Č. 94.

Honební právo (Čechy): V řízení zavedeném dle § 3 hon. zák. o tom, zda určitý pozemek jako trvale a dokonale ohrazený jest z obvodu společenstevní honitby vyloučen, přísluší nájemci právo strany a jest ku stížnostem v řízení administrativním nájemce legitimován.
(Nález ze dne 5. května 1919 č. 1697.)
Věc: Honební výbor v Doubravce a František Pechman v Doubravce (adv. Dr. Bedřich Taussig z Plzně) proti Zemskému správnímu výboru v Praze o myslivost.
Výrok: Stížnost honebního výboru zamítá se jako nepřípustná; ku stížnosti Františka Pechmana se naříkané rozhodnutí jako zákonu odporující zrušuje.
Důvody: K návrhu a žádosti stěžovatele Františka Pechmana jako nájemce společenské honitby obce Doubravky zavedeno bylo okresním výborem v Plzni řízení ve smyslu § 3 zák. ze dne 1. června 1866 č. 49 z. z. čes., aby rozhodnut byl spor o to, zda les Chlum v katastrální obci Doubravce jest součástí společenské honitby Doubravské, či zda je dokonale a trvale ohrazen tak, že právo provozovati na něm myslivost přísluší ve smyslu zákona vlastníkovi.
Stěžovatel František Pechman najal totiž dne 3. března 1918 ve veřejné dražbě na dobu od 1. února 1918 do 31. ledna 1924 společenskou honitbu obce Doubravky, kterou již v předchozím období měl najatou. V předchozím období dal dle svého tvrzení les Chlum do podnájmu Josefu Jejkalovi, který mu za to platil 120 K ročně. Když nyní znovu Jejkalovi podnájem ten nabídl, odpověděl mu tento, že les Chlum je pozemek plotem ohrazený, že netvoří součástku honitby Doubravské a že tedy s ním o podnájmu nemá co jednati. Z toho důvodu došlo ku svrchu uvedené žádosti stěžovatelově, s níž prohlásil se honební výbor v Doubravce solidárním.
Naproti tomu uvedla rada města Plzně ve svém podání na okresní výbor, že les Chlum je vlastnictvím špitálu sv. Maří Magdaleny, jehož správu vede obec Plzeň, že je důsledkem smlouvy, kterou obec již roku 1909 s Josefem Jejkalem uzavřela, obehnán plotem a že Josef Jejkal od r. 1912—1918 platil za les ten ročně 40 K nájemného a o prodloužení pachtu s obcí jedná. Les stal se ohrazením oborou, přísluší v něm tedy právo myslivosti výhradně vlastníkovi a je lhostejno, platí-li Josef Jejkal snad následkem omylu v období 1912—1918 i někomu jinému z honitby nájemné.
Komisionelní šetření na místě samém ustanoveno bylo okresním výborem na 11. dubna 1918 a přizváni k němu jako znalci Julius Komárek a František Klásek. Uvědomeni a obesláni byli k němu okresním výborem i stěžovatel František Pechman, honební výbor obce Doubravky, Josef Jejkal a rada města Plzně.
Dne 10. dubna 1918 omluvil se znalec Komárek písemně, že pro vážné onemocnění v rodině nemůže se ku komisionelnímu šetření dostaviti, že však vzhledem na podrobnou svoji místní znalost písemně podává nález svůj a posudek, že les Chlum sluší dle § 3 hon. zák. pokládati za trvale a dokonale plotem ohrazený.
Při komisionelním šetření na místě samém přítomni byli mimo komisi řídícího zástupcové obce Plzně, honebního výboru v Doubravce, stěžovatel František Pechman a Josef Jejkal.
Když byl řídící komise sběh věcí vyložil a přečetl zejména odst. 7 dražebních podmínek z 23. února 1918 č. 390, dle kterých stěžovatel nájem honitby obce Doubravky najal a který zní: »V případě, že by část honitby obce Doubravky ať jakýmkoli způsobem se změnila, nemá pachtýř práva žádati snížení pachtovného,« bylo provedeno místní ohledání a podal pak přítomný druhý znalec Klásek dobré zdání, dle něhož vzhledem na způsob, kterým les Chlum celý drátěnou hradbou jest obehnán, považovati je hrazení za trvalé a dokonalé ve smyslu § 3 hon. zák. Také písemné dobrozdání druhého znalce bylo přečteno.
Súčastnění učinili na to vyjádření shodná s obsahem písemných podání, Josef Jejkal uvedl, že stěžovateli Pechmanovi platil pacht z polí k lesu Chlumu přiléhajících, nikoli však za honitbu v tomto lese, a vyhradil si stěžovatel Fr. Pechman ještě písemné podání. To 17. března 1918 podal. Hájí v něm svého názoru, že les Chlum není dokonale ohrazen, že hrazení nebylo provedeno vlastníkem, brojí proti dobrozdání znalce Kláska i proti písemnému dobrozdání znalce Komárka. Vytýká zejména, že okresní výbor spokojil se s písemným dobrozdáním, když byl dříve uznal na výslech obou znalců.
Okresní výbor uznal na základě výsledku místního ohledání a dobrozdání znalců výměrem ze dne 22. května 1918, že les Chlum jest trvale a dokonale plotem ohrazen a že přísluší tedy jeho vlastníkovi, špitálu sv. Maří Magdaleny v Plzni dle § 3 hon. zák. právo provozovati v něm honitbu.
