Č. 166.

Obecní statek: 1. O podmínkách trvání, rozsahu a zániku požitečných práv k obecnímu statku. — 2. Na výkon práva dozorčího nemá strana právního nároku.
(Nález ze dne 2. září 1919 č. 4114.)
Prejudikatura: K 1. srov. nález č. 134 této Sbírky, pak víd. nál. z 23. května 1905 č. 5777, Budw. č. 3569 A a z 22. března 1910 č. 9259. Budw. č. 7316 A. — K 2.: nálezy č. 71, 96, 103, 139 a 140 této Sbírky.
Věc: Václav a Josefa Trhlíkovi a další občané v Soběsukách proti zemské správní komisi v Praze (za súčastněnou stranu obec Soběsuky adv. Dr. Bedř. Taussig v Plzni) o požitečná práva k obecnímu statku.
Výrok: Stížnosti se zamítají z části jako bezdůvodné, z části jako nepřípustné.
Důvody: 1. Obecní správní komise v Soběsukách usnesením ze dne 12. ledna 1916 (intim. výměrem ze dne 20. ledna 1916 č. 38) učinila rozhodnutí o požitečných právech starousedlých v Soběsukách. Držitelům usedlostí čp. 3, 5, 7, 24, 29 a 44 právo požitečné odepřeno zúplna, čp. 20 na dobu, dokud statek nebude znovu vystaven a propachtovaná půda zase při něm zdělávána; číslu pop. 18 přiznán díl poloviční, číslům pop. 30 a 50 díl třetinový v požitcích obecního statku.
K odvolání držitelů postižených usedlostí okresní výbor rozhodnutím ze dne 20. července 1916 č. 1482 usnesení obecní správní komise zrušil a přiznal usedlostem čp. 5, 50, 44, 3, 24 a 30 po polovičním dílu, čp. 21, 2, 7, 8 a 29 po 1/3 dílu a čp. 18 díl dvoutřetinový.
Okresní výbor založil své rozhodnutí jednak na zjištěné nynější výměře usedlostí dosud oprávněných, jednak na úvaze, jaká jest jich potřeba domu a statku na užitcích z obecních lesů; v posledním směru opíral se o výpovědi znalců slyšených v té příčině dne 11. července 1916.
Z tohoto rozhodnutí odvolala se obec Soběsuky k zemské správní komisi, která naříkaným rozhodnutím ze dne 31. října 1918 č. 111838/6 v odpor vzaté rozhodnutí okresního výboru zrušila a potvrdila usnesení obecní správní komise soběsucké ze dne 12. ledna 1916 s tou změnou, že usedlosti čp. 20 požitečné právo vůbec odepřeno, usedlosti čp. 29 přiznána 1/3 dílu, nárok usedlosti čp. 21 pak odkázán k instančnímu projednání a rozhodnutí; současně rozhodnutí nižších instancí doplněno výrokem, že právo suběsuckých usedlostí na užitky z obecního lesa omezeno je na případ, že v obecním hospodářství není schodku. — Zemská správní komise na základě výslechu pamětníku z 24. května a 27. června 1916 béře za prokázáno, že dle posavadního obyčeje, jemuž nebylo odporováno, braly r. 1864 užitky z obecního statku usedlosti čp. 5, 6, 17 a 20 po jednom celém dílu, čp. 3, 16, 24 a 30 po jednom dílu polovičním, čp. 2, 7, 8 a 29 po jednom dílu třetinovém a čp. 18 dílem dvoutřetinovým; dále že z usedlostí první kategorie byla r. 1864 nejmenší usedlost čp. 17 o výměře 53 jiter 1146°, z usedlostí druhé kategorie čp. 3 o výměře 27 jiter 618°, z usedlostí třetí kategorie čp. 8 o výměře 13 jiter 1199° a z usedlostí čtvrté kategorie jediná usedlost čp. 18 o výměře 43 jiter 1074°, posléze jako nesporné, že před r. 1864 a v tomto roce neudal se v Soběsukách ani jediný případ parcelování oprávněných usedlostí a že by z tohoto důvodu některá z oprávněných usedlostí byla pozbyla svého požitečného práva zcela nebo z části..
