Č. 261.

Horní právo: 1. * Účastník, jemuž byla doručena obsilka ke komisionelnímu jednání dle § 4 cis. nař. ze dne 16. října 1914 č. 284 ř. z., nemůže důvodně vytýkati, že vyhláška tamže uvedená nebyla na 8 dní předem vyvěšena. — 2. * Prohlášení staveb za požívající výhod dle téhož cís. nař. a schválení projektu pro ně dle § 2 téhož nařízení nemohou strany projektem dotčené naříkati před nejvyšším správním soudem mimo případ zmatečnosti. — 3. * Provozování hor náleží »ke stavbám a provozovnám všeho druhu«, jimž možno přiznati výhody dle téhož cís. nař.
(Nález ze dne 9. prosince 1919 č. 4197.)
Prejudikatura: K 2. nález č. 195 této Sbírky.
Věc: Marie Diewockova v Chotějovicích proti zemské politické správě v Praze o přenechání pozemku k účelům hornickým.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 24. září 1917 zakročila Česká obchodní společnost v Ústí n. L. u bývalého c. k. ministerstva pro veřejné práce ve Vídni, aby zamýšlené rozšíření povrchového dovolání na šachtě Florentini v obcích Chotějovicích a Světci včetně potřebných zařízení těžebních a železničních překladišť, jakož i podmíněného tím přeložení okresní silnice Chotějovice-Světec bylo prohlášeno za stavbu požívající výhod po rozumu cís. nař. ze dne 16. října 1914 č. 284 ř. z. Po šetření provedeném na místě samém k příkazu českého místodržitelství politickou expositurou v Bilíně prohlásilo pak c. k. ministerstvo pro veřejné práce se svolením ministerské rady výnosem ze dne 10. dubna 1918 č. 145396, že stavbě té ony výhody se přiznávají a schválilo v dohodě s c. k. ministerstvem železnic plány při místním šetření dne 15. listopadu 1917 předložené za podmínek tam blíže uvedených. K žádosti podnikatelky ze dne 4. prosince 1918 o vy vlastnění pozemku stěžovatelčina č. kat. 31/2 provedla politická expositura v Bilíně jednání na místě samém a navrhla pak vyvlastnění pozemku toho dle §§ 5 a 6 cit. cis. nař. s tím, že řízení stran vyvlastnění zbytku objektu stěžovatelčina provedeno bude ve vyvlastňovací řízení stran ostatních objektů v osadě Chotějovicích na téže straně silnice ležících. Výnosem ze dne 17. ledna 1919 č. 360 prohlásilo ministerstvo veřejných prací, že vzhledem k výsledku provedeného šetření schvaluje dle § 2 cit. nař. rozšíření odklizu při dole Florentini ve Světci, které bylo býv. ministerstvem pro veřejné práce ve Vídni prohlášeno za stavbu požívající výhod a to prozatím přes celou parcelu č. kat. 31/2 stěžovatelce náležející. Lhůt, do kterých se zařízením k rozšíření odklizu toho se má počíti a kdy se má tato zařizovací práce dokončiti, není třeba stanoviti, poněvadž odklizovací zařízení bylo již podnikatelkou hor postaveno. Zemská politická správa se žádá, aby další řízení ve smyslu §§ 4 a 5 cit. nař. na základě výsledku šetření provedeného dne 11. prosince 1918 skončila a rozhodla.
