Č. 259.

Administrativní řízení: * Správní úřadové mohou si prejudicielní otázky práva soukromého zodpovídati pro svoji potřebu sami a nemusí si tudíž vyžádati rozhodnutí příslušného soudu. Výrok úřadu o těchto otázkách není však »nálezem« podléhajícím věcnému přezkoumání (nejvyšším správním soudem, nýbrž jen částí zjištěné sporné podstaty skutkové, která může býti přezkoumána jen s hlediska § 6, odst. 2 zák. o správ. s.
(Nález ze dne 3. prosince 1919 č. 6333.)
Prejudikatura: nález č. 108 této Sbírky.
Věc: Otto Fischl v Klíčanech proti býv. zemské správní komisi království Českého o pronájem společenstevní honitby v Klíčanech.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Honební výbor v Klíčanech usnesl se dne 16. července 1918 na tom, aby nájem tamní společenstevní honitby, kterou měl do 31. ledna 1922 najatou Otto Fischl v Klíčanech, byl pro porušení podmínek odst. 8. a 9. nájemní smlouvy, pokud se týče dražebních podmínek, dle odst. 12. zrušen a aby byla honitba pronajata znovu veřejnou dražbou.
Současně nařízena dražba na den 1. srpna 1918 a honitba také při této.dražbě nejvýše podávajícímu Františku Flodrmanovi zadána.
K stížnosti Ottona Fischla prohlásil okresní výbor v Karlíně výměremze dne 9. srpna 1918 č. 3570, že nemůže vzíti oznámení honebního výboru o novém pronájmu honitby dotud na vědomí, pokud nebude prejudicialní otázka stran oprávněnosti k jednostrannému zrušení předešlého nájmu s Ottonem Fischlem řádným soudem rozhodnuta a uznal dosavadní smlouvu nájemní s O. Fischlem, kterou schválil usnesením ze dne 8. srpna 1916, potud za platnou, pokud nebyla řádným soudem prohlášena za zrušenou.
Na tento výměr stěžoval si honební výbor v Klíčanech na zemskou správní komisi království Českého, jež naříkaným rozhodnutím v odpor vzatý výměr okresního výboru zrušila a vzala na vědomí se stanoviska § 23 honeb. zák. výsledek dražby vykonané dne 1. srpna 1918 na společenskou honitbu v Klíčanech.
Zemská správní komise odůvodnila toto rozhodnutí takto:
Pronájmy společenských honiteb sluší posuzovati dle práva soukromého, pokud se nejedná o zájmy, jichž hájení svěřil český honební zákon v § 23 okresním výborům. Proto náleží rozhodovati o sporech mezi oběma smluvními stranami ze smluv takových vzešlých, pokud se nejedná o právě uvedené zájmy, zásadně soudům, ačkoliv ovšem zejména i o přiměřenosti a výhodnosti jednotlivých ustanovení smluv nájemních rozhodovati jest dle § 23 hon. zák. v první instanci okresním výborům. Jakmile však okresní výbor s tohoto hlediska pravoplatně rozhodne, vyčerpá tím své právo dozorčí a nemůže tutéž věc znovu podrobiti svému právu dozorčímu.
V daném případě okresní výbor schválil pravoplatně pronájem společenské honitby v Klíčanech rozhodnutím z 11. srpna 1916 č. 4469 a nelze tedy správním úřadům pověřeným dozorem na výkon honebního práva posuzovati právní poměr mezi oběma smluvními stranami t. j. honebním výborem a nájemcem vznikající jinak, než dle obsahu této smlouvy.
Dle uvedené smlouvy má honební výbor v určitých případech právo honitbu nájemci »beze všeho úředního jednání odebrati« a na jeho útraty a nebezpečí ji znovu pronajmouti, při čemž škodu z toho honebnímu společenstvu vzniklou musí pachtýř nahraditi ze svého (podmínka 8) a pachtýř podrobil se tomu, že v určitých případech má honební výbor na vůli smlouvu je dn ostrá ně zrušiti a honitbu znovu na náklad a nebezpečí pachtýřovo propachtovati (podmínka 12). Má tedy dle obsahu těchto ustanovení honební výbor právo v určitých případech prostě nájemci honitbu odníti, aniž mu jest čekati na eventuelní rozhodnutí příslušného soudu, že nastal případ v podmínkách vymíněný a zejména není honební výbor povinen sám výroku takového žalobou soudní se domáhati.
