Č. 52.

Domovské právo: 1. Nabytí příslušnosti desítiletým pobytem podle konskripčního patentu ze dne 25. října 1804 nevadí, když konskribovaný zapsán byl v konskripčních listinách jako cizinec. — 2. Pouhý desítiletý pobyt v obci (nacionalisace) zakládá podle § 26, č. 1, lit. b) konskripčního patentu ze dne 25. října 1804 příslušnost k obci bez rozdílu, měl-li konskribovaný listinné průkazy o příslušnosti čili nic. — 3. Zápisy v konskripčních listech (podle konskripčního patentu ze dne 25. října 1804) o skutečném pobytu v obci mají povahu veřejných listin, jejichž plná průvodnost může býti vyvrácena jen protidůkazem.
(Nález ze dne 20. února 1919 č. 994.)
Prejudikatura: K 1.: víd. nál. ze dne 2. ledna 1907 č. 29, Budw. č. 4886 A; k 2.: víd. nál. ze dne 11. ledna 1910 č. 199, Budw. č. 7144 A.
Věc: Rada hlav. města Prahy (adv. Dr. Karel Groš z Prahy) proti ministerstvu vnitra o domovské právo Antonína Lipperta.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím ministerstva vnitra bylo souhlasně s rozhodnutím druhé stolice nalezeno právem, že Antonín Lippert narozený dne 11. května 1817 v Těškově a dne 3. května 1891 ve vídeňském chorobinci zemřelý, měl právo domovské v Praze, ježto, nenabyv samostatně domovského práva v jiné obci, odvozuje svou domovskou příslušnost od své matky, kteráž r. 1821 se svým manželem do Prahy přesídlila, zde i po smrti manželově (r. 1829) nejméně až do r. 1843 trvale se zdržovala a ve smyslu § 26, č. 1, lit. b) konskripčního patentu z 25. října 1804 pobytem delším deseti let již r. 1831 nabyla domovského práva. V tomto právu domovském následuje ji též její syn Antonín Lippert poněvadž s ní až do r. 1838 v rodinném svazku trvale žil, jsa nezletilý. Skutkový podklad tohoto rozhodnutí spočívá na výpovědi Antonína Lipperta ze dne 18. dubna 1887 a na souhlasných s ní zápisech v pražských konskripčních arších, dle nichž Anna Lippertová zdržovala se v Praze od r. 1821 a bydlela v létech 1825—1829 v č. p. 414-11., v letech 1830—1831 v č p. 501-11., v letech 1832—1843 pak v č. p. 563-11.
Stížnost rady hlavního města Prahy popírá především průvodní moc konskripčních archů, dovozujíc, že ze zápisů v nich obsažených nelze ještě souditi na skutečný pobyt, poněvadž té doby povinnost hlášení nebyla ještě zavedena. Namítá dále, že rodičové Antonína Lipperta zapsáni jsou v arších těchto jako cizinci, mající listinné průkazy o své domovské příslušnosti a že nemohli tedy ve smyslu citovaného konskripčního pa- tentu nabýti práva domovského pobytem. — Stížnost vytýká konečně jako rozpor, že rozhodující úřadové neshledali v dotčených průkazných listinách ve příčině Marie Lippertové žádné překážky nabytí práva domovského, kdežto ve příčině Antonína Lipperta uznali za takovou překážku pracovní knížku, kterou tento měl při sobě za svého pobytu ve Vídni v letech 1838—1879.
Nejvyšší správní soud nemohl se k vývodům stížnosti připojiti. Stížnost upírá neprávem průvodní moc zápisům v konskripčních arších. Neboť zápisy tyto zakládají se, jak z ustanovení §§ 31 a 34 d) konskripčního patentu plyne, na úředním, každého roku rektifikováném zjištění pobytu a sluší je tedy pokládati za způsobilý průvod o pobytu dotčené osoby, pokud není prokázána nesprávnost zápisu. Takový protidůkaz nebyl však stěžovatelkou v řízení správním vůbec nabídnut. Vzal-li tedy žalovaný úřad podle těchto zápisů (jež dosvědčují nepřetržitý pobyt ovdovělé Marie Lippertové v Praze nejméně od r. 1829 do r. 1843) za prokázáno, že Marie Lippertová v Praze po deset let se zdržovala, nemohl v tom nejvyšší správní soud shledati procesní závady, k níž by dle § 6, odst. 2 zákona ze dne 22. října 1875 čís. 36 ř. z. z r. 1876 slušelo hledět. Pokud však stížnost namítá, že Marie Lippertová byla v konskripčních arších pražských zapsána jako cizinka, opatřená průkaznou listinou o své příslušnosti a že proto podle konskripčního patentu nemohla nabýti desítiletým pobytem v Praze příslušnosti, dlužno odkázati k ustanovení § 26, č. 1, lit. b) cit. patentu, dle něhož »nacionalisace« zakládala se již desítiletým pobytem, a nezáleželo na tom, je-li dotčená osoba označena jako »domácí« či »cizí« a má-li průkazné listiny čili nic. Není tedy možno spatřovati nezákonnost v tom, že žalovaný úřad přiznal Marii Lippertové domovské právo v Praze z důvodu více než desítiletého pobytu v Praze v letech 1829—1843.
Stížnost vidí rozpor v tom, že listinný průkaz o pobytu nebyl považován za překážku »nacionalisace« Marie Lippertové v Praze, naproti tomu však že Antonínu Lippertovi domovské právo ve Vídni přiznáno nebylo, ač úřední výkaz (pracovní knížka), který měl za svého pobytu ve Vídni při sobě, jeho právo domovské nesprávně uváděl. Tento domnělý rozpor vysvětliti lze prostě tím, že Antonín Lippert se podle pracovní knížky před r. 1849 nezdržoval po deset let nepřetržitě ve Vídni, nýbrž pracoval na různých místech, po r. 1849 však platila již ustanovení § 12 prozatímního obecního zákona z r. 1849, dle něhož jen pobyt bez průkazu zakládal právní nárok na přijetí do svazku obecního, kdežto konskripční patent z r. 1804, jak svrchu řečeno, neznal takového obmezení.
Stížnost bylo tudíž zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 52. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 132-133.