Zemská politická správa pak vydala dne 28. ledna 1919 naříkaným rozhodnutím nález, jímž uznává se vyvlastnění pozemku č. kat. 31/2 za nutné a připojila právní poučení, že dle § 5, posl. odst. cit. nař. odvolání proti nálezu tomu se nepřipouští.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí zemské politické správy podané uvážil nejvyšší správní soud takto:
1. Pokud jde o vytýkanou vadnost řízení: Tvrdí-li stěžovatelka, že podnikatelka docílila výhod pro své povrchové dolování pouze pod podmínkou, že osada Chotějovice bude za podmínek v ministerském výnosu blíže označených přeložena, že tedy řízení vyvlastňovací lze provésti pouze jednotně stran celé osady, jsou vývody její již proto chybné, že přiznání výhod, jak z výnosu ministerstva pro veřejné práce ze dne 10. dubna 1918 je patrno, stalo se bezpodmínečně. Podmínky, jichž stěžovatelka se dovolává, vysloveny byly pouze, pokud šlo o schválení plánů. Pokud jde o přeložení osady Chotějovic jako celku, bylo přeložení to vázáno na to, že majitelé budov osadu tu tvořících budou o přeložení to žádati. Z toho vysvitá, že závěr, k němuž stěžovatelka dospěla ohledně jednotného vyvlastňovacího řízení a nepřípustnosti, aby jednotlivé stavební objekty nebo pozemky byly odděleně vyvlastněny, nenalézá opory v cit. min. výnosu, o nějž stěžovatelka tuto námitku vadnosti opírá. Poněvadž pak ani cit. cís. nařízení zákaz takového postupu neobsahuje, jeví se býti námitka ta bezdůvodnou.
Stěžovatelka vytýká jako další vadu, že nebylo šetřeno předpisu § 4 cit. nař., dle něhož mezi komisionelním jednáním na místě samém a vyvěšením vyhlášky o něm má uplynouti osm dní, ježto prý správní úřad v tomto případě vyhlášky vůbec nevydal, spokojiv se pouze s doručením straně. Řízení dle § 4 cit. nař. má za účel zjištění práv stran, která jsou návrhem dotčena a dále zjištění předmětu a rozsahu požadovaných vyvlastnění. Poněvadž pak dle 2. odst. téhož paragrafu na práva zamýšleným podnikem dotčená nelze vzíti zřetele, nebyla-li k platnosti přiváděna nejpozději při komisionelním jednání, pečuje zákon o to, aby o komisionelním jednání tom, pokud možno, všichni účastníci zvěděli a tudíž práva svá v čas přihlásiti mohli. Aby účelu toho dosáhl, nařizuje jednak vyvěšení vyhlášky na osm dní napřed ve všech súčastněných obcích, jednak její doručení oprávněncům úřadu známým a vyvlastněncům. Byla-li vyhláška stěžovatelce, jak sama připouští, doručena, bylo i ohledně ní dosaženo účelu, jejž zákon ohledně ochrany práv jednotlivých účastníků sledoval a nemůže tedy stěžovatelka důvodně namítati, že nebyla jí mimo to poskytnuta možnost, zvěděti o téže věci ještě také z vyhlášky, případně že nevyvěšením vyhlášky zabráněno bylo snad jinému oprávněnci, jemuž se zvláštního doručení nedostalo, zvěděti včas o po- loženém roku a přiváděti tam k platnosti svá práva. Vytýkaná vada nedotkla by se tudíž práv stěžovatelčiných, pročež nemůže se jí důvodně dovolávati. Pokud pak jde o výtku, že mezi doručením a rokem byla příliš krátká doba, dlužno poukázati k tomu, že cit. cis. nařízení nestanoví nutné časové rozpětí mezi doručením a rokem. Ostatně šlo o záležitost trvající již delší dobu a bylo stěžovatelce možno včas se připraviti a to tím spíše, když šlo pouze o zjištění jejích práv k určitému pozemku. přesně označenému a jí knihovně připsanému, aniž by mimo nárok na odškodné z práv těch mohla činiti námitky proti zamýšlenému opatření.