Ježto tu r. 1864 nebylo takového obyčeje, béře za normu zásady vyslovené v nálezu býv. rak. správního soudu ze dne 22. března 1910 č. 9259, Budw. 7316 A a dle toho uznává: 1. že usedlosti čp. 3 (nynější výměra 10 jiter 1591°), čp. 44 (nynější výměra 10 jiter 974 °), čp. 7 (nynější výměra 13 jiter 149°), čp. 24 (nynější výměra 13 jiter 215 °) a čp. 5 (nynější výměra 8 jiter 1577°) nelze pokládati za subjekt požitečného práva, poněvadž výměrou sklesly pod výměru 13 1/3 j. (40 měr) a pod minimální výměru usedlosti v obci v r. 1864 vůbec ještě oprávněné (t. j. čp. 8 o 13 jitrech 1199°); 2. že usedlosti čp. 29, která má větší výměru nežli právě uvedenou (t. j. 14 jiter 1319 °), přísluší právo dílem třetinovým; 3. že usedlosti čp. 18, která sklesla se 43 jiter 1074° na 30 jiter 854 °, tedy pod výměru nejmenší usedlosti r. 1864 oprávněné k dílu dvoutřetinovému, přísluší právo požitečné jen následujícím dílem menším, t. i. dílem polovičním, usedlostem čp. 30 (nynější výměra 25 jiter 956°) a čp. 50 (nynější výměra 22 jiter 1274°), které sklesly pod výměru nejmenší usedlosti oprávněné r. 1864 k dílu polovičnímu (t. j. usedlost čp. 3 o výměře 27 jiter 618°), pak rovněž požitečné právo jen následujícím dílem menším, t. j. třetinovým.
Rozhodnutí o tom, je-li odůvodněn nárok usedlosti čp. 21 na požitečné právo spojené dosud s usedlostí čp. 20 z toho důvodu, že k ní byly dle udání připojeny pozemky od čp. 20, odkázáno na první stolici, která o. tom ještě výroku neučinila.
Výrok, že právo bráti požitky z obecního lesa omezuje se na případ, že v obecním hospodářství není schodku, opřen o pravomocné rozhodnutí okresního výboru ze dne 5. prosince 1893 č. 822.
Stížnosti podané k tomuto soudu, pokud béřou v odpor toto rozhodnutí, namítají v podstatě:
1. Při posuzování otázky, je-li ta která usedlost a jakým dílem oprávněna ku braní výkazu, nesmí se bráti zřetel k výměře usedlostí jiných, nýbrž nutno ji řešiti na základě poměrů jedině té usedlosti, o kterou v daném případě jde.
2. Před r. 1864 a v tomto roce považována v Soběsukách za celý statek taková usedlost, která měla výměry 100 korců — 50 jiter; co bylo nad to, k tomu zřetele nebráno. Taková usedlost byla základní jednotkou a měla právo na jeden celý díl. Za půlstatek s nárokem na polovinu výkazu pokládána vzhledem k uvedené základní jednotce usedlost, která měla nejméně 50 korců čili 25 jiter. Obdobně bylo tomu při usedlostech, které byly oprávněny bráti 2/3 a 1/3 výkazu z obecního lesa. Z toho nutno usuzovati, že bylo přípustno i možno dělení i na menší ještě zlomky, t. j. na čtvrtiny a event. na pětiny. Tyto zásady byly v Soběsukách obyčejovým právem a nikoli zásady, na nichž zbudováno rozhodnutí v odpor vzaté. Obyčej stěžovateli tvrzený nebyl vyšetřen, pročež řízení dlužno pokládati za neúplné. — Vzhledem k tomu, že tu byl tento obyčej, nelze použíti zásad vyslovených nálezem býv. rak. správního soudu Budw. č. 7316 A. Nesejde tedy na tom, nemá-li některá usedlost výměry 13 1/3 jitra, resp. nedosahuje-li výměry, kterou měla r. 1864 nejmenší usedlost té které kategorie, i dlužno přiznati jí takový podíl ve výkazu, jaký na ni připadá dle poměru její výměry k základní jednotce 100korcové usedlosti.
