Č. 120.

Řízení administrativní: Formální a materiemi právní moc usnesení obecního výboru.
(Nález ze dne 3. června 1919 č. 2697.)
Věc: Obec král. svob. města Rokycan (adv. Dr. Rudolf Katz z Rokycan) proti Zemské správní komisi království Českého v Praze (v zastoupení súčastnčnč strany Jakuba Salzmanna adv. Dr. Ant. Schauer z Prahy) o skutečné ustanovení Jakuba Salzmanna úředníkem obce. Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se potud jako nezákonné, pokud prohlašuje usnesení obecního výboru ze dne 17. prosince 1917 č. 210 za zrušené a nařizuje i obecnímu výboru, aby o žádosti Jakuba Salzmanna ze dne 11. září 1917 ve věci samé znovu rozhodl. Jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Jakub Salzmann, ředitel městských železáren v Rokycanech, podal společně s jinými úředníky těchže železáren v r. 1912 městské radě v Rokycanech žádost, aby ve smyslu zákona ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. a prov. předpisů k zákonu tomu jmenován byl definitivním úředníkem obecním.
Žádost ta byla usnesením obecního výboru města Rokycan ze dne 15. září 1915 zamítnuta a usnesení to bylo okresním výborem potvrzeno.
Zemská správní komise král. Českého zrušila usnesením ze dne 2. března 1917 rozhodnutí obou nižších stolic a uložila obecnímu výboru, aby žádost ředitele Salzmanna za definitivní jmenování v mezích zákona o obecních úřednících z r. 1908 a prováděcích předpisů k zákonu tomu vyřídil.
Následkem rozhodnutí toho jednal obecní výbor o uvedené žádosti ve schůzi konané dne 22. června 1917 znovu a usnesl se, že nepřiznává Jakubu Salzmannovi povahu obecního úředníka a nevyhovuje žádosti jeho za definitivní jmenování ve smyslu řečeného zákona.
Usnesení to bylo žadateli doručeno do rukou vykázaného zmocněnce Dra Schauera dne 20. července 1917 a nebylo jím vzato v odpor.
Téhož dne, kdy uvedené usnesení obecního výboru se stalo, učinil ředitel Salzmann u městské rady podání ze dne 20. června 1917 tohoto obsahu: »Letos v dubnu dovršil jsem 70. rok svého života a prosím, bych mohl dnem 31. prosince t. r. po 26leté službě městské železárny opustit. Béru zároveň svoji stížnost zpět a ponechávám tuto k blahovolnému rozhodnutí slavného obecního zastupitelstva« Městská rada a obecní komise finanční ve schůzi konané dne 30. června 1917 vzala na vědomí oznámení ředitele Salzmanna a usnesla se, že doporučí obec. zastupitelství pro případ, že ředitel upustí od administrativního sporu s obcí o přihnání charakteru obecního úředníka, aby dobrovolně mu udělilo výhradně pro jeho osobu doživotní pensi 6000 K ročně od 1. ledna 1918 počínajíc, ač obec k tomu dle zvláštní s ním uzavřené soukromoprávní smlouvy povinna není a dále aniž by se tím snad uznával oprávněným nárok jeho na pensi a jiné služební požitky ze zákona ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. domněle odvozovaný.
Tento návrh sdělil starosta města p. Jan Anichober řediteli Salzmannovi, jenž se po jistém zdráhání dal v naději, že se mu dostane určitě ročního výslužného 6000 K, pohnouti k tomu, že nepodal stížnost do zamítavého usnesení obecního výboru ze dne 22. června 1917.
