Č. 83.

Vyživovací příspěvek: Nárok oprávněného na vyživovací příspěvek není vyloučen, když oprávněný místo povolaného zastává jeho práce a béře za tyto práce týž plat, jaký měl povolaný.
(Nález ze dne 22. dubna 1919 č. 415.)
Prejudikatura: Nález č. 48 Sbírky a další stálá judikatura nejv. spr. soudu.
Věc: Marie Gütterová z Prahy (adv. Dr. Frant. Wien-Claudi z Prahy) proti Zemské vyživovací komisi v Praze o vyživovací příspěvek.
Výrok: Stížnost, pokud jde o nárok na vyživovací příspěvek do 31. července 1917 incl., se zamítá jako bezdůvodná; pokud jde o nárok na vyživovací příspěvek od 1. srpna 1917 se naříkané rozhodnutí zrušuje jako nezákonné.
Důvody: Když dne 27. července 1914 byl domovník Václav Gütter povolán k vykonávání vojenské povinnosti, žádala jeho manželka Marie Gütterová dne 29. srpna 1914 pro sebe a dvě dcery Boženu a Alžbětu o vyživovací příspěvek. Žádost byla rozhodnutím okresní vyživovací komise v Praze ze dne 3. září 1914 čís. 5321 vyřízena v ten způsob, že dcerám Boženě a Alžbětě přiznán vyživovací příspěvek dohromady 1 K 20 hal. denně, Marii Gütterové vyživovací příspěvek nepovolen z toho důvodu, že její výživa není ohrožena.
Dne 2. října 1917 podala Marie Gütterová novou žádost o vyživovací příspěvek za dobu od 27. července 1914 a odůvodňovala ji poukazem na to, že před povoláním svého muže vedla domácnost, po jeho odchodu že sama místo muže vede domovnictví, jsouc tak placena za svoji práci, že si však ze svého platu musí vydržovati výpomocnou sílu, poněvadž pro rozsah domu (Platýzu) nemůže sama všechny práce obstarati. Okresní vyživovací komise v Praze rozhodnutím ze dne 14. listopadu 1917 čís. 5321-7 zamítla její nárok opět s odůvodněním, že její výživa není ohrožena.
Odvolání, v němž vytýkána vadnost řízení z důvodu, že žadatelce nebyly sděleny výsledky konaného šetření a že naříkané rozhodnutí není odůvodněno, ač to výslovně předpisuje § 7 zák. ze dne 27. července 1917 čís. 313 ř. z., a v němž opakovány údaje žádosti ze dne 2. října 1917, nebylo vyhověno rozhodnutím zemské vyživovací komise v Praze ze dne 13. července 1918 č. 14240/17 s poukazem na to, že výživa odvolatelčina není závislou na výdělku povolaného, poněvadž jak od vlastníka domu, tak i od nájemníků bere neztenčený plat, který měl povolaný a příjem povolaného nedoznal tak žádného zmenšení, o nároku před 1. srpnem 1917 že je ostatně již pravoplatně rozhodnuto.
Proti tomu stěžuje si Marie Gütterová, vytýká naříkanému rozhodnutí vadnost řízení z důvodu, že nebyla vyslechnuta o výsledcích konaného setření a že nebylo vyšetřeno, že příjmy její jsou příjmy za její vlastní práci, a dovozuje, že mzda za její domovnické práce je stenčena o náklad na vydržování výpomocné síly.
Nejvyšší správní soud vycházel při svém nálezu z následujících úvah:
Žádost ze dne 2. října 1917, kterou se stěžovatelka domáhala vyživovacího příspěvku od 27. července 1914, neuvádí ani nových skutkových okolností ani nových důkazů, obmezujíc se na reprodukci toho, co stěžovatelka udala ve své přihlášce ze dne 29. srpna 1914, co bylo vyšetřeno okresní vyživovací komisí v Praze a co bylo pak položeno za základ jejímu zamítavému rozhodnutí ze dne 3. září 1914 č. 5321. Za tohoto stavu věci se zřetelem na ustanovení § 9 zák. ze dne 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. je nemožno spatřovati v zamítavém rozhodnutí okresní vyživovací komise ze dne 14. listopadu 1917 č. 5321 obnovu řízení o nároku stěžovatelčinu na vyživovací příspěvek do 1. srpna 1917, kdy v platnost vešel zákon ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. upravující nově podmínky vyživovacího příspěvku. Rozhodnutí toto nutno spíše pojímati jen jako poukaz na výměr okresní vyživovací komise v Praze ze dne 3. září 1914 č. 5321, jímž bylo o témže nároku pravoplatně rozhodnuto.
Nárok stěžovatelčin na vyživovací příspěvek od 1. srpna 1917 zamítá naříkané rozhodnutí z toho důvodu, že výživa její není závislou na výdělku povolaného, když bere týž plat, který měl povolaný, a když tak příjem povolaného nedoznal žádného zmenšení. Přehlíží však, že stěžovatelka je manželkou povolaného Václava Güttera, že má vůči němu podle § 91 o. z. obč. zákonný alimentační nárok a že tedy otázka závislosti její výživy na pracovním příjmu mužovu se zřetelem na ustanovení třetího odst. § 2 zák. ze dne 27. července 1917 čís. 313 ř. z. jest úplně irelevantní při zodpovídání otázky, zda má nárok na vyživovací příspěvek.
Při zodpovídání této otázky přišla by tak jedině v úvahu okolnost, zda výživa stěžovatelčina povoláním mužovým byla ohrožena čili nic. Rozhodujícího významu po této stránce byl by ovšem fakt, že příjem povolaného nedoznal žádného zmenšení. Naříkané rozhodnutí dedukujíc, že příjem Václava Güttera není zmenšen, pouští však úplně se zřetele, že plat, který stěžovatelka jako domovnice v Platýzu dostává, je mzdou za její vlastní práci, po povolání mužově místo něho vykonávanou, takže o nějaký příjem mužův tu vůbec nejde. Výdělek docílený vlastní prací oprávněného nevylučuje však jeho nároku na vyživovací příspěvek podle ustanovení prvého odst. § 2 zák. ze dne 27. července 1917 čís. 313 ř. z. a to ani v tom případě, když oprávněný přejímá místo povolaného a vykonává nadále práce, které až dosud zastávány byly povolaným. Zákon mluvě v citované normě o vlastním výdělku oprávněného, nečiní žádného rozdílu, o jakou práci jde, a je tedy po této stránce jedině směrodatnou ta okolnost, že příjem oprávněného má svůj základ v jeho vlastní práci.
Za tohoto stavu věci odporuje naříkané rozhodnutí zákonu, pokud jde o nárok stěžovatelčin na vyživovací příspěvek o 1. srpna 1917 a bylo je v tomto směru zrušiti podle § 7 zák. ze dne 22. října 1875 čís. 36 ř. z. z r. 1876, aniž bylo třeba obírati se dalšími důvody stížnosti.

Citace:

č. 83. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 190-192.