Jestliže by tedy dospěl honební výbor na základě skutečností, jím v jednacích spisech uvedených k přesvědčení, že nastalo v podmínkách nájemních vytčené porušení smlouvy nájemcem, nelze mu upírati právo, by honitbu nájemci odebral »beze všeho úředního jednání« a tím ho »jednostranně« zbavil výkonu práv pachtovních a s honitbou jinak naložil. Byloť zajisté účelem řečených ustanovení smluvních poskytnouti honebnímu výboru tuto výhodu a sesíliti takto závazky nájemcovy, neboť jinak nebylo vůbec třeba vyhrazovati honebnímu výboru výslovně ve smlouvě právo odníti pachtéři honitbu v případech v podmínkách blíže uvedených »beze všeho úředního jednání.« Názor opačný zbavoval by honební výbor této výhody, kterou mu nájemce ve smlouvě výslovně poskytl. Nelze tedy smlouvu vykládati jinak, než že jest honební výbor oprávněn v daném případě nečekati na rozhodnutí soudní, nýbrž bez něho »odebrati« nájemci honitbu, odníti mu tím možnost dalšího výkonu myslivosti na ní a ji pronajati, při čemž samozřejmě — má-li ona výhrada míti účinnost stranami zamýšlenou — nesmí nájemce do té doby ji vykonávati, dokud výrokem soudním, resp. dohodou stran se nerozhodne, zda honební výbor jednal v mezích svých smluvních práv, načež zejména v případě, že výrok ten bude zníti ve prospěch původního nájemce, bude honební výbor povinen uznati původního nájemce na základě původní smlouvy nájemní a musí nový nájemce ustoupiti nájemci původnímu a eventuelní další právní otázky s tím souvislé se vyřídí dle předpisu práva soukromého.
Jestliže tedy v daném případě honební výbor se usnesl původnímu nájemci na základě skutečností honebním výborem uvedených honitbu odníti a znovu ji pronajati, shledává zemská komise přihlížejíc k vlastnímu, ve spisech obsaženému doznání Ottona Fischla ze dne 27. července 1918, že v roce 1916 a 1917 »vyměnil« s p. Topolem z Hostie část revíru s výslovnou výhradou, že definitivní rozhodnutí v této otázce přísluší toliko soudům, že tím honební výbor jednal v mezích svého oprávnění (podmínka 8 draž. podm.) a dle nájemní smlouvy pravoplatně schválené. Poněvadž pak není ze spisů zřejmo, že by postup při novém pronájmu byl nesprávný a proti přiměřenosti nového pronájmu (§ 13 hon. zák.) není vzhledem k docílenému nájemnému námitek a též veřejný zájem nevyžaduje, by byla účinnost nájemní smlouvy s Ottonem Fischlem zachována do rozhodnutí soudního o uvedeném již oprávnění honebního výboru, vzala zemská správní komise nový pronájem z 1. srpna 1918 dle § 23 hon. zák. na vědomí se samozřejmou výhradou, že platnost jeho i tohoto rozhodnutí pomine a vstoupí v účinnost původní smlouva s Ottonem Fischlem, jakmile by bylo rozhodnuto pravoplatně dohodou stran nebo výrokem soudním, že honební výbor nebyl oprávněn pro skutečnosti jím ve spisech uváděné resp. tvrzené O. Fischlovi honitbu, najatou jím do 31. ledna 1922 odníti a ji znovu pronajmouti.
Proti tomuto rozhodnutí podal Otto Fischl dne 27. září 1918 stížnost u Vídeňského správního soudu, jenž zavedl o stížnosti předběžné řízení.
Po převratu byly administrativní spisy předloženy nejvyššímu správnímu soudu, jenž výlučně jest povolán o této stížnosti rozhodovati.
