Č. 131.

Vyživovací příspěvek: K podání stížnosti na nejvyšší správní soud stran vyživovacích příspěvků za manželku musí míti manžel zvláštní plnou moc její.
(Nález ze dne 16. června 1919 č. 2986.)
Věc: František Reichl v Kutné Hoře (adv. Dr. Stanislav Práchenský z Vlašimi) proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost se odmítá jako nepřípustná, pokud jde o nárok Marie Reichlové starší; pokud jde o nárok Františka Reichla a nezl. Marie Reichlové, zamítá se stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: Když obuvnický pomocník František Reichl nastoupil dne 15. března 1915 službu vojenskou, byl jeho matce Marii a sestře Marii přiznán usnesením okresní vyživovací komise z 13. července 1915 vyživovací příspěvek 1 K denně. Nárok otce povolaného, stěžovatele Františka Reichla byl zamítnut, poněvadž jeho výživa je vlastním výdělkem zabezpečena.
Po opětovných žádostech a urgencích byl usnesením okresní vyživovací komise z 27. června 1918 vyživovací příspěvek obou Marií Reichlových zvýšen od 1. srpna 1917 na 3 K 20 h denně, ale nárok Františka Reichla opět byl zamítnut s odůvodněním, že výživa jeho na výdělku povolaného nezávisela, poněvadž má vlastní výdělek. Stran příspěvku před 1. srpnem 1917 poukázalo usnesení na pravomoc rozhodnutí z 13. června 1915. —
Odvolání z tohoto usnesení zamítla zemská vyživovací komise rozhodnutím z 5. března 1919 a sice pokud se doby před 1. srpnem 1917 týče proto, že okresní vyživovací komise o nároku tom rozhodnutím z 13. února 1915 pravoplatně rozhodla, pokud jde o dobu po 1. srpnu 1917, poněvadž výživa stěžovatelova v době povolání syna na jeho výdělku nezávisela a není také ohrožena.
O stížnosti, kterou podal František Reichl st. na nejvyšší správní soud, uvážil soud toto:
Pokud stížnost stěžuje si i na to, že nebyl Marii Reichlové st. příspěvek za dobu před 1. srpnem 1917 zvýšen, bylo stížnost pro nedostatek legitimace zamítnouti, ježto stížnost jí není podepsána, manžel její k podání stížnosti na nejvyšší správní soud po zákonu není legitimován a plnou mocí se nevykázal.
Pokud stížnost podává stěžovatel jménem svým a své nezletilé dcery, neshledal ji nejvyšší správní soud odůvodněnou, a to z těchto úvah:
Co se týče příspěvků za dobu před 1. srpnem 1917, byl nárok na přiznání jich stěžovateli a zvýšení jeho dceři naříkaným rozhodnutím zamítnut s poukazem na pravoplatné rozhodnutí okresní vyživovací komise z 13. července 1915. Stížnost vidí v tom nezákonnost a sice proto, že tím odepřena byla obnova řízení, na niž stěžovatel měl zákonný nárok, když v nových svých žádostech a v odvolání prý uvedl nové okolnosti a nové důkazy. Ve spisech ovšem nejsou obsaženy veškery originály žádostí, na něž se stěžovatel ve stížnosti odvolává, jsou tam však dozorčí stížnosti, ku kterým výpis jedné žádosti je přiložen a dvě žádosti v originále. Jak z originálu žádosti podané na ministerstvo zeměbrany tak ze žádosti podané 4. června 1917 na okresní vyživovací komisi vyplývá, že nejsou tam uvedeny žádné nové okolnosti neb důkazy, které by výdělkové poměry líčily jinak, než původní přihláška a šetření o přihlášce té zavedené. Obsahují podání ta jen povšechná tvrzení, že poměry rodiny stěžovatelovy jsou bídné a výdělek na živobytí nestačí. Tato povšechná tvrzení nelze však považovati za nové okolnosti a důkazy, které by odůvodňovaly obnovu ve smyslu § 7, odst. 14 zák. ze 27. července 1917 č. 313 ř. z. Tvrzení, že odvolání takovéto okolnosti uvádí, je vyvráceno spisy, poněvadž ani v odvolání takových okolností a důkazů není. Neporušilo tedy naříkané rozhodnutí zákon, odvolavši se v důvodech na pravomoc rozhodnutí okresní vyživovací komise z 13. července 1915, a je tedy výtka stížnosti v tom směru bezpodstatnou.
Stejně bezdůvodnou je výtka vadnosti řízení. Jest správné, že výsledky šetření nebyly stěžovateli oznámeny. Ale k oznámení tomu nebylo příčiny. V přihlášce své uvádí stěžovatel výslovně, že mzda jeho na živobytí pro celou rodinu nestačí. Z toho plyne, že mzdu přiznal. Šetřením bylo zjištěno, že mzda činí 10 K týdně a vyšetřeno, že syn povolaný vydělával asi 25 K týdně, a vyšetřeno dále, že žil s rodiči ve společné domácnosti a mzdu jim odváděl, začež jej rodiče živili, jak oni tvrdili. Z toho plyne, že výsledky šetření podstatně shodovaly se s udáním stěžovatelovým v přihlášce a že nebylo příčiny, výsledky ty s ním sdělovati, poněvadž zákon sdělení to předpisuje jen, jsou-li výsledky šetření s udáním strany v rozporu.
Poněvadž tedy výtky stížnosti naříkanému rozhodnutí činěné jsou bezdůvodný, bylo stížnost i pokud nároku stěžovatele samého a jeho nezletilé dcery se týká zamítnouti.

Citace:

č. 131. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 289-291.