Č. 71.

Administrativní řízení: 1. Straně nepřísluší nárok na výkon úřední moci dozorčí.1 — 2.Zrušil-li úřad správní v pořadu instančním rozhodnutí stolice nižší jen z důvodů formálních, není při svém novém rozhodování v téže věci svým předchozím rozhodnutím nijak vázán, pokud jde o posouzení skutkové podstaty. (Nález ze dne 1. dubna 1919 č. 1615.)
Věc: Antonín Černý, majitel domu v Praze (adv. Dr. Otakar Vendulák z Prahy) proti Zemské správní komisi království Českého v Praze (za súčastněnou stranu JUC. Frant. Zvěřinu v Praze adv. Dr. Vilém Schleissner z Prahy) ve věci stavební.
Výrok: Stížnost se zamítá z části jako bezdůvodná, z části jako nepřípustná.
Důvody: Majitel domu čp. 359-1 v Praze, František Zvěřina, prováděje na domě tomto stavební změny úředně povolené, uchýlil se v různých směrech od schválených plánů stavebních. Od žádosti za dodatečné schválení těchto odchylek upustil stavebník v komisionelním jednání dne 5. února 1914 zahájeném. O nových plánech, předložených dne 31. března 1914, bylo komisionelní jednání sice zahájeno, bylo však odročeno pro vadnost plánů. Výměrem stavebního úřadu ze dne 25. září 1914 čís. 11811 bylo pak stavebníku uloženo, aby do 14 dnů změny, bez povolení provedené, odstranil, neopatří-li si dodatečného povolení ve smyslu § 121 stav. řádu. K výzvě této předložil stavebník pozměněné plány stavební, žádaje jednak za dodatečné schválení odchylek, jednak za povolení dalších změn stavebních. O žádosti této bylo po opětovné opravě plánů konáno dne 4. a 14. září 1915 komisionelní šetření, na jehož základě byly provedeny odchylky a navržené změny výměrem magistrátu ze dne 13. listopadu 1915 prohlášeny za technicky proveditelné a z ohledu veřejných přípustné, kdežto námitky vznesené majitelem sousedního domu čp. 358-1 byly zamítnuty, pokud se týče byl spor o námitce jeho, »že jest spolumajitelem a spoluuživatelem hraniční zdi a že stavebními úpravami dotčena jest jeho vlastnická sféra a dům jeho ohrožen«, odkázán na pořad práva. Toto rozhodnutí bylo k rekursu sousedovu zemskou správní komisí král. Českého rozhodnutím ze dne 17. března 1916 čís. 27411 zrušeno pro vadné řízení a stavebnímu úřadu první stolice uloženo nově rozhodnouti po předchozím novém šetření komisionelním, v němž jest zjistiti předně, jakou šíři má hraniční zeď v přízemí i v jednotlivých patrech a za druhé, zda a pokud zeď ta jest oběma domům společnou, či zda a v jaké šíři má každý dům zeď svoji, neboť teprve zjištěním těchto okolností bude zjednán řádný základ pro posouzení, zda stavebními změnami, o něž jde, nebude ohrožena stabilita domu čp. 358-1. Další vadu řízení shledala zemská správní komise i v tom, že vyjádření stavebního znalce, dle něhož stavební úpravy v domě č. p. 359 nebudou míti škodlivého vlivu na stabilitu domu sousedního, »budou-li prováděny s technickou opatrností a řemeslným postupem«, je nedostatečné, ježto zjištění stability za takto všeobecně a neurčitě stanovené podmínky nelze považovati za dostatečné pro posouzení, zda ohledy veřejné naprosto připouštějí provedení těchto změn.
