Č. 227.

Obecní statek: 1. Právo k požitkům z obecního statku zaniklé tím, že výměra usedlosti oprávněné sklesla pod nejmenší míru, kterou dle platného obyčeje nárok na požitky jest podmíněn, neoživne pouhou, skutečností, že pozdějším připojením pozemků oné nejmenší míry opět bylo dosaženo, byť i šlo o pozemky oddělené od usedlosti oprávněné. — 2. K otázce legitimace k podání stížnosti na nejv. správní soud do rozhodnutí o otázce, participuje-li určitá usedlost na požitcích z obecního statku. (Nález ze dne 31. října 1919 č. 5485.)
Prejudikatura: K 1.: nálezy vid. ze dne 18. května 1911 č. 5703, Budw. č. 8247 a ze dne 23. května 1905 č. 5777, Budw. č. 3569; pak nález č. 166 této Sbírky.
Věc: Obec Koryta a Jan Reitmaier v Korytech proti zemské správní komisi v Praze o užívání obecního statku.
Výrok: Pokud stížnost podána jest Janem Reitmaierem, zamítá se jako nepřípustná. K stížnosti obce Koryt zrušuje se naříkané rozhodnutí jako nezákonné.
Důvody: Ve sporu o to, přísluší-li usedlosti č. p. 17 v Korytech užívací právo k obecnímu statku, rozhodl okresní výbor v Klatovech, zrušiv k odvolání majitelů této usedlosti, Jana a Růženy Oswaldových, rozhodnutí obecního výboru v Korytech, že k oné usedlosti toto právo náleží a to jednou polovinou každoročního výkazu na celé právo připadajícího. Toto rozhodnutí změnila zemská správní komise v dalším postupu instančním rozhodnuvši v ten rozum, že označené usedlosti přísluší jedna šestina podílu na užitcích k obecnímu statku, zbytku pak (totiž z polovice celého podílu, kterou usedlost č. p. 17 původně pobírala) ve výši 1/30 celého podílu, že použíti jest ve prospěch pokladny obecní. Rozhodnutí své odůvodnila zemská správní komise takto:
Nejde o rozparcelování usedlosti č. p. 17, ježto při čísle tom zůstalo ještě něco pozemků, takže usedlost ta nepřestala býti hospodářskou jednotkou. Z toho však neplyne, že by měla nárok na podíl z požitků obecního statku, jaký měla před dělením neb odprodejem. Stanovisko okresního výboru bylo by správné jen tenkráte, kdyby podíly požitkové děleny byly jen na polovičky. Jak vysvitá z výslechu pamětníků, dělily se podíly požitkové také na třetiny, čtvrtiny a šestiny. Zástupci starousedlých udávají souhlasně, že usedlosti s právem na 1/6 dílu měly původně výměry kolem 8 strychň, usedlost č. p. 17 měla pak v době, kdy ji manželé Oswaldovi koupili, asi 3 strychy a téhož roku přikoupili od oprávněné usedlosti asi 5 strychů, takže usedlost č. p. 17 měla tu výměru, jaká podle zpráv před r. 1864 opravňovala pouze k požitkům ve výši 1/6 podílu požitkového.
Stížnost podaná z rozhodnutí zemské správní komise společně obcí Koryty a Janem Reitmeierem, rolníkem tamtéž, jako oprávněným starousedlíkem, namítá v podstatě: Usedlost č. p. 17 má ve skutečnosti jen 3 strychy výměry, takže není již selskou usedlostí ani hospodářskou jednotkou, nemá ani kvalifikace chaltupy domkářské a není dle své povahy hospodářské způsobilou býti subjektem oprávněným k užívání obecního statku. Nebylo ani řádně zjištěno, že by usedlost výměry 8 strychů byla měla před r. 1864 právo participovati na užitcích obecního statku dílem jedné šestiny. Usedlost osmistrychová před r. 1864 v Korytech vůbec nebyla. Pro posouzení práva k participování na obecním statku rozhodna jest výměra původní usedlosti a z té zůstaly toliko 3 strychy; pozdější rozšíření, jež stalo se tak, že manželé Oswaldovi dali od své usedlosti č p. 21 přepsati 2 pozemky do knihovní vložky usedlosti č. p. 17, jest v tom směru bezvýznamno. Po stránce formální namítá stížnost, že není tu usnesení první stolice, t. j. obecního zastupitelstva, nýbrž jen usnesení starousedlých, takže řízení jest nedostatečné.