Bezdůvodnou je výtka, že první a druhý odstavec naříkaného rozhodnutí jsou spolu v odporu. Prohlašuje-li žalovaný úřad v odst. 1., odvolávaje se na § 4 cit. nař., že vyvlastnění pozemku onoho uznal nutným, nalezl tím na jeho vyvlastnění a jest tudíž odstavec ten s odstavcem druhým, označujícím rozhodnutí za vyvlastňovací nález, v úplném souhlasu. Předmět vyvlastnění je dostatečně po rozumu § 5 určen, neboť uveden jest pozemek svým kat. číslem i svou výměrou a jest tudíž lichou námitka stěžovatelčina, že nelze z nálezu viděti, je-li předmětem vyvlastnění pouze tato parcela nebo také hostinec, při jehož provozování se pozemku toho používá jako zahrady. Tvrdí-li pak stěžovatelka, že nebylo šetřeno ustanovení odst. 2. § 5, je předem naprosto nemístnou výtka, že nález byl vydán ministerstvem veřejných prací, když stěžovatelka je si přece vědoma, že nález vydán byl zemskou politickou správou v Praze, proti níž také její stížnost směřuje. O provedení řízení dožádána byla ministerstvem veřejných prací zemská politická správa a přenesla-li výkon jednání na místě samém na politickou exposituru v Bilíně, odpovídá úplně zákonu, vynesla-li pak na základě jednání toho vyvlastňovací nález sama, neboť po zákonu jest ona právě povolána k rozhodování tomu a příslušnost určitého úřadu jemu výslovně zákonem vyhrazenou na jiný úřad převáděti nelze. Poněvadž jde pouze o stížnost proti vyvlastňovacímu nálezu, jsou lhostejný námitky vznesené stěžovatelkou ve směru tom, zda provedené řízení může tvořiti základ pro výrok komise povolané podle § 6 k stanovení odškodného.
Neodůvodněnou je námitka, že naříkaný nález odporuje § 7, neboť otázka, jak a kdy vyvlastnění může býti provedeno, není vůbec jeho předmětem; požadavek stěžovatelem pak, aby do nálezu pojata byla výhrada první věty § 7 cit. nař., nenalézá v zákoně opory a byl by také vzhledem k jasnému znění nařízení toho zbytečným.
Ustanovení lhůty, ve které má býti se stavbou započato a kdy má býti dokončena, jest podle § 2 předmětem rozhodnutí, kterým schválen byl návrh stavby, nikoli předmětem vyvlastňovacího nálezu. Neobsahuje-li tudíž nález výroku o lhůtách těch, nelze z toho dovozovati jeho vadnost.
Pokud konečně dovozuje stěžovatelka vadnost nálezu z toho, že opírá se o vadné řízení proto, že kvalifikace stavby jako požívající výhod má se zkoumati a schvalovati příslušnými ministerstvy, kdežto v tomto případě stalo se povolení ministerstvem pro veřejné práce v dohodě s ministerstvem železnic, případně pouze československým ministerstvem veřejných prací, pak čelí námitka tato proti výroku, kterým přiznány byly stavbě, o niž jde, výhody. Ve směru tomto trvá nejvyšší správní soud při svém právním názoru vysloveném a odůvodněném v nálezu ze dne 1. října 1919 č. 4491, jímž bylo vysloveno, že rozhodnutí to v tomto dalším stadiu řízení dle svrchu uvedeného cís. nař. vedeného lze potírati jen potud, pokud by strana vytýkala jeho zmatečnost. V případě, o který jde, vytýká strana ve směru tom, že rozhodnutí vydáno bylo úřadem nepříslušným. Stran námitky té však jest předem vytknouti, že stěžovatelka nerozlišuje dostatečně obě různá stadia řízení dle cit. nařízení zavedeného, totiž jednak stadium, v němž jde o přiznání výhod a jednak řízení dle § 2 mající za předmět schválení návrhu stavby, jíž výhody byly již přiznány. Jak je stěžovatelce z výnosu bývalého c. k. ministerstva pro veřejné práce ze dne 10. dubna 1918 č. 145396 známo, přiznalo podnikatelce výhody ministerstvo to se souhlasem ministerské rady, tedy všech ministerstev. Ministerstvo veřejných prací československé republiky nezměnilo pak nic na tomto stavu, řídíc se ustanovením čl. 2 a 3 zák. z 28. října 1918 č. 11 sb. zák. a n., jak právnímu zástupci stěžovatelčinu bylo sděleno výměrem zemské politické správy ze dne 22. dubna 1919 č. 112456 intimovaným politickou expositurou v Bilíně. Nález vyvlastňovací byl pak stran pozemku, o který jde, vydán na základě výnosu ministerstva veřejných prací tohoto státu ze dne 17. ledna 1919 č. 360, které schválilo prozatím rozšíření odklizu na pozemku tom, vyhradivši si schválení ostatního projektu po provedení dalšího řízení dle § 4 a 5 cit. nař. Potom však odpadá obava stěžovatelčina, že jde o existenci osady, o veřejné silnice a cesty, čímž založena býti by mohla odborná příslušnost ještě dalších ministerstev, a jest tudíž výtka stěžovatelčina neodůvodněna.
