Č. 90.

Vyživovací příspěvek: 1. K úsudku, že příslušník povolaného neplatí nájemného z bytu jím užívaného, nestačí zjištění, že osobě, u které příslušník ten bydlí, není předepsána činžovní daň. — 2. Poskytuje-li někdo příslušníkům povolaného také byt za to, že pro něj pracují, aniž cena práce a cena bytu a doba užívání jeho je stanovena, nelze mluviti o nájemním poměru jako podmínce nároku na příspěvek nájemní dle § 4 zák. vyživ. z r. 1912.
(Nález ze dne 28. dubna 1919 č. 1689.)
Věc: Bernarda Daňková v Zašové (adv. Dr. Jaroslav Dorazil z Valašského Meziříčí) proti Zemské vyživovací komisi v Brně o vyživovací příspěvek.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jde o nárok za dobu od 11. ledna 1917 do 31. července 1917 včetně, se zrušuje pro vadnost řízení: jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Když následkem povolání povozníka Josefa Danka ku vykonávání vojenské povinnosti, jež stalo se dne 2. srpna 1914, byl jeho manželce Bernarde Daňkové a jeho čtyřem dětem Vlastě, Jaromíru, Jarmile a Josefu vyměřen vyživovací příspěvek dohromady 2 K 40 h denně, domáhala se Bernarda Daňková několikráte marně u okresní vyživovací komise ve Val. Meziříčí zvýšení vyživovacího příspěvku, poukazujíc na to, že je odkázána na nájem bytu.
V žádosti ze dne 15. srpna 1917 domáhala se doplacení zvýšeného vyživovacího příspěvku od 1. srpna 1914 do 1. srpna 1917 a uvedla, že s mužem již po několik roků bydleli u jeho rodičů Josefa Danka a Františky Daňkové, a ti že za práce v hospodářství poskytovali jim byt a živobytí, ona že po povolání mužově ku vykonávání vojenské povinnosti dále bydlí u rodičů mužových za týchž podmínek a od 11. ledna 1917, že jim platí měsíčně 6 K nájemného.
Tato žádost byla rozhodnutím okresní vyživovací komise ve Val. Meziříčí ze dne 27. února 1918 č. 20874 zamítnuta z důvodu, že žadatelka nájmu neplatila, a odvolání nebylo vyhověno s poukazem na to, že rodiče povolaného daň činžovní neplatí, ježto nájemného nedostávají.
Stížnost obrací se proti tomuto rozhodnutí a dovozuje, že mezi stěžovatelkou a rodiči jejího muže stával nájemní poměr, při němž úplata byla poskytována v práci, že řízení prvé stolice je vadné, poněvadž stěžovatelka nebyla vyslechnuta o výsledcích provedeného šetření a poněvadž nebyly provedeny nabídnuté důkazy.
Při svém nálezu vycházel nejvyšší správní soud z těchto úvah:
Ve své žádosti ze dne 15. srpna 1917 tvrdila stěžovatelka, že již po více roků se svým mužem žila ve společné domácnosti s jeho rodiči, kteří za práce v hospodářství poskytovali jim byt a živobytí, a tento stav věci že se nezměnil ani po odchodu mužově za vojenskou povinností. Svoji stížnost vybudovala pak na tomto skutkovém základě dovozujíc, že mezi ní a rodiči jejího muže šlo o smlouvu, kterou jest kvalifikovati jako smlouvu nájemní ve smyslu § 1090 o. z. o. Tato dedukce stěžovatelčina nedá se však odůvodniti zněním zák., který v § 1090 o. z. o. mluví o užívání nájemního předmětu na určitý čas a za určitou cenu; kdežto stěžovatelka dle vlastních svých údajů užívala bytu za konané práce, aniž přesně byla stanovena cena konaných prací a cena užívaného bytu a aniž určena také doba užívání bytu.
Jestliže však stěžovatelka nebyla v nájemním poměru ke svým rodičům, pak neměla také nároku na nájemní příspěvek, neboť objektivním předpokladem tohoto nároku podle prvního odstavce § 4 zák. ze dne 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. jest, že oprávněný v době, kdy nárok uplatňuje, v nájmu bydliti musí. K tomu přistupuje ještě další okolnost. Jak stěžovatelka sama tvrdí, byla již před povoláním mužovým zaměstnána v hospodářství jeho rodičů a za práce, které vykonávala, měla u rodičů byt a stravu. Bydlila tedy stěžovatelka v době, kdy muž byl povolán k vojsku, se svojí rodinou mocí svého vlastního práva v domě rodičů mužových, nebyla tedy, pokud jde o uspokojení bytové potřeby, závislou na příjmu plynoucím z práce povolaného a nemá tedy práva na nájemní příspěvek již po rozumu ustanovení § 3, odst. 1 a § 4 zák. ze dne 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. Plyne tedy bezdůvodnost nároku stěžovatelčina na nájemní příspěvek za dobu od 1. srpna 1914 do 10. ledna 1917 incl. již z tvrzení stěžovatelky samé, a jest bezpodstatná výtka vadnosti řízení uplatňovaná z toho důvodu, že nebyla zjištěna pravdivost fakt po této stránce stěžovatelkou uvedených.
Jinaký jest ovšem stav věci, pokud jde o nárok stěžovatelčin na nájemní příspěvek za dobu od 11. ledna 1917 do 31. července 1917 incl. Ve své žádosti ze dne 15. srpna 1917 udala totiž Bernarda Daňková, že od 11. ledna 1917 platí z bytu, který má u rodičů mužových, měsíční nájemné 6 K, a nabídla o tom důkaz svědky Josefem Pavelkou, Františkou Krčmářovou a Františkem Kerlem. Ani okresní vyživovací komise, ani zemská vyživovací komise nedaly provésti nabízené důkazy, spokojivše se zjištěním, že rodiče povolaného neplatí činžovní daně. Z této zjištěné okolnosti nelze však bezpečně souditi, že od 11. ledna 1917 není mezi stěžovatelkou a rodiči jejího muže nájemní smlouvy, ježto není vyloučeno, že vlastníci domu neučinili úřadu činžovní daň vyměřujícímu oznámení o tom, že dům jejich jest pronajmut.
Okolnost, že stěžovatelka od 11. ledna 1917 platí skutečně nájemné v obnosu 6 K měsíčně, jest však rozhodujícího významu, poněvadž v tom případě, ukáže-li se býti pravdivou, má stěžovatelka podle § 4 zák. ze dne 26. prosince 1912 č. 237 ř. z. pro sebe i děti nárok na nájemní příspěvek ve výši, jak stanoven byl cís. nař. z 11. května 1916 čís. 135 ř. z. a cís. nař. ze dne 30. března 1917 čís. 139 ř. z.
Neprovedení důkazů v tom směru nabídnutých, jakož i ta okolnost, že stěžovatelce proti výslovnému předpisu § 7 zák. ze dne 27. července 1917 č. 313 ř. z. v souvislosti s ustanovením § 2 nař. min. zem. obr. ze dne 27. července 1917 č. 314 ř. z. nebyly sděleny nepříznivé výsledky úředního šetření, provedeného o obsahu její žádosti ze dne 15. srpna 1917, přivodilo podstatnou vadnost řízení, kterouž jest odstraniti, a bylo proto naříkané rozhodnutí, pokud zamítá nárok stěžovatelčin na nájemní příspěvek za dobu od 11. ledna 1917 do 31. července 1917 incl., podle § 6 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 zrušiti.

Citace:

č. 90. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1920, svazek/ročník 1, s. 202-204.