Řídě se tímto rozhodnutím provedl magistrát dne 9. a 11. srpna 1916 nové šetření komisionelní, při němž byly za účasti majitele domu čp. 358-1 ohledány základy, síla a způsob vyzdění hraniční zdi ve sklepích i ve všech patrech obou domů a zjištěno zejména, že v obou sklepních patrech mají oba domy svou vlastní zeď hraniční, kdežto v přízemí a v prvých dvou patrech shledána zeď jediná, na níž spočívá hraniční zeď třetího a čtvrtého patra sousedního domu čp. 358-1. Opíraje se o tento nález podal stavební znalec dobré zdání v ten smysl, že po technické stránce není námitek proti povolení odchylek a navržených změn, prohlásiv dále, že změnami návrhu při komisi samé provedenými stav hraniční zdi stane se příznivějším a provedení technické se usnadní, takže při předpokládané technické opatrnosti není obav, že by dům čp. 358-1 byl ohrožen.
Proti tomu protestoval zástupce sousedův z ohledů soukromých i veřejných, uváděje, že vzhledem ku zjištěné technické povaze zdi hraniční a zejména k nepevnému základu jejímu, jakož i k tomu, že konstrukce kleneb obou domu založena jest v této zdi hraniční, bude ponecháním odchylek a provedením změn stavebních, jimiž klenbový tlak s jedné strany se odstraňuje, ohrožena stabilita sousedního domu, dále že jde o zeď společnou a oběma vlastníky užívanou, kteréž stavebník není oprávněn užívati svémocně, a konečně že podmínka stavebním znalcem uložená, aby bourání dalo se opatrně, neposkytuje dostatečných záruk.
Na základě tohoto šetření komisionelního byly rozhodnutím ze dne 2. září 1916 čís. III.-6208/16 navržené stavební změny prohlášeny za technicky proveditelné a z ohledů veřejných přípustné, spor o námitce majitele sousedního domu čp. 358, »že jde o zeď společnou a oběma vlastníky domu spoluužívanou a že tedy, ježto není dovoleno jednomu spoluvlastníku nakládati bez svolení druhého spoluvlastníka podstatou spoluvlastnictví (§ 828 obč. zák.), nelze připustiti, aby stavebník zasahoval do práv majitele domu čp. 358-1,« odkázán byl na pořad práva, ostatní námitky téhož majitele pak zamítnuty.
Na toto rozhodnutí stěžoval si majitel domu čp. 358-1 ke sboru obecních starších, a — byv zamítnut — k zemské správní komisi království Českého. Ve svých rekursech opakoval námitky vznesené v řízení komisionelním a namítal dále, že rozhodnutí v odpor brané je v rozporu s rozhodnutím zemské správní komise ze dne 17. března 1916, jakož i s výměrem magistrátu ze dne 21. února 1916 č. 1353, kterým bylo konstatováno, že v hraniční zdi domu čp. 358, přilehlé k domu čp. 359, vyskytují se trhliny ve velké míře a že otřesy mohou způsobiti další deformaci nejpodstatnějších konstrukcí, z čehož je patrno, že provedením stavebních změn v sousedním domě bude ohrožena stabilita domu čp. 358.
Rozhodnutím zemské správní komise, které jest předmětem dnešní stížnosti, nebylo rekursu vyhověno, a to v podstatě z toho důvodu, že dle dobrého zdání stavebního znalce, podaného na základě zjištění skutečného stavu zdi hraniční, provedením stavebních změn, o něž jde, nebudou dotčeny zájmy veřejné, zejména že nebude dotčena stabilita domu stěžovatelova. Byly-li úřadem stěžovateli uloženy zabezpečovací práce v jeho domě, že nemá tento rozkaz se sporem žádné souvislosti.