3. Pokles výměry usedlosti sám sebou nemá nezbytně v zápětí zmenšení podílu v užitcích obecního statku. Jedině závažnou okolností jest, je-li ta která usedlost hospodářskou jednotkou a má-li dosavadního výkazu zapotřebí pro dům a statek — a tato okolnost byla šetřením potvrzena.
Ojediněle namítají pak držitelé usedlostí čp. 30, 24 a 20, že výměry jejich usedlostí, které rozhodnutí v odpor vzaté béře za základ pro svůj výrok, nejsou správný, nýbrž že usedlosti ony měří více.
Stížnosti domáhají se toho, aby rozhodnutí zemské správní komise bylo zrušeno a aby bylo obnoveno rozhodnutí okresního výboru.
Nejvyšší správní soud, rozhoduje o stížnostech, řídil se těmito úvahami:
Pokud jde především o námitky držitelů usedlostí čp. 30, 24 a 20, že výměra jejich usedlostí jest větší, nežli jak uvedeno v rozhodnutí naříkaném, nemohlo k nim býti přihlíženo; bylyť výměry těchto usedlostí tak, jak žalovaný úřad vzal je za základ svého rozhodnutí, zjištěny při šetření konaném dne 24. května 1916 na základě pozemnostních archů předložených stranami za jejich přítomnosti a bez jakéhokoliv jejich odporu. Touto řádně zjištěnou skutkovou podstatou, kterou žalovaný úřad přijal za pravou, je nejvyšší správní soud dle § 6, odst. 1 zák. o správním soudě z 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 vázán.
O ostatních námitkách nejvyšší správní soud uvážil toto:
Ustanovením § 70 obec. zříz., podle něhož při posuzování právních poměrů obecního statku jest se spravovati posavadním obyčejem, jemuž nebylo odporováno, přijat byl obyčej zachovávaný v době, kdy obecní zřízení nabylo působnosti, za obsah zákonného předpisu, a uznáno, že právní zásady v obyčeji tom se projevující čili obyčejové právo, jak se vyvinulo až do doby, kdy obecní zřízení počalo působiti, je směrodatnou právní normou pro všechny poměry obecního statku i do budoucna. Podle tohoto obyčejového práva ovšem i se zřetelem na další předpis § 70, odst. 1 obec. zříz., jest zejména řešiti také veškery otázky, které se týkají podmínek trvání, rozsahu a zániku požitečných práv, tudíž také otázku, zda a za jakých podmínek požitečné právo zcela nebo z části zaniká a jaký účinek má zmenšení výměry oprávněné usedlosti na požitečné právo s ní spojené. Obsah tohoto obyčejového práva dlužno ovšem v konkrétním případě, je-li sporný, vyšetřiti a zjistiti tím, že se vyšetří obyčej, který byl v stejných nebo podobných případech v době do r. 1864 zachováván. Nelze-li touto cestou dosáhnouti cíle, poněvadž se podobné případy, pokud paměť sahá, nevyskytly a tudíž nedošly úpravy, možno souditi, že stav, který tu byl v r. 1864, jest výsledkem dosavadního obyčejoprávního vývoje, že se v něm zračí obsah platných obyčejoprávních norem, a dlužno tedy z něho čerpati právní zásady pro posuzování obecního statku v obci. Ježto pak nelze předpokládati, že všeobecné právní přesvědčení, které bylo pramenem onomu právu obyčejovému, bylo v roz- poru se zákonnými předpisy v té které době platnými, dlužno při rozhodování otázek, na něž v obyčeji nepochybně zjištěném nelze nalézti odpovědi, míti na zřeteli i ony předpisy zákonné v r. 1864 platné, jimiž dostalo se úpravy některým z právních momentu významných také pro požitečná práva k obecnímu statku.
