Č. 228.

Vyživovací příspěvek: * Stížnost do rozhodnutí zemské vyživovací komise, vydaného před 1. listopadem 1919 a vztahující se na vyživovací příspěvek před 28. říjnem 1918, budiž, pokud nárok čelí proti československému státu a nejde-li o výjimku § 4, odst. 1, věta 3 zák. ze dne 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n., zamítnuta jako bezdůvodná (§ 4 cit. zák.). Pokud však se straně jedná o výrok, že jí nárok ten příslušel proti byv. státu rakouskému, je stížnost odmítnouti pro nepříslušnost.
(Nález ze dne 6. listopadu 1919 č. 5621.1)
Věc: Tomáš Hladík v Olší proti zemské vyživovací komisi v Brně o vyživovací příspěvek. Výrok: Stížnost se zamítá, pokud jde o nárok Antonie Hladíkové, jako nepřípustná, jinak jako bezdůvodná.
Důvody: Když syn stěžovatelův Josef Hladík, jenž pracoval jako hospodářský dělník v polním hospodářství stěžovatelově, dne 24. února 1918 povolán byl k činné službě vojenské, přihlásil se stěžovatel o vyživovací příspěvek pro sebe a svou manželku Antonii Hladíkovou, avšak byl oměma správními stolicemi zamítnut, zemskou vyživovací komisí z důvodu, že dle jednacího spisu stěžovatel je vlastníkem 30 měřic půdy, že dle lékařského vysvědčení jak stěžovatel, tak i jeho manželka jsou k práci způsobilí a že, i když musí stěžovatel najímati cizí pracovní síly, je přece po zaplacení režie výnos z polí takový, že úplně stačí k jeho výživě, on tudíž není v nouzi ve smyslu § 2, odst. 1 zákona ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z.
Ve stížnosti na nejvyšší správní soud uplatňuje Tomáš Hladík jak zkrácení práv své manželky, tak i svých vlastních.
Pokud jde o nárok manželky stěžovatelovy, odmítá se stížnost jako nepřípustná, poněvadž stěžovatel po zákonu není oprávněn, jménem jejím u nejvyššího správního soudu si stěžovati a plnou mocí její se nevykázal.
Pokud jde o vlastní nárok stěžovatelův, uvážil nejvyšší správní soud takto:
Stížnost vztahující se na příspěvek za dobu před 28. říjnem 1918, jest — pokud nárok čelí proti českoslov. státu — bezdůvodná pro nastavší změnu zákonného stavu. Ustanovuje totiž § 4 zákona ze dne 23. září 1919 čís. 530 sb. z. a n., který dnem 1. listopadu 1919 nabyl účinnosti a dle něhož od toho dne nárok na vyživovací příspěvek sluší posuzovati, že vyživovací příspěvek za dobu před 28. říjnem 1918 nepřísluší. Není tedy československý stát povinen příspěvek za dobu před 28. říjnem 1918 platiti. Pokud by se však straně jednalo o výrok, že jí nárok ten příslušel proti býv. státu rakouskému, bylo by stížnost odmítnouti pro nepříslušnost, poněvadž předpisem § 4, odst. 1, věty 2 cit. zákona veškerá činnost judikující úřadů československých vůbec, tudíž i nejvyššího správního soudu o těchto nárocích byla po 1. listopadu 1919 zakázána.
Pokud jde o nárok na vyživovací příspěvek za dobu od 28. října 1918, nejvyšší správní soud uvážil takto:
Stížnost vytýká naříkanému rozhodnutí vadnost a neúplnost řízení, poněvadž nebyly rozhodující okolnosti dostatečně vyšetřeny a poněvadž nebylo přihlíženo ke zprávě četnické, že výživa stěžovatelova jest ohrožena, ježto výnos jeho hospodářství nesnese zatížení, které povstalo tím, že stěžovatel po povolání svého syna k vojenské službě musí najímati cizí sílu pracovní.
Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou. Základem naříkaného rozhodnutí bylo zjištění shodující se úplně s údaji stěžovatelovými, že stěžovatel je vlastníkem domkářské usedlosti o 30 měřicích polí úplně bez dluhů, že je bez tělesných vad a k práci způsobilým.
Skutečnosti tyto shledal nejvyšší správní soud úplně dostatečnými, aby se mohlo nabýti spolehlivého úsudku o tom, byla-li výživa stěžovatelova na práci povolaného závislá a povoláním jeho syna ohrožena čili nic a neshledal proto důvodu pro doplnění řízení. Vyživovací komise nebyla vázána výrokem vyšetřujícího četníka, že je výživa žadatelova ohrožena, neboť zjištění skutkové podstaty, jež musí býti učiněno jen logickým závěrem z daných skutkových okolností, patří jako součást rozhodovací činnosti do příslušnosti rozhodovacího úřadu.
Stížnost konečně vytýká naříkanému rozhodnutí nezákonnost z toho důvodu, že stěžovateli jako osobě mající nárok alimentační vůči povolanému přísluší bezpodmínečně nárok na vyživovací příspěvek.
Námitka ta je nedůvodna; neboť přiznání nároku na vyživovací příspěvek z důvodu alimentace vázáno jest dle § 2, odst. 3 zákona ze dne 27. července 1917 čís. 313 ř. z. na předpoklady stanovené všeob. obč. zákoníkem, tedy pokud jde o rodiče, na předpoklad, že upadli v nouzi (§ 154 ob. zák. obč.). Žalovaný úřad však způsobem bezvadným zjistil a výslovně vyřknul, že předpokladu toho zde není.
Bylo proto stížnost, pokud jde o nárok Tomáše Hladíka, jako bezdůvodnou zamítnouti.

Stejně v Četných jiných nálezech.

Citace:

č. 228. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 470-472.