Výrok znalců o technické opatrnosti při provádění změn však že nemá jiného smyslu, než že stavitel má věnovati pracím zákonnou povinnost dohledu. Pokud jde o námitku o spoluvlastnictví hraniční zdi, že nebylo přesně zjištěno, že jde o zeď oběma domům společnou, t. j. navzájem naveskrz vázanou, ale i kdyby tomu tak bylo, že námitka týká se zájmů soukromoprávních, což stěžovatel sám citací § 828 ob. zák. obč. naznačuje, a bylo proto správno spor o této námitce odkázati na pořad práva. Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost majitele domu čp. 358-1, podaná k tomuto nejvyššímu správnímu soudu. Stížnost obsahuje v podstatě dva body. Vytýká jednak, že naříkané rozhodnutí je v rozporu s předchozím rozhodnutím žalovaného úřadu ze dne 15. března 1916. Rozpor tento, který dle mínění stěžovatelova zakládá zmatečnost a protizákonnost naříkaného rozhodnutí, spatřuje stížnost v tom, že dle předchozího rozhodnutí je zabezpečení domu stěžovatelova požadavkem veřejným, kdežto dle zjištěné povahy a konstruktivního významu hraniční zdi bude schválenými úpravami stavebními stabilita domu tohoto ohrožena, dále v tom, že nebyly předepsány stavebníkům náležité opatrnosti při provádění úprav, v předchozím rozhodnutí požadované, jež úřad žalovaný povinen byl zjistiti svým vlastním znalcem, a konečně v tom, že nebylo komisionelně zjištěno spoluvlastnictví hraniční zdi, ačkoliv v předchozím rozhodnutí zjištění toto bylo nařízeno.
V druhém bodu stížnosti vytýká se naříkanému rozhodnutí nezákonnost, ježto prý spočívá na nepřípustné žádosti stavebníkově, kterýž tím, že upustil od své původní žádosti za dodatečné schválení odchylek, pozbyl dle mínění stěžovatelova práva za schválení toto opětně žádati, maje toliko povinnost nepovolené odchylky odstraniti.
Nejvyšší správní soud vycházel při svém rozhodnutí z těchto úvah: Stížnost spatřuje zmatečnost a nezákonnost naříkaného rozhodnutí především v tom, že žalovaný úřad odchýlil se v něm, jak stížnost míní, od svého vlastního rozhodnutí ze dne 15. března 1916 v téže věci stavební vydaného. Rozhodnutí toto dotýká se arci potud právního postavení stěžovatelova, že jím bezpečnost domu stěžovatelova byla uznána za zájem veřejný. Leč na tomto stanovisku právním setrval žalovaný úřad i v rozhodnutí naříkaném a není jím tedy právní postavení stěžovatelovo, kterého si předchozím rozhodnutím vydobyl, nijak zhoršeno. Další obsah dovolávaného rozhodnutí předchozího jest však pouze povahy formální, a nebyl jím tedy žalovaný úřad při svém posouzení skutkové podstaty nijak vázán. Byloť jím toliko rozhodnutí dolních stolic pro vadné řízení zrušeno a doplnění provedených šetření právě za tím účelem nařízeno, aby vliv sporných úprav stavebních na bezpečnost sousední budovy byl spolehlivě zjištěn.
Z dovolaného předchozího rozhodnutí vzešel tedy stěžovateli sice právní nárok na to, aby přípustnost těchto úprav stavebních byla zkoušena se zřetelem k bezpečnosti jeho domu, nevzešel mu však právní nárok na určité rozhodnutí ve věci samé. Nebránilo tedy nic žalovanému úřadu, aby na skutkovém podkladě procesně bezvadném učinil rozhodnutí ve věci samé nezávisle od toho, jaký význam při svém předchozím formálním určitým skutkovým okolnostem byl přikládal.
Avšak otázka, zdali povolenými úpravami stavebními jest bezpečnost sousedního domu stěžovatelova ohrožena čili nic, není otázka právní, nýbrž otázka skutková, jež jest jednou ze součástek skutkového podkladu pro rozhodnutí o tom, zda úpravy tyto jsou z ohledů veřejných přípustný čili nic.