Zkušenost učí, že podíl a míra účastenství v užitcích obecního statku vzhledem k hospodářské funkci jeho a historickému vývoji po většině řídila se více méně rozsahem oprávněné usedlosti a že tu bylo rozhodným totéž třídění usedlostí rolnických, které odpovídalo tehdejšímu agrárnímu a bernímu zákonnému zřízení. Je tudíž na snadě úsudek, že také ony momenty kvalifikující podle předpisů platných ještě r. 1864 o omezení dělitelnosti selských usedlostí, byly spolu všeobecně podstatnou součástí obyčejového práva platného pro užívání obecního statku. Z příslušných tehdy platných předpisů dv. dekretu z 12. října 1771 (Kropáčkova sbírka sv. 6., str. 417), z 18. května 1786 (sb. z. pol. sv. 5., str. 52) a ze 16. června 1787 (sb. z. pol. sv. 13., str. 105) je patrno, že z pravidla selský statek neměl míti výměry menší 40 měr, že však za jistých podmínek, pokud ho připouštěly místní poměry hospodářské a ohledy na zachování poplatní a potažní schopnosti statku, bylo příslušnému úřadu dovoleno, povoliti odprodej pozemků i pod tuto míru: týmiž předpisy pak příslušným úřadům nařízeno, aby až do výměry 40 měr rozprodeje selských usedlostí povolovaly bez výjimky. V těchto předpisech došel zákonného výrazu názor, že všeobecně realita, pokud neklesla pod výměru 40 měr, zůstává »selským statkem«, »rustikální usedlostí«, a je tedy způsobilým subjektem požitečného práva k obecnímu statku, naopak však že usedlost, která pod tuto výměru sklesla, z pravidla aspoň povahy oné pozbývá a svůj požitečný podíl ztrácí. Z pravidla posléze uvedeného, jak řečeno, mohla však nastati výjimka tím, že příslušný úřad vzhledem k místním poměrům mohl povoliti odprodej i pod výměru 40 měr a tím uznati, když místní hospodářské poměry to připouštěly, za selskou usedlost i statek s menší výměrou. Také tento předpis dojista kotvil v tehdejším názoru, že v určitých místních poměrech i menší usedlost může míti povahu usedlosti selské a může tedy býti způsobilým subjektem požitečného práva k obecnímu statku. Vzhledem k tomu, že jde tu o výjimku z pravidla, podmíněnou místními poměry, lze však uznati právní názor v předpisu tom se zračící za součást obyčejového práva platného v r. 1864 jen v těch obcích, kde se obyčej takový prokáže, t. j. kde se prokáže, že vrchnost v této obci za platnosti norem, stanovících nedělitelnost selských usedlostí povolila zmenšení podobné usedlosti pod onu výměru anebo že tam r. 1864 požitečné právo bylo přiznáno i usedlosti, která 40 měr nevykazovala. V těchto případech, avšak také jen v těchto případech lze ve smyslu § 70 obec. zříz. také realitu s výměrou pod 40 měr uznati ještě za subjekt oprávněný k požitkům, ovšem jen v tom rozsahu, jakého požívala stejně velká realita v r. 1864 v té které obci.
