Č. 91.

Vyživovací příspěvek: Nárok na vyplácení vyživovacího příspěvku ode dne povolání příslušníka k vojenské službě nezaniká již tím, že přihláška byla podána teprve později, ale přece ve lhůtě udané v § 8, odst. 4 zák. o vyž. přisp. z r. 1912 (§ 6, § 6, odst. 4 zák. z r. 1917). Pozdější přihláška nezakládá sama o sobě domněnku, že výživa žadatelova v mezidobí nebyla ohrožena.
(Nález ze dne 28. dubna 1919 č. 1856.)
Prejudikatura: Víd. nál. ze dne 30. září 1916 č. 9673.
Věc: Barbora Vaňásková v Dolanech (adv. Dr. Stanislav Prachenský z Vlašimi) proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se jako nezákonné. Důvody: Manžel stěžovatelčin, cihlářský dělník František Vaňásek, nastoupil dne 19. ledna 1915 službu vojenskou. Stěžovatelce byl k její přihlášce ze dne 12. března 1918 přiznán usnesením okresní vyživovací komise v Kolíně ze dne 16. dubna 1918 vyživovací příspěvek 1 K 60 hal. denně od 1. srpna 1917. Žádost za doplacení příspěvku za dobu od povolání manželova okresní vyživovací komise v Kolíně zamítla, protože výživa stěžovatelčina nebyla ohrožena.
Naříkaným rozhodnutím nevyhověla zemská vyživovací komise v Praze odvolání z důvodu v první stolici uplatněného, zvláště v uvážení, že stěžovatelka nárok na vyživovací příspěvek teprve v r. 1917 vznesla.
Nejvyšší správní soud uznal stížnost za odůvodněnou.
Ježto příspěvek vyživovací přísluší oprávněným zásadně od toho času, kdy povolaný službu vojenskou nastoupil (§ 6 zákona ze dne 26. prosince 1912 čís. 237 ř. z. a § 4 zákona ze dne 27. července 1917 čís. 313 ř. z.) a stěžovatelce byl příspěvek přiznán teprv od 1. srpna 1917 počínajíc, musily tu býti podstatné důvody, pro které nárok její za dobu od 15. ledna do 31. července 1917 nebyl uznán. Zamítla-li zemská vyživovací komise odvolání stěžovatelčino s povšechným odůvodněním, že výživa její nebyla v té době ohrožena, nelze odůvodnění to uznati za dostatečné, když za dobu od 1. srpna 1917 příspěvek byl udělen a tím také ohrožení výživy uznáno. Třebaže úsudek týkající se ohrožení výživy může vyzníti pro různá období různě, bylo přece povinností zemské vyživovací komise, aby po rozumu § 7, odst. 9 zákona ze dne 27. července 1917 čís. 313 ř. z. uvedla podstatné skutečnosti, o které opřela svůj názor, že v daném případě ohrožení takové nenastalo. Dle znění naříkaného rozhodnutí byla však důvodem pro zamítnutí též pozdní přihláška stěžovatelčina. Tento moment však nemůže vzhledem k ustanovení § 8, posl. odst. zákona z r. 1912 a § 6, odst. 4 zákona z r. 1917 sám o sobě obstáti, v daném případě tím méně, protože z podání stěžovatelčina ze dne 19. září 1917 a ze zprávy četnictva ze dne 9. dubna 1918 ve spisech založené, bylo by lze usuzovati, že stěžovatelka se již dříve několikráte o příspěvek ucházela.
Bylo proto naříkané rozhodnutí jako nezákonné zrušiti.

Citace:

č. 91. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 204-205.