Č. 249.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): 1. * V ukládacím řízení zavedeném dle § 18 dávk. řádu stačí, doručí-li úřad výměr o úředně předpokládané hodnotě jen jednomu ze spoluvlastníků prodané nemovitosti, neustanovili-li tito plnomocníka. — 2. * Prohlásí-li strana v řízení zavedeném dle § 18 dávk. řádu, že se vzdává námitek proti sdělené jí úřadem předpokládané hodnotě, nemůže vzhledem k této submisi proti této hodnotě brojiti ani z důvodů věcných, ani pro vadnost řízení submisi předcházejícího. — 3. O hodnotě nabývací při vyměřování dávky z přírůstku hodnoty nemovitosti, které nabyto bylo exekuční dražbou.
(Nález ze dne 26. listopadu 1919 č. 6107.)
Prejudikatura: K 1. víd. nál. ze dne 16. dubna 1918 č. 5519 Budw. č. 12098 A; ke 3. srovnej nález ze dne 23. května 1919 č. 2476, č. 112 Sbírky. Viz též nález č. 248.
Věc: Leopold Bondy v Praze a Vilém Zeckendorf v Berouně (adv. Dr. Vilém Schleissner z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje co do výroku stran nevpočtení účtovaných nákladů zcizitelových (bod 3) pro vadnost řízení; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Kupní smlouvou ze dne 3. srpna 1918 prodali stěžovatelé mlýn čís. 10 v Chrudimi, vl. č. 10, pozemky vl. č. 167 v Chrudimi a vl. č. 526 ve Zdicích Marii Beránkové za 700000 K.
Nemovitosti ty vydražili stěžovatelé ve veřejné soudní dražbě dne 28. února 1917 za 450100 K každý k jedné ideální polovici a sloužil dražbě za základ odhad provedený dne 23. července 1915, dle něhož činila odhadní cena 319798 K 32 h.
V přiznání k dávce z přírůstku hodnoty, které podali oba prodavatelé i kupitelka notářem Drem. Jaroslavem Culíkem, uvedli, že nabývací hodnota činí 450300 K, totiž nejvyšší podání s připočtením hodnoty užívání pozemků do sklizně r. 1918, kterou ocenili na 200 K. Hodnotu zcizovací uvedli penízem 700000 K a jako vpočítatelné náklady účtovali řadu položek, celkem 26216 K 89 h.
Výměrem ze dne 28. prosince 1918 sdělil vyměřovací úřad Leopoldu Bondymn, že hodlá při výměře dávky vzíti za základ obecnou hodnotu nemovitostí v den 28. února 1917 a že hodnotu tu stanovil částkou 319798 K 32 h. Vyzval ho současně, aby nesouhlasí-li s obnosem tím, podal do 14 dnů námitky, ježto by jinak dávka byla vyměřena na základě této úřadem vyšetřené hodnoty.
Výměr ten vrátil Leopold Bondy s poznámkou, že vzdává se námitek.
Platebním rozkazem ze dne 14. ledna 1919, doručeným Leopoldu Bondymu, předepsána byla dávka z přírůstku hodnoty penízem 66247 K 12 h. Jako hodnota nabývací vzata byla dle úředního ocenění částka 319798 korun 32 h, a připočtena dle § 9 dávk. ř. jako náklady k trvalému zvýšení hodnoty nemovitosti sloužící částka 2380 K 04 h.
V odvolání, které podali oba prodavatelé proti platebnímu rozkazu, vytýkali, že za hodnotu nabývací mělo býti uznáno nejvyšší podání, nikoli obecná hodnota, že ostatně i tato zjišťována byla vadným a zákonu neodpovídajícím způsobem, že nastala-li snad proti Leopoldu Bondymu prekluse dle § 18 dávk. ř., nemůže to působiti i proti druhému stěžovateli a že nebyly uznány veškery jimi účtované náklady jako náklady dle § 9, č. 1 vpočítatelné.
Zemský správní výbor zamítl naříkaným rozhodnutím odvolání to s odůvodněním, že vyměřující úřad právem nevzal za základ vyměření nejvyšší podání, poněvadž v tomto dle udání stěžovatelů samých obsažena byla i cena příslušenství a slušelo tedy hodnotu nabývací zjistiti dle § 18 dávk. ř. Vada, která se snad v řízení tom sběhla, sanována byla dohodou, jež stala se, když Leopold Bondy byl se vzdal námitek. Vzhledem na poměr solidarity stanovený v § 15 dávk. ř. stačí provésti řízení dle § 18 dávk. ř. s jedním ze spoluvlastníků a účinkuje prohlášení jednoho ze spoluvlastníků i proti druhému. Náklady dle § 9, č. 1 dávk. ř. připočítatelné stanovil vyměřující úřad správně, poněvadž jen část jejich úhrným penízem 2380 K 04 h sloužila skutečně k trvalému zvýšení hodnoty nemovitosti, kdežto ostatní náklady vynaloženy byly na pouhé opravy. To, co za vpočítatelné náklady bylo uznáno, uvádí žalovaný úřad podrobně ve svém rozhodnutí.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí oběma prodávajícími uvážil nejvyšší správní soud toto:
Názor stěžovatelů, že by při vyměřování dávky stran nemovitosti, které nabyto bylo exekuční dražbou, musel úřad vyměřovací vzíti za základ výpočtu přírůstku hodnoty jako hodnotu nabývací docílené nejvyšší podání, neodpovídá zákonu.