Starosta obce dal proto zmíněný návrh městské rady na pořad jednání pro zasedání obecního výboru ustanovené na den 14. srpna 1917, vzal však věc tu s pořadu, když v předporadě ob. výboru bylo stanoveno, aby návrh doplněn byl výpočtem tantiémy a příjmů ředitele Salzmanna za celou služební dobu. Ředitel Salzmann podal pak dne 12. září 1917 městské radě novou žádost dtto 11. záři 1917, aby jmenován byl defini- tivním úředníkem obce a uvedl, že před uplynutím lhůty ke stížnosti do usnesení obecního zastupitelstva z 22. června 1917 ujednal se starostou obce k podnětu jeho, že původní žádost svou za definitivní jmenování odvolá s podmínkou, že mu obecní zastupitelstvo přizná roční pensi. Když pak starosta obce byl městskou radou a finanční komisí zmocněn sděliti se žadatelem, že dostane se mu roční pense 6000 K, odvolá-li svou žádost za definitivní ustanovení a když starosta jej ujistil, že věc je hotova a zajištěna, odvolal žádost svou na naléhání starosty.
Městská rada výnosem ze dne 23. září 1917 odkázala žadatele na usnesení obecního zastupitelstva ze dne 22. června 1917, kterým již o žádosti pravoplatně bylo rozhodnuto, a k podané stížnosti zamítlo také obecní zastupitelstvo usnesením ze dne 17. prosince 1917 žádost ředitele Salzmanna z téhož důvodu.
Okresní výbor nevyhověl stížnosti žadatelově z důvodů usnesení naříkaného.
Zemská správní komise král. Českého po slyšení starosty obce, který uvedl, že ředitel Salzmann, když mu bylo sděleno usnesení městské rady a finanční komise, aby navrženo bylo obecnímu zastupitelstvu uděleni roční pense 6000 K, zdráhal se stížnost odvolati a teprve na opětné vyzvání starosty tak učinil, vyhověla výnosem ze dne 1. července 1918 č. 63917, intimovaným dne 30. července 1918 č. 1479, stížnosti ředitele Salzmanna, zrušila naříkaná rozhodnutí a uložila obecnímu výboru, aby o žádosti stěžovatelově ze dne 11. září 1917 rozhodl ve věci samé.
Stížnost z rozhodnutí toho obcí rokycanskou k nejv. správnímu soudu podaná vytýká nezákonnost naříkaného rozhodnutí a dovozuje v podstatě toto:
1. Obecní zřízení nezná vůbec navrácení v předešlý stav pro zmeškanou lhůtu. Ředitel Salzmann nežádal o restituci, nýbrž podal novou žádost o definitivní jmenování, souhlasící obsahem s původní žádostí.
2. Podáním svým z 22. června 1917 nevzal Jak. Salzmann svou žádost zpět, nýbrž jen stížnost, která však již vyřízena byla rozhodnutím zemské správní komise z 2. března 1917. Upuštění od stížnosti nemělo proto smyslu.
3. Údaje žadatelovy jsou nesprávny, ježto městská rada a finanční komise se vůči žadateli k ničemu nezavázaly.
4. Usnesení obecního výboru ze dne 22. června 1917 nabylo vůči Jak. Salzmannovi formální i materielní pravomoci.
Opětné věcné rozhodnutí o téže žádosti není možné vzhledem k důsledkům, které by mělo rozhodnutí opačné.
5. Zemská správní komise nebyla oprávněna vysloviti se o otázce přípustnosti restituce, pokud se o ní nevyslovily nižší stolice.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti toto:
Naříkané rozhodnutí dovozuje, že žádost Jakuba Salzmanna ze dne 11. září 1917 za definitivní jmenování obsahuje v sobě žádost za povolení návratu v předešlý stav pro zmeškání lhůty ke stížnosti z usnesení obecního výboru ze dne 22. června 1917, kterým dřívější žádost jeho za definitivní jmenování byla zamítnuta. Dedukce tyto nelze uznati správnými, neboť nehledě ani k otázce, zdali restituci in integrum možno tu vůbec za přípustnou pokládati, když není zákonného ustanovení o její přípustnosti, jmenovaný žadatel nedomáhá se žádostí svou ze dne 11. září 1917 prominutí zmeškání lhůty ke stížnosti, netvrdí, že lhůtu tu pro nějakou podstatnou a nezaviněnou překážku zmeškal, neprovádí zmeškaný úkon procesní ani nežádá za vyměření nové lhůty ke stížnosti, naopak uvádí výslovně v žádosti své, že první žádost svou podává proto, že nenastala podmínka, pod kterou onu první žádost odvolal. Přes to však není naříkané rozhodnutí v celku svém neodůvodněno.
