Č. 282.

Válečné úkony: * Přiměřenou náhradou ve smyslu § 3 zák. o válečných úkonech ze dne 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. jest náhrada určená podle obecné hodnoty požadovaných věcí způsobem v § 24 téhož zákona předepsaným.
(Nález ze dne 24. prosince 1919 č. 3703.)
Věc: Firma Taussig a Heller v Praze (adv. Dr. Arnošt Weisskopf z Karlina) proti býv. c. k. ministerské komisi pro úkoly válečné ve Vídni o náhradu za rekvirované kůže.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dle protokolu sepsaného dne 9. ledna 1915 u magistrátu pražského byly téhož dne komisí sestávající ze zástupců ministerstva války, ministerstva obchodu, soudního znalce řiditele Karla Lipschera a magistrátního komisaře na základě § 24 zák. o vál. úkonech ze dne 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. pro vojenskou správu rekvirovány surové kůže ve skladišti stěžovatelky se nalézavší, celkem 361 kusů, z nichž dle udání strany bylo již prodáno 98 kusů firmě Joh. Franz Klinger a Co. v Liberci a 263 kusů firmě Hugo Bondy v Praze. Znalec stanovil obecnou hodnotu kůží těch průměrně 1 K 90 h.
Stěžovatelka vzala obsah protokolu na vědomí a podepsala jej s výhradou protestu: přihlásila pak, když obdržela náhradu 22080 K 20 h nárok náhradní na další částku 4000 K, tvrdíc, že rekvirované kůže nakoupila za ceny vyšší, než jsou ceny znalcem určené, průměrně za 2 K 06 h pro 1 kg, a že prodala je dále za průměrnou cenu 2 K 14 h firmám výše jmenovaným a vedla o tom důkaz svými veřejnými společníky a zástupci firem, kterým byly kůže již prodány.
Okresní komise pro válečné úkony dala zjistiti, za jaké ceny prodávali řezníci samostatně porážející surové kůže obchodníkům kožemi asi v listopadu a prosinci 1914. Vyslechnuti byli tři znalečtí svědci, kteří udali ceny kozí výše, než činí cena znalcem stanovená, ale také výše, než činila cena nákupní stěžovatelkou tvrzená.
Komise konstatovala, že pokus nalézti přesnější podklad odhadu úplně selhal, ježto vyslýchaní tvrdili ceny ještě vyšší, než uváděli sami stěžovatelé v přihlášce nároku náhradního, a navrhla zamítnutí žádosti v úvaze, že vyhánění cen kozí do výše jevilo se již koncem r. 1914 a počátkem r. 1915 v takovém rozsahu, že ani nákupní ceny obchodníků kožemi nelze bráti za základ odhadu k spekulačnímu přeplácení se strany jednotlivých nakupovačů. Proto pokládá komise komisionelní odhad při rekvisici za přiměřený. K příkazu zemské komise pro válečné úkony, aby zjištěna byla cena, za kterou stěžovatelka průměrně prodávala zboží, o které jde, v posledním roce před vyhlášením začátku povinnosti k válečnému plnění, předložila stěžovatelka opisy faktur týkajících se kozí jí v 2. polovici r. 1913 a 1. polovici r. 1914 prodaných.
Zemská komise navrhla zamítnutí nároku vzhledem k výsledku komisionelního odhadu přísežného znalce, který vzal již zřetel ke stavu kozí a tržním poměrům a vzhledem ke zjištěným prodejním cenám stěžovatelkou před vypuknutím války účtovaným.
Bývalá c. k. ministerská komise pro válečné úkony naříkaným výnosem z 3. prosince 1917 zamítla náhradní nárok stěžovatelkou vznesený dle návrhu zemské komise z důvodů jí uvedených.
Stížnost vytýká vadnost řízení i nezákonnost naříkaného rozhodnutí.
V prvním směru se namítá:
1. že komisionelní odhad nebyl vůbec vykonán, ježto komise kůže neprohlédla a znalec udal stěžovatelce jen směrné ceny pro převzetí;
2. že okresní komise neprovedla důkazy stěžovatelkou o nákupních a prodejních cenách kozí navržené a že vyslechla 3 znalce jí samou zvolené bez účasti strany. Znalci ti však udali souhlasně ceny vyšší, než stěžovatelka žádala, tak že není správné, že selhal pokus zjistiti ceny kozí;
3. zjištění, že ceny kozí byly vyháněny koncem r. 1914 do výše, postrádá podkladu, ježto členům komise nedostává se k tomu věcné znalosti a měli být o tom slyšeni znalci;
4. nárok stěžovatelčin nebyl vůbec věcně přezkoumán.
