Č. 211.

Vyživovací příspěvek: Manželce a manželským dětem povolaného náleží dle § 3, odst. 3 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. (byl-li nárok jejich na vyživovací příspěvek uznán) příspěvek v plné zákonné míře bez ohledu na to, zdali a kolik jim povolaný na výživu přispíval.
(Nález ze dne 21. října 1919 č. 3930.)

Věc: Anna Kronusová v Polypsech proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím nebyl nezl. Josefu a Boženě Kronusovým přiznán plný vyživovací příspěvek, se zrušuje jako nezákonné; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Odvolání stěžovatelčino do rozhodnutí okresní vyživovací komise v Kutné Hoře ze dne 23. listopadu 1917 č. 3283, v němž domáhala se zvýšení příspěvku vyživovacího pro děti své Josefu a Boženu a za vyměření příspěvku pro sebe a dceru Antonii za povolaného manžela svého Františka Kronusa vzhledem na ustanovení § 3, odst. 3 zák. z 27. července 1917 č. 313 ř. z., zamítla zemská vyživovací komise v Praze dne 30. dubna 1919 čís. 23381 A ai 1916 stran nároku stěžovatelčina z důvodu, že povoláním manžela nebyla a není výživa její ohrožena, vyhověla však odvolání pokud šlo o nárok dvou dítek a vyměřila jim dohromady 1 K 60 h denně dle volného uvážení počínaje 1. srpna 1917, vyslovujíc zároveň, že stran nároku Antonie rozhodne okresní vyživovací komise v Kutné Hoře v první stolici.
O stížnosti k tomuto soudu podané, v níž vytýká se naříkanému rozhodnutí vadnost řízení a nezákonnost, uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Vadným shledává stížnost naříkané rozhodnutí v tom směru, že usnesení v odpor vzaté nebylo usneseno zákonným způsobem. Námitka tato jest tak všeobecně formulována, že nelze ji považovati za stižný bod ve smyslu ustanovení § 18 zák. o správním soudě, pročež nebylo k ní hleděno. Další výtka vadnosti řízení, že nebyly stěžovatelce oznámeny výsledky šetření, není důvodnou. Jak ze spisů správních patrno, žalovaný úřad svému rozhodnutí položil za základ údaje stěžovatelčiny, nebylo tedy dle ustanovení odstavce 7 § 7 zák. z 27. července 1917 č. 313 ř. z. zapotřebí stěžovatelku vyslechnouti.
Pokud jde o nárok na plný vyživovací příspěvek dětem stěžovatelčiným, Josefu a Boženě, uznal tento soud, že výtka nezákonnosti jest důvodnou.
Naříkaným rozhodnutím zvýšen byl dětem těm vyživovací příspěvek »dle volného uvážení úřadu« na denních 1 K 60 h oběma dohromady.
Tímto rozhodnutím porušeno bylo zákonné ustanovení odstavce 3, § 3 zák. ze dne 27. července 1917 čís. 313 ř. z., jež praví, že manželce a manželským dítkám povolaného přísluší za všech okolností plný vyživovací příspěvek, t. j. v tomto případě 1 K 60 h za osobu.
Volné uvážení při vyměření výše vyživovacího příspěvku má sice místa u osob, jimž přísluší alimentační nárok vůči povolanému, pokud jím nebyli podporováni vůbec aneb jen nedostatečně; z kruhu těchto osob zákon však vyloučil právě manželku a manželské dítky.
Slušelo tudíž naříkané rozhodnutí v tomto směru jako zákonu odporující zrušiti.
Pokud jde o odepření vyživovacího příspěvku stěžovatelce samé, stalo se tak z důvodu, že výživa její nebyla a není ohrožena povoláním manžela ke službě vojenské.
Stěžovatelka v tomto směru dovolává se ustanovení § 3, odst. 3 cit. zák. a shledává odepření vyživovacího příspěvku nezákonným.
Ale neprávem. I osobám oprávněným k alimentaci podle § 2, odst. 3 cit. zák., tedy i manželce přísluší nárok na vyživovací příspěvek jen tehdy, je-li výživa těchto osob následkem povolání k činné službě vojenské ohrožena. Ustanovení § 3, odst. 3 po této stránce dovolávati se nelze, poněvadž ustanovení toto jedná pouze o výši příspěvku a předpokládá, že vznesený nárok na vyživovací příspěvek byl uznán.
Dospěl-li žalovaný úřad na podkladě konaného šetření k závěru, že výživa stěžovatelčina není povoláním manžela ohrožena, nelze nejvyššímu správnímu soudu výrok ten po stránce věcné přezkoumati. Otázka, zdali výživa jest ohrožena čili nic, není otázkou právní, nýbrž skutkovou, jejíž přezkoumání nejvyšším správním soudem jest pouze v mezích § 6, odst. 2 zák. o správním soudě přípustno.
Vad, o nichž mluví toto ustanovení, nejvyšší správní soud neshledal, slušelo tedy stížnost, pokud jde o nárok stěžovatelčin, jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 211. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 431-432.