Č. 235.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): 1. * Dle § 9, č. 1 česk. řádu dávk. nelze při vyměřování dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti připočítávati k nabývací hodnotě též náklady, které byly na nemovitost vynaloženy před 1. lednem 1903. — 2. * Nákladem k trvalému zvýšení hodnoty nabývací dle uvedeného § 9, č. 1 rozuměti jest jen takový náklad, který se vtělil v nemovitost prodávanou a měl v zápětí, že podstata nebo jakost její se na tolik zlepšila, že náklad ten dochází výrazu ve zvýšené hodnotě hospodářské. — 3. * Proto nelze připočítávati náklady běžného hospodaření na pozemku, byť i výtěžek nedostavoval se týmž hospodářským rokem.
(Nález ze dne 12. listopadu 1919 č. 5740.)
Prejudikatura: k 1. nál. ze dne 30. května 1919 č. 2602, uveř. pod č. 114; k 2.: nález ze dne 1. února 1919 č. 694, uveř. pod č. 24 této Sbírky a j. v.
Věc: Anna Fischerova v Novém Strašecí spolu jako dědička Karla S. Fischera tamtéž proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Smlouvou trhovou ze dne 16. května 1916 prodali manželé Karel a Anna Fischerovi své nemovitosti zapsané v kn. vložkách č. 1140, 1223, 1538 a 1644 poz. knihy Novostrašecké v celkové výměře 5 ha 23 a a 25 m2 čili 18 strychů 398 čtver. sáhů za úhrnnou cenu 22197 K 75 h manželům Jindřichu a Žofii Melčovým v Újezdě.
Z prodaných nemovitostí byl toliko pozemek č. kat. 995, zapsaný ve vložce 1140, získán před rokem 1903, totiž kupní smlouvou uzavřenou dne 23. února 1893, dle které bylo za něj tenkráte zaplaceno asi 380 K za jeden strych. Při ohlášení prodeje k výměře dávky z přírůstku hodnoty ocenili si prodávající manželé pozemek č. kat. 995 k prvnímu lednu 1903 penízem asi 600 K za 1 strych, kterážto cena byla také úřadem dávku vyměřujícím jako obecná hodnota tohoto pozemku ve smyslu § 8, odst. 3 dávk. řádu uznána.
Prodávající manželé však vedle toho žádali, aby k hodnotě nabývací připočteny byly i náklady, které na zlepšení pozemků zcizených byli učinili, a jež prý záležely v tom, že na pozemek č. kat. 995 navezli hlínu a asi před třemi roky na všechna prodaná role více než 200 vozů hnoje jako přípravu pro vojtěšku a že osázeli, resp. oseli pozemek č. kat.985/2 brambory, pokud se týče ječmenem.
Naříkaným rozhodnutím nebylo k přípočtům těmto při výpočtu dávky hleděno, proti čemuž obrací se stížnost pozůstalostí Karla Fischera a Annou Fischerovou podaná.
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na těchto úvahách:
Nutno rozlišovati tvrzenou melioraci pozemků č. kat. 995 způsobenou navážkou hlíny s jedné a domnělé investice záležející v pohnojení a osetí rolí se strany druhé.
Co se prvého dotýče, nelze popírati, že meliorace způsobená navezením hlíny na pozemek spadá zásadně pod pojem zlepšení, o němž mluví § 9, č. 1 dávk. řádu. Avšak přes to nelze v případě tomto spatřovati ve výroku, že nelze žádaný přípočet k ceně nabývací připustiti, nějakou protizákonnosť. Neboť, jak nejvyšší správní soud již ve svém nálezu ze dne 30. května 1919 č. 2602 vyslovil a blíže odůvodnil, mohou za investice připočítatelné pokládány býti jen ony. které byly provedeny po 1. lednu 1903, nikoli však i ty, jež staly se před tímto dnem. Investice před tímto termínem nastalé docházejí svého výrazu a zřetele v obecné hodnotě pozemků, jež zjišťuje se dle poměrů 1. ledna 1903 stávavších.
Chtěla-li tudíž strana dojíti respektování meliorací pozemku č. kat. 995 jí tvrzených, bylo na ní, aby přesně vypočetla a udala, zda a jaké náklady na zlepšení tohoto pozemku po 1. lednu 1903 učinila. Takového zevrubného výpočtu však nejen opomenula, nýbrž naopak výslovně prohlásila, že nemůže ho podati. Pro nedostatek nutného konkretisování nebylo možno úřadu rozhodujícímu zavésti příslušná šetření a jest tudíž stížnost netoliko pokud vytýká nedostatek řízení, nýbrž i pokud čelí proti odmítnutí žádaných připočtu za melioraci pozemku č. kat. 995 neodůvodněna.
Co do otázky druhé t. j. připočtení 100 K na každém strychu všech prodaných pozemků jako nákladu spojeného s přípravou pozemku pro vojtěšku, se zasetím ječmene a sázením bramborů doznává sama stížnost, že náklady tyto vracejí se sklizenou úrodou, ať již v týž hospodářský rok (ječmen a brambory) anebo snad v několika letech (vojtěška). Tím přiznává strana, že tu jde o náklad, jenž navrátiv se ve výnosu z hodnoty pozemku se ztrácí, tedy hodnotu trvale nezvyšuje. Takové náklady vzcházející z přípravy půdy pro určitý způsob hospodaření na několik málo let anebo vyvolané běžným hospodařením na pozemku nemá, jak rovněž zdejším nálezem ze dne 1. února 1919 č. 694 bylo vysloveno, § 9 č. 1 čes. dávk. řádu na mysli (arg. slova »trvalé zvýšení hodnoty« a ukázky druhů takovýchto připočtu v §u tom uvedené).
Vyslovil-li žalovaný úřad svým rozhodnutím, že náklady tyto nejsou dle §u 9, č. 1 dávk. řádu připočítatelný, jednal ve shodě se zákonem a není proto ani v tomto směru vytýkané nezákonnosti.

Citace:

č. 235. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 483-485.