Jest ovšem pravda, že se obecní výbor dne 22. června usnesl, že se Jakubu Salzmannovi povaha obecního úředníka nepřiznává a že usneseni to nabylo formální právní moci, poněvadž proti němu nebylo podáno opravného prostředku.
Dle názoru nejvyššího správního soudu však nenastala tu materiemi právní moc, to jest plná účinnost usnesení toho, poněvadž potom, když se usnesení to stalo, sběhly se události, jimiž právní účinky jeho byly suspendovány.
Bylo totiž mezi Jak. Salzmannem a representanty obce rokycanské zahájeno jednání o smírné vyřízení sporné záležitosti, kterým se mělo státi ono usnesení obecního výboru ze dne 22. června 1917 bezpředmětným a dovolání se vyšších instancí zbytečným.
Jak v řízení správním bylo zjištěno, dospělo jednání toto k uzavření dohody ohledně výslužného mezi Jak. Salzmannem a starostou obce rokycanské Janem Anichobrem, povolaným k provedení usnesení obecního výboru ze dne 22. června 1917, kterouž dohodou bylo usnesení toto s výhradou schválení oné dohody obecním výborem své moci a účinnosti zbaveno.
Když pak Jakub Salzmann vida, že sotva dojde k smírnému vyřízení věci obecním výborem, žádal, aby znovu obecní výbor rozhodl o jeho charakteru jako definitivně ustanoveného úředníka obecního, vyslovil tím jen požadavek, aby kompetentní orgán sám uznal, že opustiti se má nastoupená cesta smírného jednání, jímž rozhodování pořadem jurisdikčním bylo přerušeno a odloženo a vyslovil se konečně ve věci samé jako úřad nalézací.
Vyslovil-li pak k žádosti té obecní výbor usnesením ze dne 17. prosince 1917, že poukazuje na svůj výnos ze dne 22. června 1917, možno ve výroku tom spatřovati jedině projev, jímž suspense výnosu ze dne 22. června 1917 prohlášena za skončenou a výnos tento byl uznán za rozhodnutí platné. Teprve tímto výrokem mohla platnost a tím i účinnost usnesení obec. výboru ze dne 22. června 1917 smírným jednáním mezi stranami odložená, ve všech směrech nastati, tudíž teprve ode dne 17. prosince 1917.
Strana tedy mohla počítati lhůtu ke stížnosti do rozhodnutí ze dne 22. června 1917 až od doručení usnesení obec. výboru ze dne 17. prosince 1917. Stížností na usnesení to domáhá se stěžovatel meritorního rozhodnutí o nároku svém na definitivní ustanovení na základě spisů původní žádosti jeho se týkajících a musí proto stížnost ta pojímána býti jako stížnost do usnesení obecního výboru ze dne 22. června 1917, kterým jedině o nároku tom věcně bylo rozhodnuto.
Rozhodnutí okresního výboru odepírající meritorní přezkoumání posléz uvedeného věcného rozhodnutí obecního výboru z důvodu, že nabylo již rozhodnutí to právní moci, bylo tudíž nesprávným a jest proto naříkaný nález, jenž toto rozhodnutí okresního výboru zrušuje, úplně odůvodněn. Není však důvodno, ukládá-li nové meritorní rozhodnutí i obecnímu výboru, neboť tento rozhodl již věcně usnesením svým ze dne 22. června 1917, pokud se týče jej doplňujícím usnesením ze dne 17. prosince 1917.
Bylo proto naříkané rozhodnutí, pokud zrušuje posléz uvedené rozhodnutí obec. výboru a tomuto ukládá nové rozhodnutí ve věci samé, jako nezákonné zrušiti, jinak však stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 120. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 269-273.