Usnesení to bylo doručeno purkmistrovskému úřadu města Plzně v zastoupení špitálu sv. Maří Magdaleny, Josefu Jejkalovi, honebnímu výboru v Doubravce a Františku Pechmanovi. Proti tomuto usnesení podal jedině stěžovatel František Pechman stížnost na zemskou správní komisi v Praze. V té vytýká vadnost řízení, poněvadž komisionelní šetření provedeno bylo pouze se znalcem jediným, ač okresní výbor obeslal znalce dva a že rozhodnutí neodpovídá ani stavu věci ani zákonu, poněvadž ohrazení lesa Chlumu nebylo provedeno vlastníkem, nýbrž Josefem Jejkalem a není dokonalé, poněvadž nebrání vybíhání zvěře. Navrhuje proto změnu, event. zrušení usnesení.
Zemský správní výbor výnosem ze dne 6. listopadu 1918 č. 59647-18/1 stížnost zamítl s odůvodněním, že František Pechman je jen v soukromoprávním poměru k honebnímu společenstvu obce Doubravky jako nájemce honitby a není jako takový ku stížnosti legitimován. Ku stížnosti oprávněn je jen honební výbor jako orgán k tomu zákonem povolaný.
Také tento výnos byl čtyřem svrchu uvedeným osobám, resp. korporacím doručen.
Proti tomuto výnosu podal jak František Pechman, tak honební výbor obce Doubravky stížnost na nejvyšší správní soud. Ve stížnosti se uvádí, že rozhodnutí je nezákonné a spočívá na vadném řízení. Vadnost řízení vidí stěžovatelé v tom, že při komisionelním řízení, ku kterému přibráni byli dva znalci, dostavil se jen znalec jeden, kdežto druhý podal dobrozdání písemné a že okresní výbor rozhodl bez ohledu na protest stěžovatele Františka Pechmana na základě dobrozdání znalce jednoho. Dobrozdání znalce vyslýchaného je mylné a bylo tím nutnější vyslýchati i druhého ústně, aby straně poskytnuta byla příležitost dávati mu otázky. Nezákonné jest rozhodnutí, pokud stěžovateli Františku Pechmanovi upírá legitimaci ku stížnosti. Pachtováním honitby povstává nájemci přímé právo po dobu pachtovní a tudíž i právo súčastniti se řízení správního.
O stížnosti uvážil nejvyšší soud toto:
Stížnost, pokud vytýká vadnost řízení uplatňovanou co do sporné otázky, zda právem byl les Chlum uznán dle § 3 hon. zák. za vyloučený z obvodu společenstevní honitby v Doubravce, bylo zamítnouti dle § 5 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876.
Zemský správní výbor nepustil se vůbec do meritorního přezkoumávání nálezu okresního výboru co do otázky této, nýbrž zamítl odvolání z důvodu nedostatku aktivní legitimace Františka Pechmana, který jediný tehdy odvolání podal. Nebyla tedy otázka ve věci samé správním výborem jako 2. stolicí vůbec přezkoumána, a nemohl tedy nejvyšší správní soud, jemuž přísluší pouze přezkoumati nález 2. stolice, zabývati se námitkou vadnosti řízení, pojící se právě jen k zmíněné otázce meritorní, naříkaným rozhodnutím neřešené (§ 5 zák. o spr. s.).
Možno tudíž předmětem zdejší kognice učiniti toliko výrok, že Františku Pechmanovi nepřísluší právo strany ve sporu, o který jde. Pokud výrok tento jest i honebním výborem v Doubravce potírán, nutno stížnost pro nedostatek legitimace stěžujícího si výboru honebního odmítnouti, ježto honební výbor nebyl výrokem, že Františku Pechmanovi právo strany nepřísluší, nikterak ve svých právech dotčen, výrok ten vůbec se ho nedotýkal a zastupovati nájemce není po zákonu povolán. Odůvodněnou je však stížnost stěžovatele Františka Pechmana, pokud tento brojí proti ternu, že jemu odepřena byla legitimace ku podání odvolání. V daném případě jedná se o rozhodnutí otázky, zda les Chlum je dokonale a trvale ohrazen zdí neb plotem a zda tedy právo provozovati tam myslivost přísluší vlastníkovi lesa toho. Pro ten případ ustanovuje § 3 hon. zák.: »Vzešel-li by spor mezi vlastníkem pozemků a pánem myslivosti o to, jest-li ohrazení dokonalé, rozhodne v příčině toho výbor okresní.« .
Ustanovení to uznává tedy pána myslivosti za stranu v rozepři této. Pánem myslivosti je pak i nájemce, jak plyne ze znění §§ 24 a 45 hon. zák. Paragraf 24 hon. zák. výslovně praví, že pánem myslivosti je držitel pozemku, jenž má právo myslivost samostatně vykonávati (§ 2 a 3 hon. zák.), a nájemce myslivosti, a § 45 hon. zák. mluvě o pánu myslivosti odvolává se na § 24 hon. zák. Poněvadž tedy zemský správní výbor neuznav legitimace stěžovatele ku podání stížnosti ve sporu vedeném ve smyslu § 3 hon. zák. odepřel mu právo strany, jež v odst. 2 téhož § výslovně je mu přiznáno, byl naříkaným výnosem porušen zákon a musil výnos onen jako zákonu odporující býti zrušen.

Citace:

č. 94. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 213-216.