Č. 287.

Studny: O některých hlediscích, s nichž jest posuzovati vrtání artéské studně na soukromém pozemku v ochranném rayonu, povoleném horním úřadem k zajištění léčivých a minerálních pramenů, zejména pokud jde o otázku kompetence úřadů.
(Nález ze dne 31. prosince 1919 č. 6942)
Věc: Obec města Poděbrad spolu s Uhličitými lázněmi a zřídly, akc. společností v Poděbradech (adv. Dr. Em. Slabý z Prahy) proti býv. c. k. ministerstvu vnitra ve Vídni (zast. min. koncipistou Drem. R. Chaloupkou) stran vrtání studně v obvodu města Poděbrad.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním ze dne 14. července 1912 oznámil Josef Novák »městskému jako stavebnímu úřadu« v Poděbradech, že hodlá na svém poli č. kat. 622/3 v Poděbradech vrtati artéskou studnu, a žádal, aby městská rada vzala oznámení to na vědomí. Městská rada na základě usnesení ze dne 18. července 1912 výměrem ze dne 19. července 1912 č. 5463 žadateli vrtání studně zakázala z důvodu, že obci Poděbradské povelen byl dle výnosu revírního horního úřadu v Kutné Hoře ze dne 25. června 1910 č. 1350 ve smyslu §§ 18, 220 a 222 hor. zák. ochranný rayon na zajištění léčivých a minerálních pramenů. Když nadřízené úřady samosprávné, žadatelem dovolané, byly odmítly rozhodnouti ve věci pro nepříslušnost, Josef Novák podáním z 22. prosince 1912 obrátil se na okresní hejtmanství v Poděbradech se žádostí, aby mu udělilo povolení k vrtání projektované artéské studně a zákaz obce Poděbradské aby zrušilo. Byv pak 21. listopadu 1913 protokolárně vyslechnut, žádá, aby okresní hejtmanství podání jeho ze dne 22. prosince 1912 považovalo za dozorčí stížnost, poněvadž porušen byl v tomto případě zákon, a má-li snad za to, že by bylo věc rozhodnouti podle vodního zákona, aby podání jeho považovalo za novum. Okresní hejtmanství výměrem ze dne 24. prosince 1913 č. 47744 stížnost zamítlo jako bezdůvodnou, kdežto o dalším petitu žadatelově se nevyslovilo. K odvolání jeho místodržitelství rozhodnutím ze dne 29. května 1914 čís. 6-104 zrušilo výměr obecního úřadu z 19. července 1912 p. s. t., zakázalo v základě § 103 obec. zř. jeho výkon pro chytne použití zákona« a zrušujíc také naříkaný výměr okresního hejtmanství, nařídilo tomuto, »aby o žádosti stěžovatelově se zřetelem na zdravotní a případně jiné veřejné zájmy meritorně rozhodlo.« V důvodech se praví: Městská rada odvolává se na povolený jí ochranný rayon, přehlíží však, že tento rayon dle §§ 18, 220 a 222 hor. zák. platí pouze proti provozu hornictví a kutání, nikoli však proti činnosti z titulu vlastnictví pozemkového. Zákaz městské rady spočívá tedy na nesprávných předpokladech, jinak postrádá pak důvodů, a nemá tedy vůči stěžovateli právního účinku. Je-li projekt stěžovatelův z veřejných, zejména zdravotních ohledů přípustný (§ 2 zák. z 30. dubna 1870 č. 68 ř. z.), o tom přísluší rozhodovati úřadu politickému a nikoli obci, kterou tu dlužno považovati za stranu. Ministerstvo vnitra zamítnuvši rekurs obce Poděbradské rozhodnutím ze dne 5. prosince 1914 č. 7152 S výrok druhé instance z důvodů jeho potvrdilo.
