Č. 246.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): Ve smyslu posl. odst. § 20 česk. řádu dávk. platí při podávání opravných prostředků v řízení pro ukládání dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti také předpis § 2 zák. ze dne 19. března 1876 č. 28 ř. z. — Náležitosti žádosti za udání důvodů rozhodnutí ve smyslu tohoto zákona.
(Nález ze dne 25. listopadu 1919 č. 6687.)
Věc: František David v Lounech proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje jako nezákonné.
Důvody: František David prodal trhovou smlouvou ze dne 30. září 1917 nemovitost vl. č. 1549 kat. obce Loun za 45000 K a v přiznání k dávce z přírůstku hodnoty nemovitostí ze dne 7. ledna 1918 udal částku tu za zcizovací cenu, podotknuv v závorce, že výše kupní ceny byla dohodnuta již 1. listopadu 1916, a že ji nebylo možno zvýšit, ačkoliv »dnešní cena obnáší aspoň 56000 K«.
V platebním rozkaze k. č. z. inspektorátu pro zemské dávky v Praze ze dne 10. prosince 1918 čís. 47980—3381 ex 1918 byla za základ vyměřené dávky vzata »zcizovací hodnota podle údajů strany ze dne 30. září 1917« ve výši 56000 K. Platební rozkaz byl poplatníkovi doručen 24. února 1919 a on vrátil ho vyměřovacímu úřadu přípisem z téhož dne, jenž doručen byl úřadu 26. února 1919. V přípise sděluje, že neprodal dům za 56000 K, nýbrž toliko za 45000 K, diví se, odkud narostla suma 56000 K a píše, že proto vrací platební rozkaz k bližšímu prozkoumáním. Vyměřovací úřad vyřídil přípis v ten rozum, že výměrem ze dne 28. února 1919 čís. 47980-3381/1919, jenž expedován byl 5. března 1919, upozornil poplatníka na poslední odstavec současně připojeného plateního rozkazu ohledně 30denní lhůty ku podání stížnosti proti vyměření dávky.
František David pak dne 31. března 1919 odevzdal pro zemský správní výbor v Praze poštovnímu úřadu v Lounech stížnost do platebního rozkazu, v níž staví se na stanovisko, že základem vyměření dávky může býti toliko zcizovací cena 45000 K.
II. stolice rekurs zamítla rozhodnutím ze dne 17. května 1919 čís. 30909/8. z důvodu, že platební rozkaz byl poplatníkovi doručen 24. února 1919, třicetidenní lhůta ke stížnosti že uplynula 26. března 1919 a rekurs podaný na poštu teprve 31. března 1919 že je opožděný.
František David potírá ve stížnosti toto stanovisko naříkaného rozhodnutí a dovozuje, že podání ze dne 24. února 1919 bylo žádostí o sdělení důvodů platebního rozkazu, jež podle § 2 zák. ze dne 19. března 1876 přerušilo běh lhůty k podání opravného prostředku až do 8. března 1919, kdy doručen výměr úřadu dávku vyměřujícího ze dne 26. února 1919 č. 47980—3381/1919. Rekurs odevzdaný dne 31. března 1919 poště byl; tedy včas podán. Podání ze dne 24. února 1919 jest ostatně považovati také již za samu stížnost proti platebnímu rozkazu. Stěžovatel domáhá se zrušení naříkaného rozhodnutí.
Žalovaný úřad v odvodním spise staví se na stanovisko, že podání ze dne 24. února 1919 nebylo žádostí o sdělení důvodů naříkaného rozhodnutí, poněvadž se v něm stěžovatel tolik divil, jak byl peníz 56000 K položen za základ vyměření dávky. Stěžovatel ostatně ze slov platebního rozkazu: »Zcizovací hodnota dle Vašich údajů« musil poznati důvody, jež vyměřovací úřad vedly k tomu, že za zcizovací hodnotu vzal; peníz 56000 K. Žádost o sdělení důvodů byla by za tohoto stavu věci žádostí o opakování důvodů, jež by na běh lhůt nemohla míti žádného vlivu.
Nejvyšší správní soud vycházel při svém nálezu z těchto úvah:
Hledíc k ustanovení posledního odstavce § 20 čes. dáv. řádu je nepochybno, že také v řízení pro ukládání dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí má při podávání opravných prostředků platnost předpis § 2 zák. ze dne 19. března 1876 čís. 28 ř. z., podle něhož přerušuje se lhůta k podání opravného prostředku žádostí o sdělení důvodů až do dne doručení vyřízení této žádosti. Podání stěžovatelovo ze dne 24. února 1919, doručené vyměřujícímu úřadu I. stolice 26. února 1919, bylo vyřízeno výměrem ze dne 28. února 1919, expedovaným 5. března 1919 — den odevzdání podání ze dne 24. února 1919 poště a doručení výměru ze dne 28. února 1919 stěžovateli není ze spisů patrný, takže nelze určiti přesně počet dnů mezi oběma těmito momenty rozhodnými pro počítání doby, po kterou lhůta ku podání opravného prostředku se přerušuje, je-li podána žádost o sdělení důvodů — a nemůže býti sporu o tom, že rekurs stěžovatele do platebního rozkazu doručeného dne 24. února 1919, odevzdaný dne 31. března 1919 poště byl by již zřetelem na dobu, která uplynula cd doručení podání ze dne 24. února 1919 a expedování jeho vyřízení ze dne 28. února 1919, podán včas podle ustanovení § 2 zák. ze dne 19. března 1876 čís. 28 ř. z., předpokládajíc ovšem, že podání ze dne 24. února 1919 bylo skutečně žádostí o sdělení důvodů, jak o ní mluví § 2 leg. cit.
