Č. 271.

Podpory nezaměstnaných: 1. * Nařízení vlády republiky československé ze dne 27. března 1919 č. 157 sb. z. a n. nabylo působnosti dnem svého vyhlášení, tedy 28. březnem 1919. — 2. * Výzva demobilisačního výboru, aby strana v určité lhůtě vrátila neprávem vybíranou podporu nezaměstnaných, jest rozhodnutím naříkatelným dle § 2 zák. o správ. s. a § 2 zák. o nejv. správ. s. přes to, že byla k němu ještě připojena pohrůžka trestním oznámením a že vykonatelnost nebyla přímo vyslovena.
(Nález ze dne 15. prosince 1919 č. 6587.)
Věc: Josef Němeček v Bohdašíně proti demobilisačnímu výboru v Náchodě (za min. sociální péče min. koncipista Dr. Jan Rosenkranz) o podporu nezaměstnaných.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatel byl vyzván výměrem demobilisačního výboru v Náchodě ze dne 21. června 1919 č. 863. aby peníz 110 K, jejž neprávem vybral jako podporu nezaměstnaných, vrátil do 8 dnu do kanceláře demobilisačního výboru, při čemž mu pohroženo, že učiní se naň trestní oznámení, nevyhoví-li oné výzvě. Současně zastaveno mu další vyplácení podpory, a to z důvodů, že jest majitelem 7 korců polí a tudíž výživa jeho že není ohrožena.
O stížnosti proti tomu podané uvážil nejvyšší správní soud toto:
V době vydání naříkaného rozhodnutí působil dle čl. 1. zákona ze dne 10. dubna 1919 č. 195 sb. z. a n. odstavec 3 §u 1 zák. ze dne 10. prosince 1918 č. 63 sb. z. a n., stanovený čl. 2. nařízení vlády ze dne 27. března 1919 č. 157 sb. z. a n. Dle tohoto odstavce nemají vůbec nároku na podporu nezaměstnaných osoby, které bývaly zaměstnány pracemi v zemědělství. Stěžovatel patří k těmto osobám. Neboť dle nesporného zjištění žalovaného úřadu byl majitelem polního hospodářství o 7 korcích, tak že se vedle domáckého tkalcovství zaměstnával pracemi v zemědělství. Když tedy žalovaný úřad zastavil 21. června 1919 stěžovateli dosavadní podporu nezaměstnaných od 9. června 1919, nelze, v tom shledati nezákonnosti i bylo zamítnouti stížnost do zastavení podpory jako bezdůvodnou, aniž bylo třeba obírati se ještě dalšími důvody tohoto zastavení.
Ze stejných důvodů neshledal nejvyšší správní soud nezákonným vyzvání žalovaného úřadu, aby stěžovatel vrátil neprávem vybíranou podporu nezaměstnaných, pokud jde o dobu, kdy byl již v účinnosti citovaný čl. 2. nařízení ze dne 27. března 1919 č. 157 sb. z. a n. Jde tu o dobu od 28. března 1919 do 8. června 1919, kterýmžto dnem byla zastavena další výplata podpory stěžovateli. Nařízení ono sice neobsahuje výslovného ustanovení, od kdy počíná býti účinným, avšak počátek účinnosti jeho vyplývá z obsahu čl. 1. tohoto nařízení sama, jenž stanovil, že dosavadní předpisy o podpoře nezaměstnaných ponechávají se v platnosti se změnami v čl. 2. obsaženými do 15. dubna 1919. Z toho jest zřejmo, že nařízení ze dne 27. března 1919 mělo působiti ihned dnem vyhlášenu t. j. dnem 28. března 1919 a nikoliv snad dle všeobecného ustanovení § 4 zákona ze dne 13. března 1919 č. 139 sb. z. a n. teprve po 30 dnech. Zákonem ze dne 10. dubna 1919 č. 195 sb. z. a n. pak ponecháno s ostatními předpisy o podpoře nezaměstnaných dnem 16. dubna 1919 počínaje nadále v platnosti.
Pokud jde o vrácení podpory za dobu dřívější třeba vytknouti, že žalovaný úřad poukázav stěžovateli podporu nezaměstnaných, vycházel ze skutkového předpokladu, že stěžovatel nemá vlastních prostředků k zabezpečení své výživy a že teprve později zjistil, že stěžovatel jest majitelem polního hospodářství o 7 korcích. Byl tedy se zřetelem na tyto nové skutkové okolnosti oprávněn, řízení ve věci obnoviti a na základě zjištění, že výživa stěžovatelova jsouc z vlastních prostředků kryta, nebyla ohrožená a že jest tedy po zákonu z podpory vyloučen, naříditi vrácení neprávem vybírané podpory.
Závěr, o nějž se naříkané rozhodnutí po této stránce opírá, že výživa stěžovatelova v době od 21. února 1919 do 28. března 1919 ohrožena nebyla, jest částí skutkové podstaty, jíž jest nejvyšší správní soud dle § 6 zákona o správním soudu vázán, pokud závěr jest bezvadně zjištěnými skutečnostmi opodstatněn. Skutečnost tato, totiž majetek 7 korců pozemků, jest nesporná a jest jí ve spojení s místní znalostí demobilisačního výboru onen závěr dostatečně opřen.
Proto nemůže nejvyšší správní soud závěr naříkaného rozhodnutí o zabezpečené výživě věcně přezkoumávati, musí jej položiti za základ i svému rozhodnutí, z čeho pak plyne dle § 1 původního zákona, že stěžovatel byl z podpory vyloučen.
Vybíral-li stěžovatel přes to podporu nezaměstnaných, ač dle zákona neměl na ni nároku, jest dle čl. 2 zák. ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. a analogie § 1431 ob. z. obč. povinen ji vrátiti.
Z těchto všech důvodů zamítnuta stížnost jako bezdůvodná.

Citace:

č. 271. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 557-559.