Stížnost tuto, pokud podána jest Janem Reitmeierem, shledal nejvyšší správní soud nepřípustnou, a to z těchto důvodů: Podle § 2 zákona o správním soudě z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876, pokud se týče § 2 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a nař., může stížnost k tomuto soudu podati ten, kdo tvrdí, že mu bylo protizákonným rozhodnutím neb opatřením některého úřadu správního v právech jeho ublíženo. Podle obsahu naříkaného rozhodnutí a podle spisů jde v daném případě o otázku, zdali trvá právo k podílu na užitcích obecního statku, jež s usedlostí č. 17 v Korytech bylo spojeno, dosud aspoň z části žalovaným úřadem jí přiznané. Jest tedy na sporu jednak nárok nynějších majitelů usedlosti naznačené k požitkům obecního statku, jednak nárok obce, aby požitky, k nimž majitelé oné usedlosti dle tvrzení stížnosti práva již nemají, připadly pokladně obecní. Tohoto posléze uvedeného nároku může však stížností u tohoto soudu hájiti toliko obec sama, jako vlastnice obecního statku, povolanými svými orgány. Že by naříkané rozhodnutí dotýkalo se také nějakého vlastního subjektivního práva Reitmeierova anebo že by jemu z tohoto rozhodnutí vzcházelo nějaké břemeno, ani stížnost netvrdí, ani nevyplývá z provedeného řízení.
Bylo tedy jeho stížnost jako nepřípustnou zamítnouti.
Uvažuje o stížnosti obce Koryt, musil nejvyšší správní soud zabývati se nejprve námitkou, že není tu řádného rozhodnutí první stolice. Neshledal ji však důvodnou. Byv okresním výborem v Klatovech vyzván výnosem z 8. března 1916, aby rozhodl o tom, zdali manželům Oswaldovým právo užívací k obecnímu statku přísluší čili nic, usnesl se obecní výbor v Korytech dle protokolu z 16. dubna 1916 u přítomnosti všech Členů, »aby se nerušil protokol ze 4. května 1913 a aby tak zůstalo, jak v uvedeném protokolu psáno jest a že ho rušiti nebudou.« Zároveň vyhrazeno bylo proti tomuto usnesení právo odvolací. Protokol ze 4. května 1913, jehož se usnesení obec. výboru dovolává, obsahuje zápis o schůzi »podílníků«, v níž hlasováno o právu Josefa Oswalda na požitky z obecního statku. O výsledku hlasování praví se tam doslovně: »Hlasování dělo se hlasovacími lístky a pro obec bylo celkem 18 členů, pravím osmnáct členů, kdežto pro Josefa Oswalda pouze 1 hlas, tudíž Josef Oswald pozbývá práva na nárok podílu od čísla pop. 17 v Korytech navždy, což bylo valnou hromadou schváleno a podepsáno.«
Se zřetelem k obsahu tohoto protokolu a uvedeného protokolu obecního výboru z 16. dubna 1916 není nijaké pochybnosti o tom, že obecní výbor spornou otázku učinil předmětem svého rozhodování, ani o tom, že jím nárok držitelů usedlosti č. p. 17 na požitky obecního statku popřel. Tito nebyli také, jak z odvolání jejich na okresní výbor vysvítá, v pochybnosti, že o jejich nároku obecním výborem rozhodnuto bylo, aniž o obsahu tohoto rozhodnutí. Námitka uvedená jeví se pak tím spíše nemístnou, že v odvolání z rozhodnutí okresního výboru nynější stěžovatelé v naznačeném směru nějaké výtky nevznesli.
Ve věci samé uvažoval pak nejvyšší správní soud o stížnosti obce Koryt takto: Nepopřeno jest, že manželé Oswaldovi nabyli zbytku usedlosti č. p. 37 v Korytech pozůstávajícího z hospodářského stavení a pozemků ve výměře asi 3 korců, že k této usedlosti náleželo před odprodáním většiny pozemků méně než 20 měr, že tehdy s ní spojeno bylo právo na polovici celého podílu z výtěžku obecního statku a konečně, že jmenovaní nynější držitelé zbytku usedlosti č. p. 17 připojili k němu asi 5 korců pozemku oddělených od jiné usedlosti, k požitkům z obecního statku oprávněné.
Se zřetelem k tomuto stavu věci sluší nejprve zkoumati otázku, nezaniklo-li právo s naznačenou usedlostí ode dávna spojené tím, že pozemky k ní náležející byly od ní až na 3 korce odděleny, po případě pak, zdali snad právo zaniklé zmenšením rozsahu pozemků pod nejmenší výměru nárok na požitky z obecního statku ještě odůvodňující, neoživlo opět tím, že připojením pozemků od jiné usedlosti, k požitkům oprávněné, oné nejmenší výměry právo k požitkům zakládající opět bylo dosaženo.
Jako normu, jíž říditi se jest při rozhodování o tom, »zdali občané mají právo k účastenství v užitcích statku obecního a kterou měrou tohoto práva užívati mohou«, stanovil obecní řád v § 70 posavadní obyčej, jemuž nebylo odporováno, t. j. obyčej, jímž užívání obecního statku bylo upraveno v době vydání obecního řádu.