Jest tedy obírati se jedině otázkou, zda podání stěžovatelovo ze dne 24. února 1919 obsahovalo žádost o sdělení důvodů, která by běh rekursní lhůty přerušila. Otázku tuto jest zodpověděti kladně.
Dle trhové smlouvy ze dne 30. září 1917, jejíž ověřený opis je ve spisech založen, činila kupní cena za realitu vl. čís. 1549 v Lounech 45000 K a v přiznání byl také tento peníz udán jako zcizovací cena prodané reality. Stěžovatel ovšem při oznámení této ceny v závorce podotknul, že kupní cena byla smluvena již v roce 1916 a »dnešní cena« domu že jest 56000 K. Přiznání jest datováno dnem 2. ledna 1918 a udání ceny 56000 K jako »dnešní ceny« mohlo se vztahovati toliko k terminu datování tohoto přiznání, rozdílnému ode dne, kdy kupní smlouva byla dojednána. Tento časový rozdíl není bez významu, uváží-li se rapidní stoupání cen realit za války i v časových spatiích velmi nepatrných. Udání ceny 56000 K v přiznání nelze tedy vykládati jako udání obecné hodnoty ke dni, kterého uskutečněno právní jednání o převodu nemovitosti a který je rozhodným pro zjištění zcizovací ceny, resp. zcizovací hodnoty.
Vyměřovací úřad vzal pak za základ vyměření dávky zcizovací hodnotu 56000 K. V platebním rozkaze dle úředního formuláře vyhotoveném se praví, že se tak stalo podle údajů strany ze dne 30. září 1917. Dnem 30. září jest však datována kupní smlouva, nikoliv však přiznání stěžovatelovo, v němž se mluví o ceně 56000 K. Poněvadž stěžovatel sám, jak výše podrobně jest dolíčeno, neudal zcizovací hodnotu 56000 K a neučinil tak zejména pod datem 30. září 1917, byly jeho pochybnosti o základu úředního vyměření důvodnými a měl tedy nárok na to, aby důvody, jež vedly vyměřovací úřad k tomu, že zcizovací hodnotu vzal penízem 56000 K, mu byly za účelem účinného hájení proti stanovisku vyměřujícího úřadu oznámeny.
Jest ovšem pravda, že v podání ze dne 24. února 1918 není expressis verbis vyjádřena žádost o sdělení důvodů. Ale, obsah i forma podání nemohly vyměřovací úřad nechati v pochybnosti o tom, čeho se stěžovatel domáhá. Tvrdí přece v podání, že neprodal dům za 56000 K, nýbrž za 45000 K, diví se, jak suma tato vzrostla, a vrací platební rozkaz k přezkoumání. Žádost o přezkoumání platebního rozkazu nelze vykládati jinak než jako žádost o opravu platebního rozkazu v oné části, kterou stěžovatel za mylnou pokládá, a vždy pro ten případ, že by žádosti za opravu nebylo vyhověno, za sdělení stanoviska vyměřujícího úřadu, jež podle obsahu platebního rozkazu nebylo jasným.
Z těchto úvah plyne, že podání ze dne 24. února 1919 je ve své podstatě také žádostí o sdělení důvodů ve smyslu § 2 zák. ze dne 19. března 1876 čís. 28 ř. z. Žádost ta není žádostí za opakování důvodů již sdělených, neboť stěžovatel domáhal se jí vysvětlení nejasností a rozporů platebního rozkazu se skutečným stavem věci.
Žádost ta měla tedy za následek přerušení lhůty ku podání opravného prostředku do platebního rozkazu. Poněvadž pak, jak výše je uvedeno, rekurs odevzdaný dne 31. března 1919 poště byl, odpočítají-li se dny mezi podáním žádosti ze dne 24. února 1919 a doručením jejího vyřízení ze dne 28. února 1919, podán ve lhůtě § 20 česk. řádu dávk., je naříkané rozhodnutí v rozporu se zákonem, když rekurs zamítá jako opožděný a bylo je proto dle § 7 zák. o správ. soudě zrušiti.

Citace:

č. 246. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 501-504.