Č. 14.

Vyživovací příspěvek: 1. Otázka, je-li výživa příslušníků osoby povolané ohrožena čili nic, jest otázkou skutkové podstaty, nikoliv otázkou právní. Nejvyšší správní soud může ji tedy přezkoušeti jen s hlediska § 6, odst. 2 zák. o spr. s. — 2. Slyšení strany netřeba, rozhoduje-li úřad na podkladě údajů strany samé. — 3. Zásada stejná jako v bodě 1. při č. 6 a v bodě 3. při č. 10 této sbírky.
(Nález ze dne 22. ledna 1919 č. 20).
Prejudikatura: K I.: víd. nál. ze dne 12. prosince 1916 č. 13107 a 22. listopadu 1916 č. 12398. Stejně i četné jiné nálezy nejv. správ. soudu, zde pro úsporu místa neotištěně. Zásada pod č. 2 vyslovená uznává se důsledně i v jiných, zde neotištěných rozhodnutích tohoto soudu. Věc: Josefa Vojáčkova v Praze (adv. Dr. Alfréd Meissner z Prahy) proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Pokud jde o dobu od 1. srpna 1917 zamítá se stížnost jako bezdůvodná; pokud pak jde o dobu před 1. srpnem 1917, zrušuje se naříkané rozhodnutí jako nezákonné.
Důvody: Nemanželský syn stěžovatelem Karel Švestka nastoupil dne 10. března 1917 službu vojenskou.
Matka jeho vznesla nárok na vyživovací příspěvek, udávajíc, že syn, který s ní žil ve společné domácnosti a vydělával denně 5 K, přispíval k vydržování domácnosti týdně částkou 8 K.
Okresní vyživovací komise zamítla rozhodnutím ze dne 13. dubna 1917 nárok tento s odůvodněním, že výživa stěžovatelčina nezávisela podstatně na příjmu plynoucím z práce synovy, nýbrž na výdělku manžela, který jako pokrývačský dělník denně 9 K vydělává.
Stěžovatelka zažádala po té znovu o přiznání vyživovacího příspěvku, byla však opět rozhodnutím okresní vyživovací komise ze dne 3. prosince 1917 po provedeném novém šetření o této žádosti zamítnuta, poněvadž "dle výdělkových poměru jejího manžela (14 korun denně) není povoláním synovým k činné službě výživa její ohrožena".
Zemská vyživovací komise zamítla odvolání z tohoto rozhodnutí, pokud jde o dobu po 1. srpnu 1917, z důvodů v rozhodnutí v odpor vzatém uvedených. Pokud jde o dobu před 1. srpnem 1917 prohlásila zemská vyživovací komise, "že byl nárok stěžovatelčin již rozhodnutím vyživovací okresní komise ze dne 13. dubna 1917 pravoplatně zamítnut s platností konečnou".
Stížnost u tohoto soudu vznesená vytýká, že nebyla dána straně v řízení příležitost, aby k výsledkům šetření zaujala stanovisko a že toto šetření jest neúplné, poněvadž úřad nevzal vůbec zřetele na tvrzení strany, jmenovitě v odvolání obsažená, že manžel stěžovatelčin v době nepříznivého počasí má výdělek mnohem nižší, že často vůbec nepracuje a že konaje největší část prací na venkově, větší díl svého výdělku pro sebe spotřebuje.
Zamítnutí nároku pro dobu před 1. srpnem 1917 s poukazem na pravoplatnost rozhodnutí okresní vyživovací komise ze dne 13. dubna 1917 odporuje dle mínění stížnosti zákonu, poněvadž prý okresní vyživovací komise rozhodla k opětovné žádosti ve věci samé, neuvádějíc jako důvod zamítnutí pravoplatnost svého prvého rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud uvážil rozhoduje o této stížnosti takto:
Otázka, je-li výživa osoby činící nárok na přiznání vyživovacího příspěvku nastoupením vojenské služby povolaného ohrožena, jest otázkou skutkové podstaty a nikoli otázkou právní.
Nejvyšší správní soud zkoumaje, zda správní úřad správně tuto otázku zodpověděl, vázán jest předpisem § 6 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 a § 2 zák. ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a muže tudíž toliko přezkoušeti, zda-li skutková podstata, kterou vzal úřad za základ svého rozhodnutí, neodporuje spisům, nepotřebuje-li doplnění a nebyly-li porušeny podstatné formy administrativního řízení.
Výtky v tomto směru stěžovatelkou činěné nejsou oprávněny, neboť strana sama v řízení předložila stvrzenky firmy, u které byl manžel stěžovatelčin zaměstnán, o výši jeho výdělku, na podkladě nichž úřad rozhodoval, takže nebylo zapotřebí straně dáti příležitost, aby stanovisko své objasnila. Ostatně strana sama, jak ve své stížnosti přiznává, v odvolání proti rozhodnutí okresní vyživovací komise všechno udala, co mohlo ve prospěch jejího nároku svědčiti.
Nelze též tvrditi, že řízení jest proto neúplné, že rozhodující úřad neprovedl žádných šetření o údajích stěžovatelčina odvolání, poněvadž měla zemská vyživovací komise dostatečný základ pro své rozhodnutí již v předložených potvrzeních firmy o výši výdělku Josefa Vojáčka, kde výslovně uvedeno bylo, že při nepříznivém počasí dosahuje jeho týdenní mzda jenom poloviny mzdy, která při příznivém počasí činí 72 K týdně.
Nelze-li tedy v řízení provedeném o nároku zmíněném spatřovati nižádné podstatné vady, nutno zjištění skutkové, že výživa stěžovatelky nebyla po 1. srpnu 1917 na výdělku povolaného závislou, dle § 6, odst. 1 zmíněného zák. položiti za základ také nálezu nejvyššího správního soudu a dle toho uznati výrok, že stěžovatelce pro toto období nárok na výživné nepříslušel, zákonem (§ 2 vyž. zák. z r. 1917) za odůvodněné. Stížnost je tedy v tomto směru bezpodstatná.
Odůvodněna jest však stížnost, pokud jde o dobu před 1. srpnem 1917.
V odpor vzaté rozhodnutí spočívá v tomto bodu na právním názoru, že zemská vyživovací komise není oprávněna přezkoumati nárok na vyživovací příspěvek za dobu před platností zákona ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. Náhled tento odporuje znění cit. zákona, jehož ustanovení řízení vyživovacích komisí upravující (§ 7) platí pro všechna rozhodnutí, vydaná po 1. srpnu 1917, třebas i tato rozhodnutí měla za předmět nároky, které věcně posuzovati jest dle ustanovení zák. ze dne 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. Zemská vyživovací komise byla tudíž nejenom oprávněna, ale i povinna, i co se tohoto období týče, ve věci samé rozhodnouti.

Citace:

č. 14. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 66-68.