Do rozhodnutí toho podávají stížnost k tomuto soudu obec města Poděbrad spolu s akc. společností Uhličité lázně a zřídla v Poděbradech. Společnost odůvodňuje legitimaci svoji tím, že od obce Poděbradské nabyla celého podniku lázeňského i s právem ochranného rayonu. Stížnost namítá nezákonnost rozhodnutí z těchto důvodů:
1. Zřízení studně je záležitostí stavební, přísluší tedy rozhodnutí ve věci úřadům samosprávným, nikoli politickým; nejdeť ani o tekoucí povrchní vodu ani o dílo vodní, jaké má na mysli zákon vodní. Josef Novák podáním ze 14. července 1912 obrátil se na městský úřad jako na úřad stavební; odůvodnil-li tento svoje rozhodnutí poukazem na porušení ochranného rayonu, nemůže to ničeho měniti na jeho kompetenci. Opomenul-li žadatel odvolati se z tohoto výměru cestou naznačenou v § 132 stav. ř., je s nárokem svým dle stav. ř. prekludován. Rozhodla-li městská rada jako úřad stavební, nemělo usnesení její býti rušeno, a to tím méně, ježto stranám nepřísluší nárok na zrušení usnesení obce dle § 103 obec. zř.
2. Ježto jde o věc stavební a politický úřad není tedy kompetentní, bylo neprávem uloženo okresnímu hejtmanství rozhodnouti in merito.
3. Vrtáním studně, jež pokládati jest za kutání, porušuje se právo stěžovatelek nabyté povolením ochranného rayonu, a to jak co do čerpání a zužitkování minerálních vod, tak i co do živnostenské výroby minerálních pastilek, a ohrožuje se existence lázní a tím eminentní zájem veřejný. Vrtání studně pokládati jest samo za kutání.
Stížnost žádá proto zrušení naříkaného rozhodnutí pro nezákonnost.
Nejvyšší správní soud rozhoduje o stížnosti řídil se těmito úvahami:
Vzhledem k námitce vznesené žalovaným úřadem při veřejném líčení bylo nejprve rozhodnouti o tom, je-li akciová společnost Uhličité lázně a zřídla v Poděbradech legitimována ku stížnosti. Nejvyšší správní soud i této stěžovatelce přiznal legitimaci potud, pokud brání se proti porušení tvrzených práv, vyplývajících ze zřízení ochranného rayonu proti kutání. Máť zřízení ochranného rayonu v tomto případě svůj důvod ve zřeteli na zachování léčebných pramenů a zřídel Poděbradských, řečená akciová společnost jako nesporná nynější majitelka těchto zřídel je pak dojista legitimována brániti se proti tomu, aby ochrana zřídlům oněm poskytnutá nebyla porušena. O námitkách stížnosti uvážil pak nejvyšší správní soud takto:
K námitce první dlužno především poukázati na ustanovení § 103 obec. zříz., které poskytuje stranám právo i v záležitostech vlastní působnosti obecní stěžovati si k politickému úřadu okresnímu do opatření a nařízení obecního představenstva, jimiž zákon byl porušen nebo chybně vyložen. Stížnost tato — jak dotvrzuje také § 40, odst. 2 obec. zříz. — má na rozdíl od pouhé stížnosti dozorčí § 102 obec. zříz. povahu opravného prostředku ve vlastním slova smyslu; má tudíž dovolaný úřad politický povinnost o stížnosti jednati a odepřel-li to nebo zamítl-li stížnost, nelze dojista upříti straně právo, aby se dovolala politického úřadu vyššího, jemuž přísluší pak rozhodnouti a tedy v odpor vzaté usnesení obec. představenstva případně i zrušiti. Ostatně je i v základě § 102 obec. zříz. vyšší úřad politický příslušným vykonávati přímo dozor státu nad obecními orgány, třebas by politický úřad podřízený neshledal důvodu k dozorčímu zakročení. Odvolává-li se pak stížnost na to, že šlo o věc stavební, stačí odkázati na § 136 stav. ř., dle něhož výkon státního práva dohlédacího ve věcech stavebních upraven jest zákonodárstvím obecním. Nelze tudíž pochybovati o tom, že místodržitelství, resp. ministerstvo vnitra přes zamítavý nález okresního hejtmanství bylo kompetentním v základě § 103 obec. zříz. vysloviti zrušení výměru obecního úřadu z 19. července 1912.