Že by v obci Soběsucké místním obyčejovým právem byla bývala upravena otázka, jaký účinek má poklesnutí výměry oprávněné usedlosti na existenci a rozsah požitečného práva s ní spojeného, prokázáno nebylo. Stěžovatelé ve svých stížnostech ovšem tvrdí, že v Soběsukách podle obyčeje před r. 1864 pokládána pro otázku rozsahu požitečných práv za základní jednotku jako celý statek prý usedlost o výměře nejméně 100 korců, kteréž přiznáván jeden celý podíl v užitcích obecního statku, za půlstatek s nárokem na poloviční díl usedlost o výměře nejméně 50 korců, obdobně pak že usedlostem, které měly nejméně 2/3, l/3, 1/4 nebo 1/5 výměry l00korcového celého statku, příslušel nárok na 2/3, 1/3, 1/4 nebo na 1/5 podílu v užitcích obecního statku. Nehledíc však k tomu, že tvrzení tato jsou zcela všeobecná a neopírají se o žádná konkrétní fakta ani nenabízejí žádných důkazů, stěžovatelé v administrativním řízení při výslechu pamětníků dne 24. května a 27. června 1916, ač byli vyzváni, aby jmenovali své pamětníky a ač byli výslechu přítomni, k výpovědím pamětníku, kteří se o podobném obyčeji nezmiňovali, ničeho nedodali a obyčeje nyní tvrzeného nijak neuplatňovali. Nebylo tudíž možno k těmto vývodům stížnosti přihlédati, kdyžtě jinak nebylo příčiny, shledávati provedené šetření nějak neúplným.
Jak pamětníci vedení starousedlíky i obcí 27. června 1916 souhlasně vypovídali, neudal se před r. 1864, pokud paměť jich sahá, ani jediný případ, že by některá z oprávněných usedlostí soběsuckých byla bývala rozprodána nebo dělena a z tohoto důvodu svého požitečného práva zcela nebo z části pozbyla, nýbrž trval stav, jaký tu byl v r. 1864. Nějakého odchylného obyčeje tvrzeno nebylo. Není-li však prokázán v Soběsukách zvláštní v té příčině platný právní obyčej, dlužno použíti tu zásady dovozené shora ze zákonných předpisů tehdy platných. Že by v Soběsukách vrchnost byla povolila kdy zmenšení selské usedlosti pod výměru 40 měr, vůbec tvrzeno nebylo. Nejmenší pak usedlost, která byla r. 1864 ještě oprávněna k užitkům obecního statku, byla usedlost čp. 8 o výměře 13 jiter 1199 -°, tedy přes 40 měr. Vzhledem k tornu žalovaný úřad právem uznal, že usedlosti, jichž dnešní výměra — v rozhodnutí jeho zcela v souhlasu se spisy uvedená — činí méně nežli 13 1/3 jitra, t. j. usedlosti čp. 3, 44, 7, 24, 5 a 20 svého požitečného práva pozbyly.
Pokud pak jde o rozsah požitečných práv oněch usedlostí, které dle toho v držení požitečného práva ještě zůstaly, uvážil nejvyšší správní soud toto:
Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno nějakého obyčeje o tom, v jakém poměru k výměře usedlosti měnil se v obci rozsah požitečného práva s ní spojeného, dlužno právní pravidlo pro posouzení této otázky vyvoditi ze skutečného stavu panujícího v tom směru v obci r. 1864. Ten záležel pak dle souhlasných výpovědí pamětníků v tom, že užitky lesní dělily se na osm celých dílů, a z těch že braly po jednom celém dílu usedlosti čp. 5, 6, 17 a 20, po jednom dílu polovičním usedlosti čp. 3, 30, 16 a 24, po jednom dílu třetinovém usedlosti čp. 2, 7, 8 a 29 a posléze dvě třetiny dílu usedlost čp. 18.
