Č. 273.

Úřednictvo: Zaměstnanci zmínění v § 1 zák. o oficiantech ze dne 18. ledna 1919 č. 89 sb. z. a n. mají již ze zákona právní nárok na to, aby jim byl přiznán titul určený pro hodnostní třídu, do níž byli zařazeni. Nepřísluší jim však nárok na přiznání požitků vyšší stupnice platové, odpovídající dosavadní jejich době služební.1
(Nález ze dne 17. prosince 1919 č. 6593.)
Věc: Josef Novák, kancelářský oficiant v Praze (adv. Dr. Alfred Meissner z Prahy) proti presidiu ministerské rady stran titulu úředního a přiznání vyšších požitků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jde o odepření titulu příslušné hodnostní třídy, se zrušuje jako nezákonné; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Prováděje zákon ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. zák. a nař. sdělil žalovaný úřad stěžovatelovi dekretem ze dne 12. května 1919 č. 8238, že v základě ustanovení §§ 1 a 2 cit. zák. a s ohledem na stěžovatelovu celkovou započítatelnou služební dobu do 26. února 1919 jakožto dne, kdy cit. zákon nabyl platnosti, přiznává se stěžovateli charakter veřejného úředníka státu československého a že se zařazuje dnem 1. března 1919 do 11. hodnostní třídy státních úředníků 1. stupnice platové. Podáním ze dne 11. června 1919 žádal stěžovatel, aby mu byl přiznán nárok na titul úředníka 11. hodnostní třídy, jakož i aby přiznána mu byla 1. trienálka vzhledem k jeho desetileté služební době, odůvodňuje svou žádost tím, že nejen dle obsahu zákona, nýbrž i v intencích jeho navrhovatele i státně zřízeneckého výboru, jakož i celého Národního shromáždění bylo, postaviti zákonem tímto kancelářské oficianty úplně a ve všem na roven ostatním kancelářským úředníkům, zařaděným do hodnostních tříd. Naříkaným rozhodnutím nevyhověl žalovaný úřad této žádosti z těchto důvodů: Citovaný zákon neprohlašuje kancelářské oficianty a pomocníky přímo za státní úředníky kancelářské, nýbrž staví je těmto pouze na roven, čímž vyjadřuje, že zaměstnanci státní této kategorie přestávají býti ode dne účinnosti zákona, to jest od 26. února 1919 úředníky smluvními dle §§ 6 a 72 nař. vešk. min. ze dne 25. ledna 1914 č. 21 ř. z. a že se stávají úředníky, jichž právní postavení se zakládá na veřejnoprávní povinnosti služební. Poněvadž jmenovaná kategorie zaměstnanců státních nestává se dle toho kancelářskými úředníky, nelze zaměstnancům těm přiznati tituly, jež vyznačují právě kancelářské úředníky.
Pokud jde o přiznání platu vyšší stupnice platové než první, dlužno uvážiti, že zákon oficiantský dle doslovu svého nikde nepřipouští, aby bylo přihlíženo k. délce doby služební v té které třídě, a že tedy při zařazení do stupnic platových nutno přiznati první stupnici platovou té hodnostní třídy, do které dotyčný zaměstnanec dle délky služební doby náleží. V důsledku tohoto právního stanoviska počínají lhůty pro časový postup dle §§ 52 a 55 služební pragmatiky dnem účinnosti cit. zák., t. j. dnem 26. února 1919 a nelze přihlížeti k době dříve ve státní službě strávené. Toho dokladem jest i ustanovení § l zák. o oficiantech, dle něhož se léta pomocnická a oficiantská započítávají pouze do pense, nikoli však do postupu.
O stížnosti do rozhodnutí podané uvážil nejvyšší správní soud takto:
Zákonem ze dne 18. února 1919 č. 89 sb. zák. a nař., majícím, jak již z jeho nadpisu patrno, za účel zařazení oficiantů do úřednických tříd hodnostních a platových, vysloveno bylo v § 1, že zaměstnanci tam uvedení, vyhovující podmínkám tamtéž stanoveným, staví se na roven dosavadním kancelářským úředníkům zařazeným do tříd hodnostních, a zejména že přiznává se jim charakter veřejných úředníků státu československého a zařazují se do tří nejnižších tříd hodnostních 11.—9. V § 2 ustanoveno pak, do které z těchto tří hodnostních tříd zaměstnanci dle počtu svých služebních let a jiných podmínek mají se zařaditi. Dle zprávy státně zřízeneckého výboru zákonodárce hleděl tímto zákonem pomoci oficiantům tím že je »zařazuje ad personam do zmíněných hodnostních tříd« a dle zprávy referentovy v Národním shromáždění jde »o provedení reformy tím způsobem, že jmenují se prostě ad personam a zařazují se do oněch hodnostních tříd«. Z toho všeho je patrno, že bylo úmyslem zákonodárcovým, který svého výrazu došel také v jasném znění zákona, aby osoby ty byly zařazeny za podmínek blíže stanovených do určitých tříd hodnostních i platových a že tudíž změna, jež v jejich právním postavení zákonem tím nastala, záleží právě v tomto jejich zařazení jako veřejných státních úředníků do tříd těch. Jak z vylíčeného děje patrno, byl stěžovatel žalovaným úřadem skutečně také u provádění zákona tohoto a po rozumu jeho ustanovení do příslušné hodnostní třídy jako veřejný úředník státu československého zařazen.
