Čís. 75.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): Řízení předepsané v § 18 řádu o vybírání dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí pro vyšetření hodnoty, zejména obligatorní soudní odhad, neplatí pro vyšetření výše nákladů na zvýšení hodnoty nemovitosti, které dle § 9/1 jest k nabývací hodnotě připočítati. Vyšetření této připočítací položky dějž se dle všeobecných zásad administrativního řízení, zejména za šetření zásady slyšení stran.
(Nález ze dne 8. dubna 1919 č. 1704.)
Prejudikatura: víd. nál. ze dne 22. prosince 1917 č. 31851, Budw. S. 11991 A.
Věc: Josef Tomíška v Nerozhovicích proti Zemské správní komisi v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti. Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Josef Tomíška prodal trhovou smlouvou ze dne 6. března 1916 za 31300 K svoji usedlost č. p. 15 v Nerozhovicích, jíž sám nabyl trhovou smlouvou ze dne 24. července 1908 za 19200 K. Za příčinou tohoto převodu byla zciziteli předepsána dávka z přírůstku hodnoty částkou 519 K 44 h. Vyšetřuje zdanitelný přírůstek hodnoty, postupoval vyměřovací úřad takto: Vyloučil z ceny nabývací i zcizovací cenu příslušenství řečené nemovitosti, a to z ceny nabývací částkou 500 K, z ceny zcizovací částkou 3000 K, přidržuje se údajů v té příčině zcizitelem v jeho přiznání učiněných. Náklady k trvalému zvýšení hodnoty nemovitosti zcizovatelem vynaložené připočetl však úřad k ceně nabývací nikoliv částkou K 7570 —, zcizitelem v přiznání označenou, nýbrž toliko částkou K 1000 —, k níž dospěl na základě svého šetření. Oznámiv to straně vyzval ji, aby proti tomuto ocenění podala námitky, jinak že by dávka byla vyměřena na základě hodnoty úřadem předpokládané, kdežto budou-li námitky v čas podány, že bude hodnota vyšetřena, po případě na náklad strany soudním odhadem. Když pak strana námitky v čas podala, vyzval ji úřad výměrem doručeným právnímu zástupci, stranou jako příjemce dalších vyřízení označenému, aby jednotlivě uvedla náklady v námitkách označené do 14 dnů a tyto jednotlivé nákladové položky řádnými účty nebo jinak hodnověrně osvědčila, jinak že by dávka vyměřena byla z moci úřední. Když zcizitel výzvě této nevyhověl, vyměřil úřad dávku, vzav při tom náklady k trvalému zvýšení nemovitosti v počet částkou 1000 K. Na platební rozkaz stěžoval si zcizitel k zemské správní komisi jednak proto, že nebyla mu poskytnuta příležitost opatřiti si doklady o tvrzených údajích, jichž meškaje v poli předložiti nemohl, dále proto, že hodnota nákladů nebyla vyšetřena způsobem, předepsaným v § 18 dávk. ř. a konečně proto, že nebylo hleděno k tomu, že příslušenství nemovitosti v době prodeje bylo větší než v době koupě. Stížnosti této zemská správní komise nevyhověla, a to v prvém bodu jejím proto, že výměry inspektorátu byly doručovány jednak straně samé, jednak právnímu zástupci stranou označenému, a že za poskytnutí lhůty nebylo žádáno; v druhém bodu proto, že výše připočítatelných nákladů nemá býti dle dávkového řádu zjišťována způsobem předepsaným v § 18 řádu, nýbrž dle § 17 řádu a § 10 nařízení ze dne 31. prosince 1915 č. 3 z. z. z r. 1916, dle nichž byl úřad vyměřovací oprávněn, ježto strana nevyhověla výzvě ku předložení dokladů, postupovati z moci úřední; v posledním bodu pak proto, že k příslušenství bylo jak při ceně nabývací, tak při ceně zcizovací hleděno a cena jeho částkami stranou uvedenými odečtena.