Trvaly tedy v obci pouze 4 kategorie oprávněných usedlostí: usedlosti s dílem celým, polovičním, dvoutřetinovým a třetinovým. Z toho vyplývá obyčejová zásada, jednak že rozsah požitečného práva s usedlostí spojeného nebyl nezávislý na výměře usedlosti, nýbrž že byl k této výměře v určitém přiměřeném poměru a s rozsahem usedlosti poměrně klesal, jednak že dělení výkazů na díly menší nežli třetinové se nepřipouštělo. Nějaké všeobecné měřítko pro poměr podílu požitečného k výměře usedlosti prokázáno nebylo. Nezbývá tedy, nežli říditi se v tom směru skutečnými poměry, které tu byly r. 1864. Výtahy z katastru zjištěno a stranami doznáno, že z usedlostí a celým dílem nejmenší měla výměru 53 jiter 1146° (čp. 17), z usedlostí s dílem polovičním 27 jiter 618° (čp. 3), z usedlostí s dílem dvoutřetinovým 43 jiter 1074° (jediná čp. 18) a z usedlostí s dílem třetinovým nejmenší 13 jiter 1199° (čp. 8). Podle toho požívání dvoutřetinového dílu požitečného podmíněno bylo výměrou nejméně 43 jiter 1074°, požívání dílu polovičního výměrou nejméně 27 jiter 618°. — Ježto usedlost čp. 18 sklesla pod výměru 43 jiter 1074° na výměru 30 jiter 854°, usedlosti čp. 30 a 50 pod výměru 27 jiter 618° na výměru 25 jiter 956°, resp. 22 jiter 1274°, přiznalo rozhodnutí v odpor vzaté zcela právem usedlosti čp. 18 toliko díl poloviční a usedlostem čp. 30 a 50 toliko po dílu třetinovém.
K námitce třetí budiž podotknuto: potřeba domu a statku není momentem konstitutivním, který by sám o sobě zakládal právo na užitky z obecního statku vůbec, resp. v určitém rozsahu, nýbrž momentem omezujícím, který předpokládá, že požitečné právo již podle platného obyčeje, výhradně rozhodujícího, existuje a toto existující již právo co do rozsahu omezuje na tolik, kolik toho vyžaduje potřeba domu a statku. Nelze proto z toho, že určitá usedlost má potřebu užitků z obecního statku v jistém rozsahu, na tomto faktu zakládati nárok na příslušný podíl v užitcích. Nárok tento existuje jen potud, pokud je odůvodněn v platném obyčeji.
Otázka potřeby domu a statku vzniká teprve tehdy, jde-li o to, aby toto právo na dosavadním obyčeji založené podle intencí § 70 obec. zříz. bylo omezeno na míru hospodářsky odůvodněnou.
Jeví se tedy stížnost, pokud směřuje proti rozhodnutí č. 111838/6., v celém rozsahu bezdůvodnou.
2. Spor, který v cestě administrativní došel vyřízení naříkaným rozhodnutím zemské správní komise ze dne 31. října 1918 č. 93292/6, vyvolán byl podáním starousedlých Josefa Špety a soudr. dtto. 7. června 1916 na okresní výbor. Podání toto jest zcela vysloveně toliko dozorčí stížností na jednání předsedy obecní správní komise v Soběsukách, Václava Němečka, jemuž stěžovatelé vytýkají, že přes učiněné jednání mezi nimi a obcí neprávem zadržuje jim vydání výkazu lesního za léta 1913—1915. Prvé nežli proti němu zakročí pořadem práva soukromého o náhradu škody, kterou jim svým jednáním způsobuje, dovolávají se dozorčí moci okresního výboru a žádají, aby okresní výbor v základě § 96 obec. zříz. zakročil a používaje práva daného mu § 100 obec. zříz. pokutami donutil jmenovaného předsedu obecní správní komise k vydání lesního výkazu, event. aby navrhl jeho sesazení. Opatření vydané k stížnosti té okresním výborem označuje se samo také jako opatření dozorčí. Naříkané rozhodnutí zemské správní komise omezujíc se v enunciátu prostě na zrušení tohoto dozorčího opatření okresního výboru, obsahuje toliko výrok, že k dozorčímu zakročení není příčiny. K nějakému rozhodování o právech stěžovatelů na lesní výkaz za léta 1913—1915 neměl žalovaný úřad ani důvodu, poněvadž stěžovatelé za rozhodování takové postupem stolic správních nežádali.
Na výkon práva dozorčího, jež dáno jest úřadu toliko na ochranu určitých zájmů veřejných, nemá strana právního nároku, a z dotčeného výroku okresního výboru nemohlo jí žádné právo vzejíti; nemůže tedy pokládati se za stíženou ve svých subjektivních právech rozhodnutím, kterým výrok onen odstraněn.

Citace:

č. 166. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 345-351.