Nejvyšší správní soud uvážil o stížnosti té takto:
Stížnost vytýká naříkanému rozhodnutí nezákonnost, namítajíc, že žalovaný úřad překročil meze své působnosti, ježto nevyčkav, až soud na jisto postaví porušení dražebních podmínek, rozhodl o soukromém právu stěžovatelovu. Jest nesporno, zejména jest i v naříkaném rozhodnutí se vším důrazem vysloveno, že otázka, zda smlouva pachtovní uzavřená o honitbě společenstevní platně dále trvá či pro porušení jednotlivých smluvních bodů dle smluvené sankce pominula, jest otázkou práva soukromého, o níž rozhodovati s účinkem právní moci přísluší výlučně řádným soudům (§ 1 jur. n.). Důsledkem toho nemohou ani úřadové správní o této otázce vydati nález právní moci schopný, ani nesmí nejvyšší správní soud vzhledem k předpisu § 2 a 3 lit. a) zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 (§ 2 zák. z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n.) otázkou touto ve věci samé (in merito) se obírati.
Tím arciť není vyloučeno, aby správní úřadové, majíce v mezích, své kompetence vydati rozhodnutí o otázce práva veřejného, k zmíněné otázce soukromoprávní zaujali stanovisko, když otázka tato jeví se pro spornou záležitost veřejnoprávní otázkou prejudicielní. Stalo-li se tak, pak arciť nesmí ani nejvyšší správní soud nechati tuto soukromoprávní otázku bez povšimnutí, ale nemůže stanovisko, které k ní zaujalo naříkané rozhodnutí, přezkoumati po stránce zákonitosti (in merito), nýbrž toliko po stránce úplnosti a správnosti provedeného řízení.
Je totiž výrok správních úřadův učiněný o prejudicielních otázkách, v kompetenci jejich nespadajících, jenž, jak vzpomenuto, nikdy není a nemůže býti nálezem v technickém slova smyslu, pojímati toliko za ujištění skutkových předpokladů, které podléhá přezkoušení nejvyšším správním soudem jedině s hlediska §u 6, odst. 2 cit. zák. V případě předloženém šlo o otázku, zda nová dražba společenstevní honitby v Klíčanech dne 1. srpna 1918 provedená, má a smí býti vzata na vědomí příslušnými honebními úřady, tedy o otázku, která nesporně náleží do kompetence autonomních úřadů, jako úřadu honebních.
Pro rozřešení této otázky bylo nutno zodpověděti si otázku prejudiciální, zdali pacht dřívější dne 17. července 1916 až do 31. ledna 1922 uzavřený ve smyslu smluvních podmínek již před 1. srpnem 1918 uhasí. tedy otázku soukromoprávní.
Jestliže žalovaný úřad vyhrazuje definitivní rozhodnutí této otázky pořadu práva civilního, zodpovídal si ji pro svoji potřebu ihned, aniž by vyžádal si napřed rozhodnutí soudního, učinil tak plným právem a nelze tudíž v tom shledávati nižádného překročení vlastní kompetence úřadů správních. Odpověď na tuto otázku předběžnou vyzněla positivně, naříkané rozhodnutí vyšlo tedy ze skutkového předpokladu, že pachtovní poměr dne 17. července 1916 se stěžovatelem založený dne 1. srpna 1918 již netrval.
Nejvyšší správní soud mohl pak dle vývodů shora podaných jen zkoumati, zda toto skutkové zjištění nezakládá nějakou podstatnou vadu řízení, o niž mluví § 6 zák. o správ. s.
Stížnost sama v tom směru ničeho neuvádí a nejvyšší správní soud, jenž z povinnosti úřední smí zkoumati pouze, není-li tu hrubého rozporu se spisy neb vady zmatek rozhodnutí působící, neshledal ničeho, co by bylo lze pod pojmy tyto zařaditi, ježto odůvodnění, na němž zakládá naříkané rozhodnutí svůj předpoklad, že pachtovní smlouva s Otto Fischlem zanikla, jest v úplné shodě s obsahem této smlouvy, jak byla svého času honebním úřadem vzata na vědomí.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 259. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 532-535.