Č. 84.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): V ukládacím řízení, týkajícím se dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti podle řádu dávkového (cís. pat. ze dne 29. prosince 1915 č. 83 z. z. čes.), příslušejí nabyvateli, jenž převzal dávku na sebe k placení, stejná práva strany jako zciziteli spolu s tímto od okamžiku, kdy nabyvatel vstoupil do řízení tím, že vyměřovacímu úřadu bylo převzetí dávky oznámeno.
(Nález ze dne 22. dubna 1919 č. 746.)
Věc: Firma chaft m. b. H. v Dřínově (adv. Dr. Julius Epstein v Teplicích) proti Zemské správní komisi král. Českého o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro vadnost řízení.
Důvody: Stěžovatelka koupila dne 26. dubna 1917 od manželů Františka a Anny Scheitrových pozemkové parcely č. kat. 114, 492, 107 a 110 v Dřínově a převzala na sebe placení dávky z přírůstku hodnoty i povinnost ohlásiti kup k vyměření dávky. K jejímu oznámení kupu, spolu žádosti o lhůtu k přiznání dávky, vyzval ji vyměřovací úřad vzhledem k §§ 17 a 18 dávkového řádu pouze, aby mu sdělila zcizitele. Tito pak vyzváni, aby podali přiznání, učinili tak společným zástupcem svým a stěžovatelčiným. V přiznání uvedeno, že stěžovatelka platí dávku a jako náklady připočítatelné dle § 9, č. 1 dávkového řádu udáno a vysvědče- ním obecního úřadu ze dne 16. května 1917 doloženo, že zcizitelé vynaložili v posledních 4 letech ku zlepšení kulturního stavu pozemků č. kat. 114, role, a 492, louka, celkem 6770 K a sice peníz uvedený vždy podrobně za plot, stromy, keře a přívoz kompostu a hnoje. Platebním rozkazem doručeným jen zcizitelům uložena těmto dávka 2420 K 75 hal., při čemž připočteno dle § 9, čís. 1 jen 3770 K.
Stížnost zcizitelů podaná společně se stěžovatelkou byla, jsouc označena v kontextu vyřízení výslovně jen jako stížnost manželů Scheitrových, částečně zamítnuta a to v otázce 3000 K za přívoz kompostu a hnoje, vyloučených vyměřovacím úřadem z připočtu dle § 9, č. 1 s odůvodněním, že tento náklad náleží k výdajům řádného hospodaření, že byl bezprostředně zvýšeným výnosem zaplacen a nepřivodil trvalé zvýšení hodnoty, aniž je dle povahy věci přivoditi mohl, pročež že nebylo třeba slyšeti o tom stranu. Z jiných důvodů však snížena dávka na 683 K 73 hal. Vyřízení doručeno jenom manželům Scheitrovým, ovšem k rukoum společného zástupce jejich a stěžovatelky.
Vyřizuje stížnost podanou na toto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud toto: V prvé řadě musí se rozhodnouti otázka legitimace k této stížnosti. Stěžovatelka legitimaci ve stížnosti nijak neodůvodňuje, proto dlužno sáhnouti k obsahu správních spisů. Dle těchto rozřeší se otázka tato ujasněním si procesního postavení nabyvatele, jenž převzal placení dávky na sebe.
V řízení ukládacím, dokud se ještě ručení nabyvatelovo za dávku na zciziteli nedobytnou neuplatňuje (čl. 2 zák. ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. a § 19. odst. 2 dávk. řádu) byl by jedinou stranou správního procesu dle pouhého doslovu řádu zcizitel jako pravidelný dlužník dávky (§§ 17/1, 18, 19/1, 22, 15/1 řádu, pak čl. 8, 10 a 11 prov. nař.). Ale nejvyšší správní soud výkladem zákona dochází k tomu, že za jistých okolností může i nabyvatel státi se stranou v řízení ukládacím. § 5, odst. 2 řádu výslovně připouští možnost, že jak při nabytí, tak i při zcizení nemovitosti může nabyvatel úmluvou se zcizitelem učiněnou převzíti k placení i dávku z přírůstku hodnoty, a vyvozuje z toho i veřejnoprávní důsledek, že o tuto dávku snižuje, po případě zvyšuje se přírůstek hodnoty a dle toho mění se i výše dávky samé. Tímto ustanovením připouští zákon možnost, aby materielně platil dávku nabyvatel.
Proto, když § 17 řádu ukládá tomu, kdo povinen je platiti dávku, povinnost oznámiti převod, uvésti všechny rozhodné okolnosti, připojiti listiny a podati žádaná vysvětlení, je touto osobou v případě právě uvedeném i nabyvatel dávku převzavší jako dlužník, ježto postavení jeho jako dlužníka zákon v § 5 uznal. Tomu není na překážku § 15 stanovící, že zcizitel jest povinen dávku platiti, a to proto, že tento § má na mysli jen pravidelný případ, kde není soukromoprávní úmluvy dle § 5, odst. 2 přípustné.