Rozhodnutí toto béře zcizitel v odpor před tímto soudem pro nezákonnost a vadné řízení. Stěžovatel nepopírá, že mu byl výměr inspektorátu ze dne 10. února 1917 do rukou jeho právního zástupce doručen, míní však, že výměr tento neodpovídá zákonu a není správným, ježto inspektorát byl ve smyslu svého výměru ze dne 21. listopadu 1916 povinen hodnotu výdajů stěžovatelem na nemovitost vynaložených po případě na náklad stěžovatelův soudním odhadem vyšetřiti, a neučiniv tak, že porušil předpisy §§ 9 a 18 dávk. řádu. Stejně měl dle mínění stížnosti úřad postupovati i ve příčině příslušenství, nehodlal-li vzíti za základ údaje stranou předložené. Nejvyšší správní soud uvažoval o stížnosti takto: Je nepopřeno, že stěžovatel byl vyměřovacím úřadem vyzván, aby specifikoval a prokázal nákladové položky, jichž připočtu k ceně nabývací se domáhal, jinak že bude dávka vyměřena z moci úřední. Vyzvání stalo se do rukou právního zástupce, kteréhož byl úřadu jako příjemce všech vyřízení označil a působí tedy proti straně s plným právním účinkem. Jisto je také, že vysvětlení a doklady úřadem požadované nebyly ani v řízení ukládacím, ani v řízení odvolacím podány, ač straně bylo známo, v jaké výši úřad vyměřovací řečené náklady vzal za prokázané. Že by strana byla žádala za prodloužení lhůty k podání vysvětlivek a předložení dokladů, stížnost ani netvrdí.
Byla tedy straně poskytnuta příležitost, aby základ vyměřování, úřadem jí sdělený, vyvrátila, čímž bylo plně vyhověno zásadě slyšení stran, ovládající řízení správní. Nepoužila-li strana příležitosti této, nelze shledati žádné vady řízení v tom, že úřad vyměřovací položil za základ vyšetřování přírůstku nákladovou položku straně řádně sdělenou.
Námitku stížnosti, že postup úřadu vyměřovacího příčí se ustanovení § 18 dávk. řádu, dle něhož vyšetřuje se hodnota, byly-li stranou podány námitky a nebylo-li docíleno smírné dohody, soudním odhadem, neshledal soud důvodnou. Neboť v § 18 řádu dány jsou toliko předpisy o vyhledávání oné »hodnoty«, od které sluší vycházeti, »nemají-li se dle ustanovení řádu pro vyměření dávky vzíti za základ udané ceny«. Případy tyto stanoveny jsou v §§ 8, 10 a 11, odst. 4. Jiných případů, kdy by na místo udané ceny nastoupiti měla »hodnota«, řád dávkový neuvádí. Zejména není tak předepsáno o »nákladech« učiněných k trvalému zvýšení hodnoty nemovitosti, jež dle § 9, č. 1 řádu sluší k ceně nabývací za účelem vyšetření přírůstku hodnoty připočítati. Nelze tudíž předpisů daných v § 18 řádu o vyhledávání hodnoty vztahovati na zjišťování výše připočítatelných nákladů dle § 9, č. 1, a není proto také vyměřovací úřad po zákonu povinen výši nákladů těchto vyšetřiti odhadem soudním, dle § 18 řádu obligatorním.
Ježto pak jiných předpisů procesních pro zjišťování výše připočítatelných nákladů zákon nepodává, sluší při zjišťování tomto říditi se toliko všeobecnými zásadami řízení správního, jimž úřad vyměřovací — jak svrchu vylíčeno — vyhověl.
Chce-li však stěžovatel odvozovati povinnost úřadu vyměřovacího, vyšetřiti sporné náklady odhadem soudním, již z té okolnosti, že úřad tento v prvém svém vyzvání naznačil, že po případě tohoto prostředku průvodního použije, nelze v tom stížnosti již proto dáti za pravdu, poněvadž v následujícím vyzvání svém dal úřad na jevo, že od všelikých průvodů dalších upustí, nepředloží-li strana v ustanovené lhůtě žádaných vysvětlení a průkazů.
Pokud se konečně týká ocenění příslušenství, bylo toto vyloučeno jak z ceny nabývací, tak z ceny zcizovací přesně v oné ceně, kterou stěžovatel ve svém přiznání označil, a není tedy v tomto směru ke stížnosti žádného důvodu.
Bylo proto stížnost v celém jejím obsahu zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 75. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 174-176.