Obyčej, jak uvedeno, prohlášený zákonem za normu, dlužno však. jak nejvyšší správní soud vyslovil již ve svém nálezu z 2. září 1919 č. 4114, vykládati se zřetelem k právnímu řádu platnému v době vydání řádu obecního. Dle tehdejšího právního řádu slušelo však za subjekt k požitkům obecního statku oprávněný zásadně pokládati jen takovou usedlost, která měla výměru nejméně 40 měr. Usedlosti s výměrou menší lze uznati za oprávněné jen tehdy. prokáže-li se, že zmenšení pod onu normální výměru bylo před r. 1864 vrchností povoleno, anebo prokáže-li se, že již před r. 1864 bylo usedlostem s výměrou pod 40 měr požitečné právo přiznáno. Nejmenší výměru usedlostí, které dle takového zjištění na požitcích obecního statku participovaly, jest pak pokládati za rozhodnou při posuzování otázky, pokud usedlostem s výměrou pod 40 měr nárok na požitky toho času přísluší, a lze tudíž jen usedlosti mající aspoň takovou výměru, jako nejmenší usedlost v r. 1864 oprávněná, uznati za hospodářské jednotky k požitkům obecního statku oprávněné.
Šetření o tom, jakým obyčejem řídilo se užívání obecního statku v Korytech, mělo takovýto výsledek: Při ústním jednání dne 18. února 1916 provedeném, udali zástupci starousedlých, vesměs rození v letech padesátých a nepřetržitě se v Korytech zdržující, že užitky z obecního statku, lesa, dělí se tak, že 4 usedlosti berou po 1 celém podílu, 16 po 1/2 podílu, 5 po 1/2, 2 po 1/6 a 2 po 1/4. Usedlosti, které berou celý díl, mají výměru kolem 60 strychů, usedlosti s 1/2 dílu mají výměru kolem 30 strychů, nejmenší asi 26 strychů, s 1/3 podílu kolem 16 strychů, s 1/3 podílu měly původně kolem 8 strychů a 1/4 dílu asi 16 strychů. — Kdy povstalo dělení na 1/6 a 1/4 dílu, toho není pamětníka a stalo se tak pravděpodobně již před r. 1864. Usedlost č p. 17 byla v roce 1913 rozparcelována a stěžovatelé nabyli z ní jen hospodářské stavení asi se 3 strychy pozemků. Do r. 1913 bylo s usedlostí spojeno právo 1/2 dílu a měla celkovou výměru necelých 20 strychů.
Těmito výpověďmi, jež potvrzeny byly také slyšenými pamětníky, a proti nimž nynějšími majitel! usedlosti č. p. 17 nebyly nijaké odporující skutečnosti uvedeny, lze míti za prokázáno, že pokud paměť lidská sahá, na požitcích obecního statku v Korytech nikdy neparticipovaly usedlosti s výměrou pozemků menší než 8 strychů.
Z obyčeje v těchto mezích dostatečně zjištěného vyplývá však jako nezbytný důsledek, že usedlost č. p. 17 tím, že výměra pozemků s ní spojených podstatně sklesla pod 8 korců, práva k požitkům obecního statku, dotud s ní spojeného, zcela pozbyla.
Zbývá tedy ještě zkoumati, zdali ono právo, jak vyloženo, zaniklé, neožilo tím, že připojením pozemků od jiné usedlosti, a to usedlosti k požitkům oprávněné, výměra pozemků k usedlosti č. p. 17 náležejících zase asi na 8 korců byla doplněna. Také k této otázce sluší odpověděti záporně. Předpisu § 70 obec. ř. lze rozuměti jen tak, že jím byl, pokud jde o užívání obecního statku, zachován onen stav, jaký tu byl r. 1864, a to jak co do oprávněných subjektů, tak i co do rozsahu požitků (ovšem s obmezením v odst. 1 tohoto paragrafu vytknutým). Právo k požitkům zakládá se dle toho jen držením těch usedlostí, se kterými právo takové bylo spojeno již v době. kdy obecní řád vstoupil v platnost. Jestliže usedlost dotud oprávněná pozbude práva požitkového tím, že zmenší se pod výměru nárok na požitky dle platného obyčeje odůvodňující, ztratí tak povahu hospodářské jednotky k požitkům oprávněné zcela a navždy. Připojí-li se pak k takovéto usedlosti znovu nějaké pozemky, utvoří se hospodářská jednotka nová, kterou nebylo by pokládati za totožnou s onou usedlostí z r. 1864 ani tehdy, kdyby nově připojené pozemky byly bývaly snad kdysi součástí původní usedlosti oprávněné, tím méně pak, jde-li o pozemky jinaké.
Nemohl tedy ani v daném případě nejvyšší správní soud přiznati jakéhokoli právního významu pro spornou otázku okolnosti, že k zbytku usedlosti č. p. 17, jenž, jak vyloženo, právo k požitkům obecního statku ztratil, připojeny byly nynějšími držiteli pozemky od jiné, byť i oprávněné usedlosti oddělené.
Opíraje se o důvody shora rozvedené, dal nejvyšší správní soud za pravdu stížnosti obce Koryt, pokud dovozuje, že manželé Oswaldovi, jako držitelé usedlosti č. p. 17 v Korytech, nároku na požitky z obecního statku nemají, a zrušil proto naříkané rozhodnutí jako zákonem neodůvodněné.

Citace:

č. 227. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 466-470.