Č. 207.

Právo volební do obcí: 1. * V řízení dle volebního řádu do obcí (zák. ze dne 31. ledna 1919 č. 75 sb. z. a n.) může stížnost proti rozhodnutí, změňujícímu výrok reklamační komise, podati k nejv. správnímu soudu každý volič, třebas se jako strana řízení nezúčastnil. — 2. Právní zásady jako u č. 160, 173 a 198.
(Nález ze dne 17. října 1919 č. 4838.)

Věc: František Klíma v Košťanech proti volební komisi při okresní politické správě v Teplicích o vyloučení Josefa a Anny Neuhauserových 2 voličských seznamů.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje jako nezákonné.
Důvody: Josef Neuhauser, železniční úředník, a jeho manželka Anna Neuhauserová podali námitky proti voličským seznamům pro volbu do obecního zastupitelstva v Košťanech, žádajíce, aby byli do seznamu zapsáni. Místní volební komise námitkám těm nevyhověla z důvodu, že jmenovaní manželé nebydleli před vyložením seznamů po 3 měsíce v Košťanech. Do tohoto rozhodnutí podal stížnost František Jungnickl ml., uváděje, že dne 7. prosince 1918 byl sice Josef Neuhauser služby železničního adjunkta v Košťanech sproštěn a koncem dubna 1919 ze služby té propuštěn, načež byl převzat do služby státu německo-rakouského, že však oba manželé od r. 1914 v Košťanech bydlí a tam dosud byt mají. Josef Neuhauser se sice v Košťanech odhlásil k pobytu do Heinersdorfu, ale to jen k vůli tomu, aby mohl v Heinersdorfu, kde se u příbuzných zdržuje, obdržeti odběrné lístky na potraviny. Volební komise při okresní politické správě v Teplicích vyhověla stížnostem a v důvodech uvedla, že z té okolnosti, že manželé Neuhauserovi byt v Košťanech podrželi, jde na jevo jejich úmysl, bydliště nezměniti.
Toto rozhodnutí naříká stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná Františkem Klímou, voličem v Košťanech, která dovozuje nezákonnost naříkaného rozhodnutí z té okolnosti, že manželé Neuhauserovi odhlásivše se v Košťanech k odchodu do Heinersdorfu, kde od prosince 1918 bydlí, nemají bydliště v Košťanech. Josef Neuhauser, byv přijat jako zřízenec dráhy do služeb republiky německo-rakouské, nabyl tam domovského práva a ztratil příslušnost v Československé republice. Vadu řízení spatřuje stížnost v tom, že nebylo zjištěno, zdali manželé Neuhauserovi v Košťanech bydlí a zdali nejsou zapsáni ve voličských seznamech obce Heinersdorfu, kde ve skutečnosti bydlí, majíce v bytě v Košťanech pouze složený nábytek.
Nejvyšší správní soud, maje rozhodovati o této stížnosti, zkoumal především, zdali jest stěžovatel k této stížnosti legitimován.
Každý občan, který jest buď v seznamu voličském zapsán nebo se domáhá, aby byl zapsán, má právo podati námitky proti voličským seznamům (§ 16 zák. ze dne 31. ledna 1919 čís. 75 sb. z. a n.), jakož i stížnost do rozhodnutí vydaného místní volební komisí o námitkách (§ 17 l. c). O rozhodnutích místní volební komise i komise při okresní politické správě zřízené musí býti zvláště vyrozuměni: osoba, která námitky resp. stížnost podala, a volič, jehož se námitky týkají. Tyto osoby jsou zajisté oprávněny i k podání stížnosti na nejvyšší správní soud, pakli tu jsou podmínky §§ 2 a 5 zák. o správním soudu. Stěžovateli František Klíma se řízení správního nesúčastnil a nepatří mezi osoby, které mají býti o výsledku námitek nebo stížnosti zvláště vyrozuměny. Avšak odst. 3. § 17 zákona o volbách do obce stanoví, od kterého dne dlužno počítati lhůtu k podání stížnosti do rozhodnutí o námitkách pro osoby, které neměly býti o vyřízení námitek vyrozuměny a za termin ten určuje den, kdy vyřízení námitek do seznamů voličských bylo zapsáno. Z tohoto ustanovení zákona nutno souditi, že zákon dává právo ke stížnosti do rozhodnutí místní volební komise také ostatním ve smyslu § 16 cit. zák. kvalifikovaným osobám, jež stojí mimo podatele námitek a voliče, o jehož volební právo jde. Osoby tyto, byť ne zvláště, zpravuje přece zákon o výsledcích reklamačního řízení, a sice vyznačením rozhodnutí místní volební komise ve voličských seznamech s připojením data (odst. 3 § 17 lit. c) a vyložením pravoplatných seznamů podle výsledku reklamačního řízení upravených k veřejnému nahlédnutí (§ 18). Těmito předpisy dává zákon každému voliči právo, aby spoluúčinkoval a kontroloval řízení při sestavení voličských seznamů, čímž jim propůjčuje právo strany v tomto řízení se všemi procesními právy. To platí pro správní řízení až do vyčerpání pořadu instancí. Jde nyní o rozřešení otázky, za jakých podmínek volič, který se řízení instančního nesúčastnil, má právo podati stížnost k nejvyššímu správnímu soudu.
