Č. 42.

Vyživovací příspěvek: Byl-li povolaný jako vojín přikázán ku práci, která jest jeho občanským povoláním, jest při posouzení otázky ohrožení výživy příslušníků povolaného přihlížeti k příjmu, plynoucímu z této jeho práce.
(Nález ze dne 14. února 1919 č. 849.)
Prejudikatura: Srovnej víd. nál. ze dne 1. července 1917 čís. 15219, Budw. č. 11856 A.
Věc: Anna Doláková v Kakejcově (adv. Dr. Rudolf Katz z Rokycan) proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatelce a jejím 4 dítkám povolen byl v r. 1914 příspěvek vyživovací 2 K 97 hal. denně, když byl její manžel, havíř, povolán od 27. července 1914 k činné službě vojenské. Povolaný byl pak od 19. června 1917 jako vojenský dělník, do přísahy vzatý, zaměstnán v uhelných dolech v Sulkově.
Výnosem ze dne 18. prosince 1917 zastavila okresní vyživovací komise, vyšetřivši majetkové a výdělkové poměry povolaného a slyševši stěžovatelku, další vyplácení vyživovacího příspěvku dnem 18. července 1917 z důvodu, že povolaný jest zaměstnán u téhož službodárce, v témž pracovním místě jako před nastoupením vojenské služby, že vydělá nyní přes 6 K denně, kdežto dříve vydělal 4 K denně, že každý týden sdílí s rodinou společnou domácnost jako dříve, kromě toho že má najaté pozemky a že tudíž výživa stěžovatelky a její rodiny není ohrožena.
Z rozhodnutí toho odvolala se stěžovatelka uvádějíc, že manžel její byl jako vojín komandován do hor v Sulkově, že svou denní mzdu 5 K spotřebuje výlučně pro sebe, ježto jen v neděli jezdí domů.
Šetřením opět provedeným bylo zjištěno, že povolaný pracuje v témže místě jako před svým povoláním k vojsku, že v jeho pracovním poměru nenastala změna, že mzda jeho činí průměrně 6 K denně, dále že má vlastní chalupu se 7 strychy pozemků najatých a jednu dojnou krávu.
Stěžovatelka slyšená o výsledku šetření uvedla, že mají jen 4 korce polí spachtovány a že muž její poskytuje rodině své ze mzdy každých 14 dnů příspěvek 20—30 K. Ostatní údaje její se shodují s výsledkem šetření. Zemská komise vyživovací zamítla pak odvolání, poněvadž povolaný zaměstnán jest jako horník v témže závodě jako před nastoupením voj. služby, mzda jeho jest vyšší než dříve a že není výživa příslušníků povoleného vůbec ohrožena.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná vytýká vadnost řízení, kterou shledává v tom, že povolaný byl jako vojín komandován na práci do dolu uhelných a že tam jako vojín pracuje, a dovozuje, že denní mzda povolaného sotva stačí k jeho výživě a pro něj jako vojína jest výhradně určena; poskytuje-li z ní dobrovolný příspěvek své rodině, nemá to vlivu na nárok rodiny jeho na příspěvek vyživovací, kterýž nárok trvá potud, pokud povolaný pro službu vojenskou nemůže jíti za svým občanským výdělkem.
Nejvyšší správní soud neshledal stížnost důvodnou. Naříkané rozhodnutí nevychází z předpokladu, že povolaný byl sproštěn služby vojenské a vrátil se ku svému občanskému povolání, nýbrž že byv jako domobranec přikázán k práci v dolech Sulkovských, jest jako horník do přísahy vzatý zaměstnán v témže místě a závodě jako před svým povoláním k službě vojenské. Není proto důvodná výtka, že nebyla vyšetřena okolnost, že povolaný pracuje nadále jako vojín. Názor stížnosti, že pro posouzení sporného nároku jest nerozhodno, zdali povolaný část výdělku svého, který prý je určen výhradně pro něho, poskytuje rodině čili nic, nelze uznati správným. Dle § 2 zák. o vyživovacích příspěvcích ze dne 27. července 1917 přísluší nárok na příspěvek vyživovací příslušníkem povolaného jen, když výživa jejich jest ohrožena tím, že příjem z práce povolaného vůbec odpadl aneb se zmenšil tak, že nestačí již k uhražení výživy osob závislých na příjmu tom. Právem proto naříkané rozhodnutí při posouzení otázky ohrožení výživy rodiny povolaného přihlíží k okolnosti prokázané a stěžovatelkou doznané, že povolaný má od doby svého přikázání ku práci v dolech vyšší mzdu než v době svého povolání k službě vojenské. Správnímu soudu nepřísluší dle § 6, odst. 1. zák. o spr. s., aby věcně přezkoumával správnost předpokladů naříkaného rozhodnutí, že výživa rodiny povolaného není již ohrožena, poněvadž předpoklad ten je částí skutkového základu rozhodnutí toho. Nejvyššímu správnímu soudu bylo dle § 6, odst. 2. zák. o spr. s. z povinnosti úřadu jen zkoumati, zda skutkový podklad pro rozhodnutí o otázce ohrožení výživy rodiny povolaného byl dostatečně vyšetřen. V té příčině nebylo shledáno žádného nedostatku řízení, poněvadž shora uvedené výsledky šetření o majetkových a výdělkových poměrech povolaného úplně dostačují k spolehlivému posouzení otázky zmíněné. Bylo proto stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 42. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 118-120.