Č. 85.

Vyživovací příspěvek: Paragrafem 3 zák. z 31. března 1918 č. 126 ř. z. nebyly nově za platné prohlášeny nároky na vyživovací příspěvek, příslušející příslušníkům povolaného pro případ smrti nebo pohřešení jeho, které již dle starších předpisů preklusí zanikly. Prováděcí nařízení ze dne 2. dubna 1918 č. 127 ř. z., které k tomuto § stanoví, že vyživovací příspěvek za dobu od 1. dubna 1918 může býti přiznán, není ve shodě se zákonem.
(Nález ze dne 22. dubna 1919 č. 1810.)
Věc: Josef a Kristina Vaškovi z Dolní Bečvy (adv. Dr. Šalomoun Heller z Val. Meziříčí) proti Zemské vyživovací komisi v Brně o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Osmnáctiletý syn stěžovatelů byl dne 15. října 1915 povolán k činné službě vojenské, a vrátiv se za týden domů, ulehl a dne 8. prosince 1915 zemřel. Dne 17. července 1918 přihlásili se stěžovatelé o vyživovací příspěvek pro sebe a svých 6 dětí. V obou instancích byli s nárokem svým odmítnuti z důvodů meritorních.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu vytýká vadnost řízení, protože prý o výši mzdy povolaného a o výši podpor, jež rodičům poskytoval, nabídli stěžovatelé důkaz svědky, kteří vyslechnuti nebyli, že nebyl vzat zřetel na neschopnost stěžovatelů k práci a jich nepatrný, zadlužený majetek, jakož že jim přísluší alimentační nárok vůči povolanému, a navrhuje zrušení naříkaného rozhodnutí jako nezákonného.
O stížnosti té uvážil nejvyšší správní soud takto:
Podle § 8, odst. 4 zák. ze dne 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. sluší přihlášku o vyživovací příspěvek podati do dvou měsíců po přeložení povolaného do poměru neaktivního nebo do šesti měsíců ode dne smrti nebo pohřešení povolaného, ježto jinak nárok pomíjí.
Přihláška stěžovatelů byla podána dne 17. července 1918, ač povolaný již dne 8. prosince 1915 zemřel, byla tudíž podána po uplynutí lhůt svrchu vytčených a slušelo ji bez dalšího řízení zamítnouti § 3 zák. ze dne 31. března 1918 č. 126 ř. z., který dnem 1. dubna 1918 vstoupil v platnost, neobsahuje žádného ustanovení o zpětné platnosti, pročež může býti vztahován pouze na poměry, které za platnosti tohoto zákona trvaly, a na nároky, které v době, kdy počala platnost tohoto zákona, tu již byly, nikoliv však na nároky, které v této době byly již zaniklé. Tímto paragrafem uvedeného zákona nebyly nově za platné prohlášeny nároky na vyživovací příspěvek v případě smrti nebo nezvěstnosti povolaného jeho příslušníkům příslušející, které již dle starších předpisů preklusí zanikly. Prováděcí nařízení ze dne 2. dubna 1918 č. 127 ř. z., které k § 3 cit. zák. stanoví, že vyživovací příspěvek za dobu ode dne 1. dubna 1918 dále může býti přiznán, není se zákonem ve shodě, pročež k němu přihlížeti nelze.
Z toho plyne, že byť i naříkané rozhodnutí nárok stěžovatelův zamítlo z důvodů věcných, nebylo jím vzhledem k preklusi, která nastala dle odst. 4 § 8 cit. zák. dříve než v platnost vstoupil zákon ze dne 31. března 1918 čís. 126 ř. z., žádné právo stěžovatelů poškozeno, slušelo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti a odpadla potřeba obírati se dalšími výtkami stížnosti.

Citace:

č. 85. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 195-196.