Názoru vyslovenému nasvědčuje i to, že dle § 17, odst. 1 má v případě § 22 knih. zák. i každý mezitimní zcizitel uvedenou povinnost § 17, ač dle § 15, odst. 4 a 1 také není pravidelným dlužníkem dávky, nýbrž jako každý nabyvatel pravidelně jen ručí za dávku, na prvém zciziteli nedobytnou. Také pojem »dlužníka« v § 19, jenž má se vyrozuměti o vyměření dávky platebním rozkazem, dlužno pak bráti v tomto dle § 5, odst. 2 rozšířeném rozsahu.
Těmito povinnostmi dle § 17, odst. 1 stává se pak nabyvatel dávku převzavší stranou, ovšem potud, pokud do řízení ukládacího vstoupil. Vstoupení může se státi zvláštním podáním nebo přiznáním k dávce, v nichž uvede se úmluva zcizitele s nabyvatelem o převzetí dávky. Od tohoto okamžiku stává se tento nabyvatel stranou a má býti vyměřovacím úřadem a v důsledku toho i druhou instancí k celému dalšímu řízení přibrán se všemi právy a povinnostmi strany.
Zbývá ještě otázka, jaké postavení zaujímá v tom případě zcizitel. Poněvadž zákon kategoricky ukládá povinnost platiti dávku zciziteli, pokud se týče v případě § 22 knih. zák. prvnímu zciziteli, poněvadž dále v § 5 sice počítá s přesunutím dávky na nabyvatele, ale přes to zcizitele v takovém případě od placení dávky neosvobozuje, zůstává zcizitel stálo vůči úřadu dlužníkem dávky, s nímž stejně jako s hořejším nabyvatelem se provádí řízení ukládací, zejména i jemu se platební rozkaz dodává. Jsou tedy oba, zcizitel i nabyvatel v takovém případě stranou vůči úřadu solidárně zavázanou, jak to připouští § 5. Tím získává vyměřovací úřad jednak dalšího solidárního dlužníka dávky, jednak odpadá všecko pozdější případné ručební řízení.
Z těchto důvodů měla se i v tomto konkrétním sporu přibrati stěžovatelka k celému řízení jako solidární dlužnice, poněvadž převzetí dávky ohlásila v přiznání k dávce, jež také spolupodepsala. Měla býti přibrána tím spíše, ježto při tom opisem trhové smlouvy vykázala, že dokonce převzala na sebe povinnost přihlásiti kup k vyměření dávky z přírůstku hodnoty, v čemž spatřuje nejvyšší správní soud zmocnění zcizitelů, aby za ně celé řízení provedla, na kteréžto zmocnění cizí osoby pomýšleno jest i v § 23 odst. 1 dávk. ř.
Těmito úvahami veden přiznal nejvyšší správní soud stěžovatele i plnou legitimaci obrátiti se naň stížností.
Když stěžovatelka přes to, že spolu se zciziteli si do platebního rozkazu stěžovala, vyřízení sama pro sebe nedostala, spočívá v tom dle hořejších úvah vada řízení. Tuto vadu nelze však pokládati za podstatnou, protože stěžovatelka společným zástupcem svých zcizitelů vzala obsah naříkaného rozhodnutí na vědomí a podáním stížnosti k správnímu soudu pouze svým jménem vyvodila z toho také důsledky. Proto nebylo dále k této vadě řízení hleděno (§ 6, odst. 2 zák. o správním soudě).
Ve věci samé jest stížnost opírající se o vadnost řízení odůvodněná.
Uznáním připočítatelného nákladu 3770 K zjistil žalovaný úřad, že zcizitele v posledních 4 letech na poli č. kat. 114 a louce č. kat. 492 vysázeli stromy a keře i postavili plot, čili že trvale zlepšili kulturu těchto hospodářských pozemků, učinivše z nich zahradu. Prohlásil-li však přes to žalovaný úřad bez šetření o rozsahu, druhu a účelu hnojení, bez případného slyšení znalců a strany, že kompost a hnůj nesporně v téže dobo na pozemky ty navezený v ceně 3000 K sloužil jen řádnému hospodaření na nich, že nepřivodil trvalé zvýšení hodnoty a že byl zvýšeným výnosem zaplacen, tedy postrádá toto skutkové zjištění, nepodléhající jinak věcnému přezkoumání tímto soudem, náležité opory ve spisech, stalo se na podkladě neúplného vyšetření i musilo býti naříkané rozhodnutí o ně se opírající dle § 6/2 zák. z 22. října 1875 č. 36 ř. z. na r. 1876 pro vadnost řízení zrušeno.

Citace:

č. 84. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 192-195.