2. Pokud jde o vytýkanou nezákonnost naříkaného rozhodnutí. Ve směru tom dedukuje stěžovatelka takto: Vyvlastnění na základě cit. nař. je v oboru horního práva nepřípustno. Nařízení mělo za úkol odpomoci kusosti bývalého rakouského zákonodárství v oboru vyvlastnění. Kde je však zákon o vyvlastnění, nelze místo něho užíti zákona jiného. Bylo by to musilo býti výslovně ustanoveno. Mimo to čl. 5. zák. z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. ustanovuje, že vyvlastnění nastati může pouze tehdy a v tom způsobu, jak zákon stanoví. Je-li tudíž již zákon upravující vyvlastňovací řízení, není přípustno tvořiti zákon cestou nařízení, upravujícího vyvlastnění jiným způsobem. Zde pak jsou předpisy 4. oddílu horn. zák. spolu s prováděcími předpisy, které dosud ve všech válkách stačily. Horní zákon (§§ 99 a 17) vylučuje vyvlastnění obydlí k účelům provozování hor. Ustanovení to platí dosud a cís. nař. nemůže rušiti základní zákon státní.
Dedukce tato není však správná. Již z příkladů v § 1 cit. nař. uvedených (silniční, vodní, železniční stavby) je patrno, že nařízení to a tudíž i vyvlastnění jím zavedené nevztahuje se jen na obory, kde zákona vyvlastňovacího dosud není, nýbrž i tam, kde zákon takový již je, avšak, jak z účelu nařízení toho patrno, nevyhovuje zvláštním poměrům válkou vyvolaným. Tomu není na závadu čl. 5. zák. z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. ustanovující, že vyvlastnění proti vůli vlastníkově může nastati pouze v těch případech a v tom způsobu, jež ustanovuje zákon, neboť jde o císařské nařízení na základě § 14 zák. z 21. prosince 1867 č. 141 ř. z. vydané a náležitě prohlášené, jež podle zákonů býv. Rakouska mělo moc zákona, kteréžto moci se zřetelem na ustanovení čl. 2 zák z 28. října 1918 č. 11 sb. zák. a nař. dosud nepozbylo.
Pokud však stěžovatelka dovozuje nezákonnost naříkaného rozhodnutí z toho, že zakládá se na řízení zákonu odporujícím, protože hory nepatří ke stavbám a tudíž k podnikům, jimž výhody možno přiznati, brojí tím ve skutečnosti opět proti přiznání výhod, ježto prý odporuje zákona. Poněvadž však nezákonnost není ještě zmatečností a stěžovatelka, jak svrchu dovozeno, námitku svou v tomto směru pouze o zmatečnost opříti by mohla, nebylo lze vzíti zřetele ani na tuto její námitku ostatně bezdůvodnou, neboť dle § 1 cit. nař. výhody lze přiznati nejen stavbám, ale také provozovnám všeho druhu, tedy nejen stavbám v běžném slova smyslu a zařízením dopravním, nýbrž i podnikům jiným, pokud jsou tu jen podmínky v § tom uvedené. Nelze tudíž shledávati vytýkané nezákonnosti v tom, je-li k podnikům těm, resp. k provozovnám všeho druhu, počítáno i provozování hor.
Jest tudíž stížnost v celém svém rozsahu bezdůvodnou, pročež slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 261. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 537-541.