§ 8, odst. 2 dávk. ř., jehož se stížnost k odůvodnění svého názoru dovolává, stanoví pouze, že docílené nejvyšší podání platí za cenu nabývací.
Dle § 5, odst. 2 dávk. ř. platí za hodnotu nabývací zásadně zjištěná cena nabývací, na jejíž místo nastoupí však v případech v dávkovém řádě zvláště uvedených obecná hodnota v době nabytí. O takovém případě jedná pak § 8, odst. 1 dávk. ř., který stanoví, že nedá-li se cena nabývací bezpečně zjistiti nebo vzejdou-li pochybnosti, zda-li vyšetřená cena nabývací srovnává se s obecnou hodnotou nemovitosti v době nabytí, může úřad vzíti za základ výpočtu přírůstku hodnoty vyšetřenou obecnou hodnotu v době nabytí.
Poněvadž pak odst. 2 téhož §u nepraví, že docílené nejvyšší podání platí za obecnou hodnotu v době nabytí, nýbrž pouze, že platí za cenu nabývací, nemůže býti pochybnosti o tom, že má úřad vyměřovací právo i v tom případě, kde jde o zcizení nemovitosti nabyté veřejnou dražbou, místo ceny nabývací t. j. nejvyššího podání vzíti za základ výpočtu dávky vyšetřenou obecnou hodnotu v době nabytí, kdykoli má z jakéhokoli důvodu pochybnosti, zda nejvyšší podání odpovídá obecné hodnotě v době nabytí.
Pochybnosti takové vzniknouti mohou kdykoli, tedy i v případě, bylo-li nemovitosti nabyto dražbou, poněvadž ani nejvyšší podání nemusí se rovnati obecné ceně nemovitosti.
Úřad vyměřovací použiv práva daného mu odst. 1 § 8 dávk. ř. položil za základ vyměření dávky z přírůstku hodnoty obecnou hodnotu prodaných nemovitostí v den nabytí t. j. 28. února 1917 a uznal za hodnotu tu cenu vyšetřenou odhadem, sloužícím za základ dražbě, provedeným 23. července 1915.
Ani žalovaný úřad nestojí na stanovisku, že by cena tato jedině proto, že byla zjištěna soudním odhadem, tím samým bez řízení předepsaného v § 18 dávk. ř. právem mohla platiti za vyšetřenou obecnou hodnotu v den nabytí.
Bylť odhad proveden 23. července 1915, stěžovatelům nemovitost přiklepnuta až 28. února 1917 a jak stížnost právem uvádí, v obecných hodnotách nemovitostí v době té nastaly značné změny.
Byloť proto povinností ukládacího úřadu, zavésti řízení dle § 18 dávk. ř., které skutečně také bylo zavedeno.
Výtky pak, jež stížnost tomuto řízení činí, neshledal nejvyšší správní soud odůvodněnými, poněvadž sdílí názor žalovaného úřadu, že stačilo provésti řízení to s jedním ze spoluvlastníků a že prohlášení jednoho z nich, působí také proti druhému.
Předpisy §§ 16—20 dávk. ř., jednající o řízení ukládacím, nemají sice ustanovení o tom, komu sdělení vydané úřadem ve smyslu § 18 dávk. ř. o předkládané hodnotě má býti doručeno. Dána jsou však v dávkovém řádě ustanovení o doručení platebních rozkazů, jimiž dávka z přírůstku hodnoty se předpisuje. § 19 dávkového řádu dovolává se v tom směru §§ 267 a 268 zákonů o přímých daních osobních z 25. října 1896 č. 220 ř. z. a z 23. ledna 1914 č. 13 ř. z. Paragraf 267 zák. z 23.ledna 1914 č. 13 ř. z. stanoví, že doručování vyzvání, výměrů, opatření a rozhodnutí, zvláště však platebních rozkazů má se státi do vlastních rukou adresáta nebo zmocněnce a uvádí v závorce § 264. Tento § zák. z 25. října 1896 č. 220 ř. z. ukládá pak spoluvlastníkům podniku, podléhajícího všeobecné dani výdělkové povinnost, aby jmenovali úřadu plnomocníka; nesplní-li tuto povinnost, platí každý z nich za plnomocníka ostatních.
Vzniká ovšem otázka, lze-li tohoto ustanovení, platného pro doručení platebního rozkazu použíti i pro doručení vyrozumění o úřadem předpokládané hodnotě dle § 18 dávk. ř. Není sporu o tom, že předpisy o řízení ve příčině platebních rozkazů nemohou ve svém celku vztahovány býti bez dalšího na předcházející řízení ukládací a není zejména přípustnou analogie předpisů rázu singulárního, avšak použití předpisů o doručování, na které odvolává se § 18 dávk. ř., i na sdělení předpokládané hodnoty nestojí ničeho v cestě.
