Č. 254.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Slezsko): 1. * V řízení zavedeném dle § 17 dávk. ř. pro Slezsko může úřad vyměřovací přistoupiti ku zjištění hodnoty nemovitosti soudním odhadem teprve, když strana ve lhůtě jí dané podala námitky proti sdělené jí předpokládané hodnotě. — 2. Jde-li o to, zda lze vysloviti preklusi strany pro zmeškanou lhůtu, jest věcí úřadu, aby zjistil správný den doručení příslušného výměru a neukládal povinnost důkazní v tom směru straně.
(Nález ze dne 28. listopadu 1919 č. 6207.)
Prejudikatura: K 1.: viz nález č. 253 této Sbírky.
Věc: Pozůstalost po Jindřichu Larisch-Mönichovi (adv. Dr. Ludvík Singer z Prahy) proti zemské správní komisi pro Slezsko (zast. zemským tajemníkem Karlem Hirthem) o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vadnost řízení.
Důvody: Z kupní smlouvy, kterou odprodal Jindřich hrabě Larisch-Mönich dne 23. září 1918 od svého velkostatku Bohumína vl. č. 107 pozemky ležící v kat. obci Šunychlu v celkové výměře 7 ha 99 a firmě Oderberger Lagerhausgesellschaft za 266586 K 60 h, byla platebním rozkazem slezského zemského úřadu pro vyměřování dávky z přírůstku hodnoty ze dne 24. února 1919 předepsána dávka z přírůstku hodnoty 24272 K 18 h. Jako základ pro vyměření dávky té vzata při ceně nabývací obecná hodnota ku dni 1. ledna 1903, vyšetřená soudním odhadem na 87892 K 20 h, jako zcizovací kupní cena uvedená v kupní smlouvě ze dne 23. září 1918 s připočtením dávky vyměřené kterou kupitelka v kupní smlouvě na sebe převzala ku placení.
Odvolání z tohoto platebního rozkazu pozůstalostí po zemřelém prodateli podané bylo naříkaným rozhodnutím ze dne 7. května 1919 zemským výborem slezským zamítnuto.
Při rozhodování o stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí veden byl nejvyšší správní soud těmito úvahami:
Neprávem vytýká stížnost naříkanému rozhodnutí nezákonitost, kterou vidí v tom, že dávka z přírůstku hodnoty vyměřena byla z převodu nemovitostí, provedeného na základě kupní smlouvy ze dne 23. září 1918, tedy z převodu stavšího se v době, kdy zákon ze dne 2. května 1913 č. 35 z. z. již neplatil a platnost jeho zákonitým způsobem nebyla prodloužena.
Nálezem ze dne 28. června 1919 č. 2147,1 na který se ve smyslu § 44 jedn. řádu správ. s. odkazuje, vyslovil nejvyšší správní soud, že k zavedení zemské dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí není potřebí zemského zákona a že neodporuje zemskému zřízení, když v době, kdy zemský sněm zasedati nemohl, na místě sněmu zemský výbor učinil usnesení o dalším vybírání zemské dávky z přírůstku hodnoty a usnesení to panovníkem bylo schváleno.
Příslušné usnesení bylo zemským výborem slezským učiněno, došlo schválení panovníkem a byla příslušná vyhláška ze dne 6. února 1918 č. 23 z. z. v zemském zákoníku slezském uveřejněna.
Odpovídá tedy v tom směru naříkané rozhodnutí zákonu.
Důvodným shledán však bod stížnosti, vytýkající naříkanému rozhodnutí nesprávně provedené řízení.
Vzhledem k tomu, že prodáváte! nemovitostí, z jichž převodu byla předepsána dávka z přírůstku hodnoty, nabyl kupní smlouvou ze dne 5. září 1886, bylo dle § 7, odst. 3 dávk. ř. vzíti za základ pro vyměření dávky obecnou hodnotu nemovitostí těch k 1. lednu 1903. Tuto bylo zjistiti dle ustanovení § 17 dávk. ř. Ukládací úřad vyzval také prodavatele přípisem ze dne 3. prosince 1918, aby udal hodnotu, kterou za přiměřenou uznává, a bylo vyzvání tomu v dané lhůtě vyhověno tím, že prodavatel udal peníz 7 K za m2, odvolav se k odůvodnění toho na výsledek soudního odhadu, který na žádost vyměřovacího úřadu byl proveden stran jiných pozemků, v téže katastrální obci ležících a prodavatelem již dříve odprodaných. Vyměřovací úřad oznámil na to přípisem ze dne 20. ledna 1919, expedovaným 23. ledna 1919, že oceňuje 1 m2 prodaných nemovitostí ke dni 1. ledna 1903 na 1 K 10 h a vyzval prodavatele, aby do 14 dnů oznámil, souhlasí-li s tímto oceněním; současně bylo prodavateli oznámeno, že odmítne-li toto ocenění, vyhrazuje si vyměřovací úřad zažádati ve smyslu § 17 dávk. ř. o soudní odhad a nezodpoví-li prodavatel do 14 dnů připiš ten, že bude dávka vyměřena na základě úředně vyšetřené hodnoty. Na základě žádosti vyměřovacího úřadu ze dne 29. ledna 1919 provedl pak okresní soud v Bohumíně dne 21. února 1919 soudní odhad prodaných nemovitostí a byla při vyměřování dávky z přírůstku hodnoty za základ vzata jako cena nabývací obecná hodnota nemovitostí těch, zjištěna odhadem tím ke dni 1. ledna 1903.
Dne 24. února 1919 došel zemskému vyměřovacímu úřadu připiš právního zastupitelství prodavatelova, ve kterém protestuje se proti provedenému odhadu a sděluje se, že připiš vyměřovacího úřadu ze dne 20. ledna 1919 teprve 19. února 1919 byl doručen a projevuje se nesouhlas s úředně předpokládanou hodnotou. Přes to vydal vyměřující úřad v týž den platební rozkaz.