Než ani po stránce věcné nelze zrušení to shledávati nezákonným. Zmíněný výměr zakazuje žadateli vrtání studně. Nemá tedy povahy pouhého prohlášení strany, nýbrž jeví se jako autoritativní výrok úřadu, jímž o žádosti se rozhoduje. Ačkoliv žadatel — adresuje svoji žádost městskému úřadu jako úřadu stavebnímu — dal na jevo, že domáhá se jednání ve smyslu řádu stavebního, obecní představenstvo nezavedlo řízení dle tohoto řádu, neopřelo svůj zákaz o důvody práva stavebního, nýbrž odůvodnilo zákaz jedině poukazem na ochranný rayon stanovený horním úřadem v základě §§ 18, 220 a 222 hor. zák. Podle § 18 hor. zák. přísluší horním úřadům, aby rozhodovaly o přípustnosti kutání t. j. hledání nerostů vyhrazených (§ 13 hor. zák.) na nějakém místě, pronášejí-li se proti tomu námitky z veřejných ohledů, §§ 220 a 222 leg. cit. ukládají horním úřadům, aby bděly nad zachováváním povinností, které horní zákon ukládá podnikatelům hor, a aby nařídily potřebná opatření při provozování hor. Nelze tudíž předpisy těmito odůvodniti zákaz úřadu samosprávného, aby vlastník pozemku na tomto nevrtal studně. Samozřejmě nemůže obecní úřad opříti zákaz takový ani o právo, které obec dovozuje z ochranného rayonu stanoveného ve smyslu citovaných předpisů horního zákona; neboť nepřísluší jemu o obsahu a rozsahu takového práva rozhodovati. Ježto oprávnění čerpati spodní vody v pozemku uzavřené je výronem vlastnictví pozemku, výkon vlastnického práva může však omezován býti pouze potud, pokud zákon to připouští, výměr městského úřadu z 19. července 1912 však žádného takového zákonného důvodu neuvádí, byl naříkaným rozhodnutím právem jako nezákonný zrušen.
Druhou námitkou vytýká stížnost nezákonnost výroku, jímž uloženo okresnímu hejtmanství, aby o žádosti J. Nováka rozhodlo se zřetelem na zdravotní a případně jiné veřejné zájmy, ježto jde prý o věc stavební, která přísluší tedy před úřady samosprávné. Pro otázku, byl-li politický úřad povinen k žádosti J. Nováka zahájiti řízení a vydati rozhodnutí, směrodatným jest obsah oné žádosti. J. Novák obrátil se na okresní hejtmanství v Poděbradech podáním ddto 22. prosince 1912, v němž jednak stěžuje si na výměr obecního úřadu z 19. července 1912, jednak žádá, aby politický úřad dal mu povolení k vrtání projektované artéské studně; v protokolárním prohlášení z 21. listopadu 1913 precisuje pak žádání posléze uvedené v ten smysl, aby okresní hejtmanství rozhodlo o jeho žádosti případně dle zákona vodního. Okresní hejtmanství omezivši se na rozhodnutí o stížnosti, nechalo tento druhý petit žadatelův nevyřízený. Výroku naříkaného rozhodnutí dlužno po názoru nejvyššího správního soudu přikládati toliko ten smysl, že se jím uznává povinnost politického úřadu o vzneseném petitu rozhodnouti. Ježto podle § 75 vodního zákona z 28. srpna 1870 č. 71 z. z. veškery záležitosti, které jest posuzovati dle tohoto zákona, náležejí do oboru působnosti úřadů politických, nelze výrok onen shledati nezákonným. Určením příslušnosti politických úřadů, vyříditi podání J. Nováka, není nijak zabráněno úřadu obecnímu, aby nezakročil jako úřad stavební, nastanou-li poměry, které posuzovati sluší dle řádu stavebního. Neděje se tudíž naříkaným výrokem právům obce žádná újma a jest vznesená námitka bezdůvodnou. Pokud pak jde o námitku třetí, dlužno uvážiti: Naříkané rozhodnutí ukládá okresnímu hejtmanství, aby rozhodlo o žádosti J. Nováka. Samo tedy meritorního výroku o této žádosti neobsahuje; nevyslovuje nijak, zda a pokud projektované vrtání studně na pozemku č. kat. 622/3 vůbec a se zřetelem na eventuelní práva nabytá z povolení ochranného rayonu zvláště je přípustno, nýbrž omezuje se na to, že ukládá první instanci, aby žádost onu teprve sama ví řídila. Stěžovatelky tedy ve svých právech dovozovaných z povolení ochranného rayonu výrokem tím nedoznávají žádné újmy.
Postrádá tudíž i tato námitka podstaty, pročež bylo stížnost v plném rozsahu jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 287. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 589-592.