V případě, že komise odvolací potvrdila rozhodnutí místní volební komise o námitkách, nelze připustiti, aby mimo reklamujícího, podatele stížnosti, dotyčně mimo voliče, o jehož právo voličské jde, také ostatní voličové, kteří do nálezu místní volební komise stížnost nepodali a tím na jevo dali, že jsou s ním spokojeni, nebo že jest jim lhostejný a na změnu jeho nereflektují, měli právo podati stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, neboť ohledně nich dlužno za to míti, že nevyčerpali pořad instancí (§ 5 zák. o správním soudu), ač k tomu právo i příležitost měli. Jinak však jest tomu, když odvolací komise změní rozhodnutí místní volební komise o námitkách. Zde bude dojista celá řada osob, které vyřízení námitek u místní volební komise uspokojilo, takže neměly důvodu do něho si stěžovati. Teprve rozhodnutí odvolací komise, které na stížnost nespokojených rozhodnutí prvé stolice o námitkách změnilo, zavdává jim příčinu, aby se chopili opravného prostředku, který však v pořadu instancí jest vyloučen, poněvadž o stížnosti do rozhodnutí místní volební komise rozhoduje komise při okresní politické správě s platností konečnou (odst. 4 § 17 lit. c). V takovém případě bylo právo voličovo na účast a dozor při sestavování seznamů voličských, jehož účelem jest dosíci co možná nejdokonalejší správnosti těchto seznamů, dotčeno teprve rozhodnutím komise odvolací, které jest konečné, takže onen volič neměl v řízení podnětu ani příčiny, aby k ochraně tohoto svého práva zakročil a za tím účelem do řízení správního vstoupil. Tím jest zajisté dána podmínka § 2 zák. o spr. soudu, neboť tímto konečným rozhodnutím správní stolice bylo dotčeno individuelní právo voličovo a jemu musí býti poskytnuta možnost, aby použil oné jediné cesty, která jest mu ještě zákonem přiznána, t. j. aby stížností k nejvyššímu správnímu soudu prokázal a provedl, že rozhodnutí to jest buď nezákonné nebo že spočívá na vadném řízení.
Z těchto úvah dospěl nejvyšší správní soud k názoru, že stěžovatel jest oprávněn u nejvyššího správního soudu si stěžovati.
Uvažuje pak o věci samé, bral se nejvyšší správní soud touto cestou: Rozhodnutí o stížnosti soustřeďuje se na zodpovědění otázky, bydleli-li čili měli-li bydliště manželé Neuhauserovi v Košťanech aspoň tři měsíce, počítajíc zpět ode dne vyložení seznamů voličských. Naříkané rozhodnutí zodpovědělo otázku tu kladně. Pro kladné zodpovědění této otázky jest ve spisech pouze potvrzení zástupce stavebního a bytového družstva v Košťanech, že jmenovaní tam od r. 1914 bydlí.
Naproti tomu stojí tvrzení stížností Františkem Jungnicklem ve prospěch manželů Neuhauserových podaných k odvolací komisi, že se tito manželé v prosinci 1918, když byl Josef Neuhauser služby ti dráhy sproštěn, v Košťanech odhlásili k pobytu do Heinersdorfu, že tam se zdržují, dojíždějíce odtamtud do Košťan, aby si každý měsíc služné vyzvedli, dále, že Josef Neuhauser byl v dubnu 1919 ze služby republiky československé propuštěn a republikou rakouskou do služby přijat, a konečně sdělení obce Heinersdorfu, že Josef Neuhauser tam jest k pobytu přihlášen. Stížnost pak k nejvyššímu správnímu soudu podaná popírá, že by jmenovaní manželé v Košťanech stálé bydliště měli, uvádějíc, že tam mají pouze nábytek uložený.
Nejvyšší správní soud, trvaje při svém názoru o právním pojmu a významu výrazů »bydleti« a »bydliště« v §§ 1 a 2 cit. zák. užívaných, jak jej vyslovil ve svém nálezu ze dne 9. září 1919 čís. 4222, jakož i na náhledu vyloženém v nálezu ze dne 8. října 1919 čís. 4922, má za nezbytno, aby vedle fakta skutečného bydlení zjištěn byl úmysl voličův, učiniti ono místo, kde bydlí, také trvalým středem svého hospodářského života. V prvém směru vychází ze spisů na jevo, že manželé Neuhauserovi mají sice v Košťanech byt, že však tam nebydlí, nýbrž v Heinersdorfu se zdržují. Není tudíž ani první z podmínek právního pojmu bydliště způsobem spolehlivým a jasným zjištěna. Které z obou míst (Košťany a Heinersdorf) dlužno pokládati za bydliště manželů Neuhauserových ve smyslu §1 l. c., o tom rozhodnouti může jenom prokázaný úmysl jejich na tom či onom místě trvale se usaditi a je středem svého hospodářského života učiniti. Úmysl tento dá se zjistiti pouze ze vnějších činů, kterými se projevuje, a takové činy jednak nebyly v řízení správním zjištěny, jednak ony, které stranami byly tvrzeny, nebyly prokázány a v úvahu vzaty.
Jakož na jedné straně nestačí k důkazu podržení starého bydliště, že manželé Neuhauserovi byt v Košťanech podrželi, protože i při trvalé změně bydliště není vyloučeno, že okolnosti nutí odstěhovalo osoby, aby byt ve starém bydlišti podržely, nežli v novém bydlišti způsobilý byt naleznou, tak na druhé straně dlužno zjistiti okolnosti týkající se vzdání se úředního místa nebo zbavení jeho na straně Josefa Neuhausera a přijetí jiného postavení, a jak dalece s tím souvisí buď podržení bydliště v Košťanech nebo založení nového bydliště mimo Košťany. Nesprávným názorem o pojmu bydliště veden, nevyšetřil žalovaný úřad tyto okolnosti.
Dokud však tyto okolnosti zjištěny nejsou, zůstává řízení neúplným a poněvadž neúplnost ta jest na překážku náležitého posouzení sporné otázky, musilo naříkané rozhodnutí pro nezákonnost býti zrušeno.

Citace:

č. 207. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 422-425.