skutečnosti se naopak zhoršily. I jinak vytýká stěžovatelka vadnost řízení, že jí neumožněno zaujati stanovisko k případným výsledkům šetření, nesrovnávajícím se snad s jejími údaji. Nejvyšší správní soud vynesl hořejší nález, veden jsa těmito úvahami:
Pokud jde o stížnost pro zamítnutí nároku tchána a tchýně stěžovatelčiny, není stěžovatelka po zákonu povolána zastupovati je před nejvyšším správním soudem a nevykázala se také jejich plnou mocí k tomu. Není tedy v tomto směru ke stížnosti legitimována i byla stížnost v tom směru zamítnuta jako nepřípustná (§ 2 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a §§ 21 a 2 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876). Pokud však stěžovatelka dovolává se ochrany soudu pro sebe samu a pro své děti, jest stížnost neodůvodněna. Vytýkat rozhodnutí naříkanému vadnost řízení ve všech směrech, neprávem. Výtka čelí proti tomu, že nebyly jí sděleny ony výsledky šetření, jež odporovaly jejímu tvrzení. Ze spisů správních je však zřejmo, že naříkané rozhodnutí opírá se o všecky výsledky předcházejícího šetření, třeba nebyly v rozhodnutích podrobně uvedeny. V podstatě neodporují výsledky ty konkrétním tvrzením stěžovatelčiným, ba tato tvrzení jsou ve směru úsudku vyvozeného z nich v důvodech naříkaného rozhodnutí z části pro ni nepříznivější. To platí o druhu, rozloze a inventáři nemovitého majetku stěžovatelčiny rodiny, o způsobu zužitkování a výši pachtovného, jež udává stížnost, ať již po pravdě neb omylem cifrou vyšší, o výši veřejných dávek, pak o vydržování výměnkářů ve společné domácnosti hospodářů. Když výsledky šetření neodporovaly tvrzením stěžovatelčiným, nebylo žádného důvodu, dávati jí příležitost k vyjádření. Bylo tedy řízení dle § 7 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. provedeno řádně a netrpí nijakou vadou. Když pak zemská vyživovací komise na tomto řádně zjištěném skutkovém podkladu a opírajíc se o všeobecnou znalost poměrů výnosnosti, získanou svojí zkušeností, i o úsudek okresní vyživovací komise, místně a svým složením nejlépe informované, došla ke skutkovému zjištění nezávislosti výživy stěžovatelčiny a jejích nedospělých 3 dětí na práci mužově (otcově) v čas povolání jeho ke službě vojenské, jest nejvyšší správní soud dle § 6 zák. o spr. s. tímto skutkovým zjištěním vázán.
Pokud konečně jde o námitku, že se proti dřívější době nezměnily výdělkové poměry koncem listopadu 1917. totiž v čas zastavení příspěvku nezl. dětem, spočívá v ní vlastně výtka nezákonnosti rozhodnutí, že beze změny poměrů byly příspěvky zastaveny a další jejich přiznání zamítnuto. Okresní komise povolujíc příspěvky dětem vycházela ze skutkového podkladu, že pro nepatrný výnos hostince a najímáni cizích sil není ani do- mácnost kryta. Tato skutková zjištění ukázala se však dle výsledků nového podrobnějšího šetření nesprávnými a proto právem vydal úřad rozhodnutí nové. Není tu tedy ani této nezákonnosti i bylo stížnost v těchto směrech jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 49. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 128-130.