Č. 22.

Vyživovací příspěvek: Vyplácí-li zaměstnavatel manželce povolaného služné jeho nezkráceně i po jeho odchodu ke službě vojenské, není tu podmínek pro nárok dle 1. odst. § 2 zák. o vyživ. přisp. z r. 1917.
(Nález ze dne 30. ledna 1919 č. 317).
Věc: Antonie Stöcklová, manželka sluhy v Praze 5 (adv. Dr. L. Langer z Prahy), proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatelce, která jest manželkou sluhy obchodního gremia a matkou syna r. 1902 narozeného, byl okresní vyživovací komisí vyživovací příspěvek vůbec odepřen, synovi jejímu pak přiznán ode dne 1. srpna 1917, ač manžel stěžovatelčin byl k činné službě vojenské povolán již dne 15. prosince 1915.
Naříkaným rozhodnutím zemské vyživovací komise bylo odvolání stěžovatelčino zamítnuto. Obě stolice uvedly za důvod svých rozhodnutí, že v době před 1. srpnem 1917 výživa stěžovatelky i syna jejího, v době pak po 1. srpnu 1917 výživa stěžovatelky vzhledem k tomu, že plat manželův plně, později i v míře zvýšené dále jest vyplácen a vzhledem ke přiznanému příspěvku pro syna ohrožena nebyla.
Nejvyšší správní soud shledal stížnost do rozhodnutí zemské vyživovací komise bezdůvodnou. Povolaný měl dle zprávy pražského obchodního gremia služné 95 K měsíčně, svobodný byt, otop a světlo. Podle souhlasného udání tohoto grémia a stěžovatelky brala vedle bytu s otopem a světlem od povolání manžela k vojsku až do 1. října 1917 95 K měsíčně, od tohoto dne pak dále béře 120 K měsíčně. Po nastoupení svého manžela do vojenské služby koná stěžovatelka v grémiu jen ty práce, které vykonávala již před jeho povoláním k vojsku, nebyvší za ně zvláště honorována.
Neutrpěla tudíž stěžovatelka odchodem povolaného manžela k vojsku žádné újmy na příjmech z jeho práce a nenastal případ naznačený v odst. 3 § 3 zákona ze dne 26. prosince 1912, čís. 237 ř. z., pokud se týče v odst. 1 § 2 zákona ze dne 27. července 1917, č. 313 ř. z.
Za tohoto stavu věci nelze zjištění skutkové, dle něhož neshledala zemská vyživovací komise výživu stěžovatelky vůbec, jejího syna pak v době před 1. srpnem 1917 ohroženou, pokládati za vadné a nutno je tudíž dle § 6, odst. 1 zák. o správním soudě položiti za podklad zdejšího rozhodnutí. Nebylo tedy také možno v nálezu naříkaném shledati nějaké nezákonnosti, a to tím méně, když příjem stěžovatelčin ode dne 1. srpna 1917 počínaje se zvyšuje o vyživovací příspěvek pro syna přiznaný nad původní celý příjem povolaného manžela.

Citace:

č. 22. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 83-84.