Stalo-li se tak, pak platí ohledně něho dle čl. 1. zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. také všechny předpisy prvního oddílu služební pragmatiky, pokud by ovšem zákon o oficiantech, jakožto zákon pozdější a specielní, neobsahoval odchylných ustanovení. Tento důsledek nemůže býti dotčen námitkou, že služební pragmatika má na mysli jen úředníky systemisovaně, jakými prý oficianti nejsou, ježto zákon o oficiantech jest právě třeba pojímati jako zákon systemisaci takovou obsahující, resp. nařizující. Jsou tedy oficianti dle zák. z 18. dubna 1919 do některé hodnostní třídy státních úředníků zařazení, s obmezením svrchu zmíněným, účastni všech práv i všech povinností v odd. 1. služební pragmatiky uvedených. Zejména platí ohledně nich, ježto nižádného obmezení v tomto směru není, plně § 6 služ. pragm., dle něhož již v dekretu toho kterého úředníka má býti uveden jeho titul, a § 40, dle něhož úředník je k užívání svého úředního titulu oprávněn a může žádati, aby titulem tím byl označován. Má tudíž úředník již ze zákona právní nárok na to, aby titul určený pro hodnostní třídu, do níž byl zařazen, byl mu přiznán.
Pokud tedy žalovaný úřad, vycházeje z mylného právního názoru, že se stěžovatel zařazením na základě cit. zákona o oficiantech nestal veřejným státním úředníkem, na něhož by se vztahovala ustanovení služební pragmatiky, odepřel stěžovateli titul dotyčné třídě hodnostní náležející, odporuje jeho výrok zákonu a bylo proto naříkané rozhodnutí v tomto směru dle § 2 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. zák. a nař. a § 7 zák. o správ. s. zrušiti.
Pokud však jde o přiznání požitků vyšší stupnice platové, shledal nejvyšší správní soud stížnost bezdůvodnou, vycházeje z právního názoru právě vyloženého, že zařazením do určité hodnostní třídy jako veřejný státní úředník, jež v podstatě lze právně posuzovati stejně jako jeho jmenování úředníkem dotčené třídy hodnostní, stěžovatel teprve vstoupil v tuto hodnostní třídu, a ježto dle výkladu hořeních o něm platí také ustanovení § 50 služ. pragm., dle něhož podmínkou postupu do vyšší stupnice platové téže hodnostní třídy jest, že úředník ztrávil zákonem určenou lhůtu s požitky platového stupně bezprostředně předcházejícího, nemůže stěžovatel žádati vyšších stupnic platových, dokud nevykáže předepsaný počet let v předešlé (nižší) stupnici platové. Z ustanovení služební pragmatiky by tudíž stěžovatel nemohl nároku svého odvozovati.
Nemůže ho však odvozovati ani ze zákona o oficiantech, neboť ohledně stupnic platových zákon tento vůbec žádného ustanovení neobsahuje, nezmiňuje se o nich a nezná mezi jednotlivými úředníky do té které hodnostní třídy zařazenými v mezích časového rozpětí služebních let pro třídu tu směrodatného rozdílu, klada je úplně na roven.
Vůči vývodům stížnosti, které snaží se z §§ 2 a 4 zák. vyčísti možnost i budoucího zařazení oficiantů, již let tam označených dojdou, do příslušných tříd hodnostních a z toho.odvoditi i úmysl zákona, přiznati oficiantům vykazujícím potřebná léta §u 50 služ. pragm. nad nejnižší v § 2 zák. o oficiantech stanovenou mezí nárok na vyšší stupnici platovou dotčené třídy, stačí vzpomenouti toho, že zákon o platových stupnicích vůbec nemluví, že den platnosti zákona, t. j. den 26. února 1919 jest rozhodným pro posouzení právního postavení toho kterého zaměstnance a byl-li kdo dnem tím do určité hodnostní třídy platové zařazen, byly tím výhody z jeho celkového počtu služebních let plynoucí konsumovány. Nemůže tudíž, pokud jde o případný postup do vyšších tříd a do vyšších platových stupnic téže třídy, domáhati se postavení výhodnějšího, než mají dle platných předpisů jiní zaměstnanci do tříd těch zařazení (§§ 50 a násl. služ. pragm.). Že by pak stěžovatel i dle těchto ustanovení nárok na zařazení do vyšší stupnice měl, ani netvrdí.
Avšak ani další důvod, jejž stížnost k odůvodnění nároku svého uvádí, že totiž tento výklad nesrovnává se s účelem zákona a úmyslem zákonodárcovým, zjednati totiž oficiantům hmotnou pomoc, není správným. Že by stěžovatel sám výhodami zákonem mu přiznanými byl hmotně poškozen, netvrdí. K jeho výpočtům ve stížnosti uvedeným stačí poukázati na jejich neúplnost, neboť ku posouzení celkového hmotného efektu zákona o oficiantech nelze hleděti pouze k jednotlivým druhům příjmů, nýbrž i k jejich součtu a v takovém případě nedošel by stěžovatel k výsledku, že by osoby, jimž se dobrodiní zákona toho dostalo, byly hmotně poškozeny.
Jest tudíž stížnost v tomto směru bezdůvodnou, pročež slušelo ji zamítnouti.

Stejně v četných jiných nálezech. _1)

Citace:

č. 273. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 561-563.