Č. 1.

Vyživovací příspěvek: Není přípustno, aby strana opřela svůj nárok na vyživovací příspěvek v řízení před nejvyšším správním soudem o jiný skutkový podklad, než v předchozím řízení správním 1.
(Nález ze dne 27. prosince 1918 č. 148).
Věc: Josef Havlík z Maňovic (adv. Dr. Taussig z Plzně) proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím zamítla zemská vyživovací komise v Praze odvolání stěžovatelovo z rozhodnutí okresní vyživovací komise v Přešticích ze dne 17. prosince 1917, kterým nebylo vyhověno nároku na přiznání vyživovacího příspěvku pro stěžovatele a jeho manželku za příčinou povolání jeho syna Václava k činné službě vojenské, a odůvodnila rozhodnutí své tím, že výživa žadatelů nebyla závislou na povolaném, ježto ani prokázáno nebylo, že je podporoval.
Ve stížnosti do rozhodnutí tohoto podané vytýká se vadnost řízení a nezákonnost, poněvadž úřady buď zjistily správnost údajů žadatelových a nemohly pak nárok jeho zamítnouti nebo spočívá rozhodnutí na okolnostech odchylných od tvrzení stěžovatelova a pak byl úřad povinen, výsledek šetření se stranou sděliti. Ve věci tvrdí stížnost, že povolaný syn byl kovářským pomocníkem, že však ve skutečnosti kovářskou živnost žadatelovu sám vedl a že mu stěžovatel jenom pomáhal.
Nejvyšší správní soud zjistil ze spisů, že stěžovatel uplatňoval v administrativním řízení svůj nárok na vyživovací příspěvek pouze poukazem na to, že syn Václav byl před svým povoláním k činné službě vojenské zaměstnán jako kovář ve Škodových závodech v Plzni a dříve v Sasku, že vydělal před odchodem na vojnu týdně 24 K a z tohoto výdělku poskytoval rodičům podporu 12 až 14 K týdně.
Stěžovatel nepopírá ve stížnosti správnost skutkového děje, jejž vzala zemská vyž. komise za základ svého rozhodnutí, že totiž povolaný neposkytoval stěžovateli podpory tvrzené a upouští tedy nyní od stanoviska, na němž původně svůj nárok stavěl.
Vyvozuje-li stěžovatel nyní nárok tento ze skutečnosti, že mu syn vedl živnost kovářskou, nemohl nejvyšší správní soud k tomuto novému tvrzení přihlížeti jednak proto, že dle § 6 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 a § 2 zák. z 2. listopadu 1918 čís. 3 sb. z. musí nejvyšší správní soud rozhodovati dle skutkového děje, jaký byl v poslední instanci správní přijat za základ, jednak z té příčiny, že přednes stěžovatelův ve stížnosti odporuje spisům a vlastním údajům žadatelovým učiněným v řízení správním.
Bylo proto stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Stejná zásada vyslovena byla i v četných jiných rozhodnutích tohoto soudu, od jejichž uveřejnění však pro úsporu místa upouštíme, pokud nebyla v nich řešena ještě jiná otázka právní.

Citace:

č.1. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 45-46.