Č. 205.

Vyživovací přispěvek: Zákon ze dne 28. března 1918 č. 119 ř. z. nedává každému invalidovi, který ztratil nejméně 20 proc. způsobilosti k výkonu svého povolání, bezvýminečně nárok na příspěvek.

(Nález ze dne 16. října 1919 č. 5067.)
Věc: Alois Šindler v Olšovci proti Zemské vyživovací komisi v Hrne b vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatelův nárok na příspěvek dle zák. ze dne 28. března 1918 čís. 119 ř. z. zamítla okresní vyživovací komise s odůvodněním, že podle majetkových, rodinných a výdělkových poměrů není. jeho výživa ohrožena.
Základem tohoto zamítavého rozhodnutí bylo, že stěžovatel, povoláním dělník, dne 4. října 1918 po superarbitraci propuštěn byl z činné služby vojenské a jeho způsobilost k vykonávání povolání uznána byla změnšenou o 40 proc. Invalidní pense vyměřeno 16 K měsíčně. Jako dělník vydělává denně 10 K.
Zemská vyživovací komise nevyhověla odvolání k ní vznesenému z důvodů, že stěžovatel vydělává denně 10 K, z kteréhož výdělku se jedna osoba uživiti může. Toto rozhodnutí naříká stížnost k nejvyššímu správnímu soudu jako nezákonné. Stížnosti té nejvyšší správní soud nepřiznal oprávnění, jsa k tomu veden touto úvahou:
Stížnost zakládá námitku nezákonnosti na názoru, že zákon ze dne 28. března 1918 čís. 119 ř. z. dává každému invalidovi, jenž ztratil nejméně 20 proc. způsobilosti k vykonávání povolání, právo na příspěvek, a to bezvýminečně a beze zřetele na jeho majetkové a výdělkové poměry. Tomu není tak. § 1 cit. zák. zmocňuje vládu, aby takovým invalidům poskytla příspěvek, nastala-li u nich další podmínka, že jest dokázána jejich nuznost. V tomto směru bylo v řízení správním zjištěno, že stěžovatel vedle invalidní pense vydělává jako dělník denně 10 K, což stěžovatel ve stížnosti přiznává. Posoudil-li žalovaný úřad tyto skutkové okolnosti tak, že došel k závěru, že není jimi dokázána nuznost stěžovatelova a že není jeho výživa bez žádaného příspěvku ohrožena, nelze shledati nezákonnosti v tom, že stěžovateli příspěvek odepřel, neboť není tu podmínek zákonem pro vznik nároku toho požadovaných.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 205. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 420-421.