Předpokládal-li tedy žalovaný úřad, že řečenými úpravami stavebními nebude bezpečnost sousedního domu «dotčena. nemůže správní soud, řídě se předpisem § 6, odst. 1 zákona z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876, zkoušeti věcnou správnost tohoto předpokladu, nýbrž může jej svému přezkoumání podrobiti pouze v tom směru, netrpí-li některou z procesních vad, vytčených v § 6, odst. 2 dotč. zák.
Závad takových však nejvyšší správní soud neshledal, ježto skutkový předpoklad, z něhož žalovaný úřad vychází, opírá se, jak ze spisů patrno o zevrubný, za spolupůsobení stěžovatele provedený znalecký nález a zejména o ohledání základů a konstrukce zdi hraniční, jakož i o znalecké dobré zdání, dle něhož dotčené úpravy stavební nebudou míti na pevnost budovy sousední škodlivého vlivu.
Spatřuje-li stížnost vadu řízení v tom, že nebylo komisionelně zjištěno, zda řečená zeď hraniční jest ve spoluvlastnictví stavebníka a stěžovatele, nelze výtku tuto uznati za důvodnou, neboť pro posouzení otázky, zdali sporné úpravy ohrozí bezpečnost domu stěžovatelova, mohou padati na váhu toliko momenty rázu technického, nikoliv však právní poměr vlastnictví ke zdi hraniční, jenž pro otázku tuto zůstává zcela lhostejným.
Rovněž otázka, jakých opatrností jest při provádění schválených úprav zapotřebí, aby jimi bezpečnost sousedního domu neutrpěla, jest otázka skutková, a platí v té příčině totéž, co bylo svrchu pověděno, neboť i tuto otázku posoudil žalovaný úřad na základě znaleckého nálezu a ve shodě se znaleckým dobrým zdáním, v provedeném řízení podaným. Lichá jest zejména námitka stížnosti, že žalovaný úřad byl povinen provésti v tomto směru šetření svým vlastním znalcem, neboť stavební řád ustanovuje v § 36 výslovně, že rozhodnutí o návrhu stavebním státi se má na základě jednání komise, jejíž složení jest v § 32 upraveno v ten způsob, že jako technický znalec má býti přibrán technický orgán obce, kterýž se řízení komisionelního předepsaným způsobem vskutku súčastnil. Stěžovateli jest ovšem zůstaveno, aby domáhal se náležitých opatření úřadu stavebního, kdyby při skutečném provádění povolených úprav objevila se potřeba zvláštních opatrností na ochranu bezpečnosti jeho domu.
V jediném dalším bodě svém vytýká stížnost, že věcné projednání stavebního návrhu stěžovatelova bylo po zákonu vůbec nepřípustno, poněvadž stavebník od své původní žádosti za dodatečné schválení odchylek stavebních upustil, čímž dle mínění stížnosti pozbyl práva podati svou další žádost stavební, kteráž jest základem naříkaného rozhodnutí. Námitka tato, která mohla by se ostatně týkati toliko dodatečného schválení odchylek, nikoliv však návrhu nově projektovaných změn stavebních, nebyla však stěžovatelem v posledním jeho rekursu k zemské správní komisi, kterýmž tato jedině byla povinna se obírati, uplatněna, a jeví se tudíž stížnost v tomto bodu dle § 5, odst. 2 zák. o správním soudu nepřípustnou. Zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení sice také namítal, že k vytýkané vadě měl žalovaný úřad hleděti již ze své povinnosti dozorčí, leč námitku tuto nebylo lze připustiti, poněvadž stranám nepřísluší právní nárok na výkon úřední moci dozorčí, a nebylo proto ani třeba zkoumati, zdali a do jaké míry žalovanému úřadu moc dozorčí ve věcech stavebních vskutku přísluší.
Slušelo proto stížnost jednak pro nepřípustnost, jednak pro bezdůvodnost zamítnouti.

Tak důsledně i ve všech dalších nálezech.Tak důsledně i ve všech dalších nálezech.

Citace:

č. 71. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 165-169.