Nejdeť tu o předpis singulární, nýbrž o všeobecně platnou zásadu, že spoluvlastníci jsou povinni zříditi společného plnomocníka pro doručování, poněvadž jinak každý z nich platí za plnomocníka ostatních. Tato všeobecná zásada pojatá do § 264 zák. z 25. října 1896 č. 220 ř. z. platí netoliko pro doručování platebních rozkazů, nýbrž i pro doručování vyzvání, výměrů a opatření a není tedy příčiny, obmezovati ji v řádě dávkovém pouze na doručování rozkazů platebních a nepoužíti jí i v řízení ukládacím zavedeném ve smyslu § 18 dávk. ř., jde-li o spoluvlastníky nemovitosti.
Použití zmíněné zásady v podobě formulované příbuzným zákonem daňovým je pak tím spíše na snadě, poněvadž zásada ta dle positivního předpisu zákonného vztahuje se na doručení platebních rozkazů, které platební povinnost závazně formalisují a zasahují tedy do právní sféry dávkou povinného daleko pronikavěji, než pouhé přípravné akty, k nimž náleží i sdělení hodnoty úředně předpokládané.
Prohlásil-li tedy Leopold Bondy, byv vyzván, aby podal námitky proti oznámené mu úředně předpokládané hodnotě nabývací, že námitek těchto se vzdává, a druhý spoluvlastník neučinil opačného prohlášení, působí to dle řečeného prohlášení i proti němu a byl vyměřovací úřad oprávněn vzíti za základ pro vyměření dávky z přírůstku hodnoty hodnotu sdělenou Leopoldu Bondymu, poněvadž vzdání se námitek není ničím jiným, než projevením souhlasu s hodnotu předpokládanou a jemu oznámenou, uznáním jejím, tedy submisi.
Tím však, že Leopold Bondy nabývací hodnotu jemu úřadem sdělenou uznal a to, jak svrchnu dovozeno, s účinkem právním i pro druhého spoluvlastníka Viléma Zeckendorfa, submitoval tím nejen na nabývací hodnotu samu, nýbrž i na celé řízení, jež se nabývací hodnoty té týká. Submisi vzdal se veškerých námitek, jež by proti hodnotě té i řízení jinak mohl vznésti a tudíž i možnosti, instanční cestou s úspěchem proti hodnotě té neb řízení o ní brojiti a to z jakéhokoli důvodu. To vyplývá z pojmu submise, který vylučuje jakékoli přezkoumávání rozhodnutí na základě submise příslušným úřadem vydaného, ať již po stránce věcné nebo po stránce řízení submisi předcházejícího.
Vzhledem k tomu jsou bezdůvodnými výtky činěné naříkanému rozhodnutí, pokud týká se nabývací hodnoty.
Stěžovatelé cítí se dotčenými naříkaným rozhodnutím i stran výroku o vpočítatelných nákladech dle § 9, odst. 1 dávk. ř., uvádějíce, že měly za takové náklady býti uznány všechny náklady jimi uvedené proto, poněvadž jedná se vesměs o výlohy, které by nástupce jejich byl musel hraditi sám, aby mohl koupeného objektu řádně užívati a že by tudíž zcizovací cena byla bývala nižší, kdyby oni sami investice ty nebyli opatřili.
Žalovaný úřad stojí na stanovisku, že náklady, které stěžovatelé účtovali jako vpočítatelné a které vyměřovacím úřadem nebyly uznány, týkají se buď různých oprav, buď nákladů hospodaření nebo nedají se vůbec po stránce připočítatelnosti posouditi proto, že se souvislost jejich s nemovitostí vůbec nedá poznati.
Úřad vyměřovací vůbec neuvedl důvodů, proč jen část nákladů, které stěžovatelé v přihlášce jako připočítatelné účtovali, uznává za náklady takové, které to jsou, a proč ostatní neuznává. To uvedeno je teprve v naříkaném rozhodnutí.
Z toho pak není patrno, na základě jakého skutkového podkladu žalovaný úřad k názoru svému dospěl, když, jak ze spisů patrno, nebylo v tom směru prováděno vůbec žádného šetření.
Za toho stavu věci nemůže nejvyšší správní soud věcně přezkoumati, zda uvedený názor žalovaného úřadu je správný, zejména zda náklady stěžovateli účtované skutečně jsou náklady pouhých oprav, které snad podmíněny byly tím, že zanedbáno bylo provádění menších nutných oprav a nezbytného doplňování opotřebených součástek strojových, jakého jest při obvyklém hospodářství třeba, či zda jedná se o investice nové, k trvalému zvýšení hodnoty nemovitosti směřující. Tyto okolnosti bylo zjistiti za součinnosti strany, které měla již v řízení administrativním dána býti příležitost, aby ku zjištění úřadu zaujmouti mohla své stanovisko.
Nestalo-li se tak, je řízení vadné a bylo proto naříkané rozhodnutí v tomto bodě dle § 6 zák. o správ. s. zrušeno.

Citace:

č. 249. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 507-512.