Žalovaný úřad zamítl odvolání v tom směru podané proto, poněvadž vyměřovací úřad, když ve lhůtě přípisem ze dne 20. ledna 1919 dané prodavatel proti ocenění úřadu námitek nepodal, byl i bez provedení odhadu oprávněn dle úředně předpokládané, straně sdělené hodnoty dávku vyměřiti a tím více tedy vyměřiti ji na základě provedeného odhadu, když strana neprokázala, že by onen připiš vyměřovacího úřadu jí až 19. února 1919 byl býval doručen.
Naříkané rozhodnutí spočívá v tom směru na předpokladu, že strana na připiš vyměřovacího úřadu ze dne 20. ledna 1919 v dané lhůtě neodpověděla. Pro tento předpoklad není však ve spisech opory. Vyměřovací úřad opomenul zajistiti si důkaz o dni doručení tohoto přípisu zpátečním lístkem a strana již v odpovědi své na tento připiš, datované 22. únorem 1919 uvedla, že připiš onen doručen jí byl až 19. února a setrvala na tomto tvrzení i v odvolání.
Poněvadž toto tvrzení strany není spisy vyvráceno, platiti musí za den doručení den stranou udaný, tedy den 19. února 1919 a ten den také nejvyšší správní soud za den doručení pokládá. Nesdílíť nejvyšší správní soud stanovisko hájené v rozhodnutí naříkaném i v odvodním spise, že strana jest povinna, den doručení dokazovati. To je věcí administrativního úřadu, aby zkoumal, byla-li lhůta nějaká promeškána, chce-li rozhodnutí své založiti na preklusi. Opomenul-li úřad počátek lhůty té zajistiti listinným důkazem (doručenkou) neb jiným šetřením, nemůže pak straně ukládati povinnost důkazní o tom, že lhůta běžeti počala později, než úřad předpokládá.
Potom však odporuje spisům názor vyslovený žalovaným úřadem v naříkaném rozhodnutí, že nastala prekluse ve smyslu § 17 dávk. ř., poněvadž prekluse vzhledem na podání stěžovatelovo ze dne 24. února 1919 nenastala a padá tím i argumentace žalovaného úřadu, že byl-li úřad vyměřovací oprávněn vzhledem k preklusi dle § 17 dávk. ř. vzíti za základ stěžovateli přípisem ze dne 20. ledna 1919 sdělenou předpokládanou hodnotu, byl tím více oprávněn vzíti za základ hodnotu zjištěnou soudním odhadem.
Hodnota nabývací soudním odhadem dne 21. února 1919 zjištěná nemohla však býti dle názoru nejvyššího soudu správního podkladem pro vyměření dávky z přírůstku hodnoty již proto, poněvadž porušen byl postup předepsaný § 17 dávk. ř. pro vyhledávání hodnoty.
Z celého postupu, který § 17 dávk. ř. pro vyhledávání hodnoty byt stanovil, vyplývá, že účelem řízení toho je získati půdu pro dohodu/ mezi úřadem ukládacím a stranou. Proto má strana býti vyzvána, aby sdělila cenu, kterou považuje za přiměřenou, proto má úřad, nesouhlasí-li s cenou tou, oznámiti straně vlastní své ocenění a vyzvati ji k námitkám. Teprve, podá-li tyto námitky, a nedojde-li k dohodě, má se cena zjistiti soudním odhadem.
Je tedy účelem tohoto předpisu nákladný a delšího odkladu vyžadující odhad soudní učiniti základem pro zjištění hodnoty jen v nejzazším případě.
Aby toho účelu bylo dosaženo, je nutno, aby jak strana tak i úřad, nespokojily se s pouhým udáním ceny, nýbrž aby navzájem sdělovaly si i podklad, na jakém k ocenění svému dospěly, poněvadž pouhé oznámení ceny bez sdělení skutkového podkladu pro ceny ty, nemůže vésti k smírné dohodě.
Stěžovatel uvedl již v přihlášce, proč považuje 7 K za m2 za přiměřené ocenění. Úřad však spokojil se tím, že oznámil mu pouze, že za cenu přiměřenou považuje 1 K 10 h za m2, aniž mu oznámil, na jakém základě k ocenění tomu dospěl. Tím vzata však straně možnost, podati proti ocenění, jehož skutkový podklad jí byl naprosto neznám, konkretisované námitky a spokojila se také strana prostě s projevem nesouhlasu s oceněním tím.
Tímto způsobem však nelze získati půdy pro smírnou dohodu a je tím účel celého řízení v § 17 dávk. ř. předepsaného zmařen.
Již v tom, že skutkový podklad ocenění úředně předpokládaného stěžovateli nebyl sdělen, spočívá vada řízení.
Také v tem, že odhad soudní proveden byl před uplynutím lhůty stěžovateli k podání námitek dané, spočívá další vada, poněvadž § 17 dávk. ř. předpisuje, že hodnota má býti soudním odhadem zjištěna teprve, podá-li strana ve lhůtě jí dané námitky a nedocílí-li se dohody.
Lhůta daná stěžovateli k podání námitek v den soudního odhadu ještě běžela a vadně provedené řízení zabránilo jakékoli dohodě, které hledí zákon předpisem § 17 dávk. ř. dosáhnouti.
Proto shledal nejvyšší správní soud, že řízení, na němž naříkané rozhodnutí spočívá, je vadným a zrušil proto naříkané rozhodnutí ve smyslu § 6 zák. o správ. s.

Otištěným pod č. 149 této Sbírky._1)

Citace:

č. 254. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 520-523.