Nezákonnost rozhodnutí shledává se v tom, že určení náhrady nestalo se na základě obecné ceny rekvirovaných kozí v době jejich zabavení, nýbrž na základě mírových cen prodejních, které nejsou směrodatný.
Nejvyšší správní soud byl při svém nálezu veden těmito úvahami:
Účelem řízení o nárocích vznesených po rozumu § 33 zákona ze dne 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. o válečných úkonech stranou, která není spokojena s náhradou jí vyměřenou, jest, aby zjištěno bylo, zda při určení náhrady zachován byl zákonem předepsaný postup a zdali náhrada vyšetřena a vyměřena byla dle předpisu zákona. Dle § 24 cit. zák. přísluší za požadované pomocné prostředky válečné, pokud nemá náhrada býti jinak určena, náhrada podle obecné hodnoty požadovaných věcí, znalcem stanovená. Tuto náhradu jest pak pokládati za přiměřenou ve smyslu § 3 cit. zákona. Správnímu úřadu bylo tedy jedině zkoumati v mezích výtek stranou v žádosti o vyšší náhradu vznesených, zdali náhrada byla stanovena podle obecné hodnoty požadovaných kozí, tudíž i zdali obecná hodnota správně byla vyšetřena. Při komisionelním jednání byla obecná hodnota rekvirovaných kozí určena znalcem k tomu povolaným, strana pak při jednání tom nečinila žádných námitek ani proti formálnímu postupu ani proti výši určené hodnoty obecné. Také v přihlášce své dle § 33 cit. zák. podané nevznesla stěžovatelka žádných námitek ve směru právě uvedeném, nýbrž opírala nárok svůj na náhradu vyšší, než která jí byla vyměřena, jen o tvrzení, že požadované kůže sama nakoupila za cenu vyšší té, která byla stanovena znalcem, pokud se týče komisí a že kůže ty prodala již před rekvisicí jich za cenu vyšší ceny nákupní. Avšak nákupní nebo prodejní cena v tomto konkrétním případě nemohla by býti základem pro zjištění obecné hodnoty rekvirovaných kozí, kterou dle § 305 ob. zák. obč. jest hodnota určená dle užitku, který věc podle poměrů času a místa pravidelně a všeobecně poskytuje.
Důkazy stěžovatelkou o nákupních a prodejních cenách v tomto konkrétním případě nabídnutými nebyla by tedy zjištěna obecná hodnota kozí, o něž jde. a nelze proto spatřovati vadu řízení v tom. že důkazy ty nebyly provedeny. Okresní komise pro válečné úkony dala zjistiti ceny, za které producenti ke konci r. 1914 prodávali surové kůže obchodníkům, slyšením tří producentů jako osob předzvědných. Ostatně byly opisy faktur stěžovatelkou předloženými vyšetřeny ceny, za které stěžovatelka v 2. pololetí r. 1913 a v 1. pololetí r. 1914, tedy za poměrů ještě normálních prodávala surové kůže a není proto oprávněna výtka, že nárok stěžovatelčin nebyl vůbec věcně přezkoumán. Byla-li pak žalovaným úřadem na tomto podkladě cena znalci zjištěná uznána za obecnou hodnotu sporných kozí a stěžovateli přiznána náhrada v plné výši této ceny, nemohl nejvyšší správní soud v tom shledávati ani protizákonnosti ani vad řízení. Výtky, že při komisionelním řízení nebyl odhad rekvirovaných kozí předsevzat, že kůže nebyly komisí prohlédnuty a že znalec udal stěžovatelce jen směrné ceny pro převzetí kozí, rovněž i výtka, že náhrada nebyla vyměřena na základě obecné hodnoty rekvirovaných kozí v době jejich rekvisice, nýbrž na základě mírových cen prodejních, nebyly v řízení dle § 33 zák. o vál. úk. uplatněny a musily proto dle § 5 zák. o správ. soudě zůstati nepovšimnuty.
Bylo proto stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

č. 282. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 578-580.